Věci, na které nastal čas

Petra Soukupová se do paměti českých čtenářů vryla především jako autorka románů o mezilidských, zejména rodinných vztazích. Její poslední literární počin s příhodným názvem Věci, na které nastal čas je na  stejné téma. Neshody v partnerství, které jej plíživě a postupně z útrob rozkládají, až kupící se pomyslná leptavá kapalina vzájemné pouto přivede k úplné a nenapravitelné katarzi. Zdánlivý evergreen, jenž ale možná právě i díky své každodennosti stále disponuje potenciálem zaujmout.

Spisovatelka tvrdí, že novinka původně vznikla ze souboru povídek, které uspořádala a upravila, aby dotvořily jeden propojený příběh. Jednotlivé kapitoly by však samostatně fungovaly jen ve značně omezeném rozsahu, postrádaly by hlubší možnost porozumění a pointu. Teprve v celkovém kontextu jednotlivé životní ústřižky, jež od sebe dělí občas i celé roky, působí smysluplně a získávají významnější výpovědní hodnotu.

Na necelých čtyř set stranách odhaluje autorka příběh Alice a Richarda od jejich seznámení přes početí dvou dětí až po nevěru. Konec jejich peripetií zůstává svým způsobem nedořešený, skoro jako by se předloha děje odehrávala v reálném čase a světě, v němž pár ještě také nedospěl k definitivnímu rozřešení.

Ostatně věrohodnost a skutečnost, s jakou Petra Soukupová popisované situace předkládá, představují jedny ze stěžejních obohacujících motivů, jimiž titul v kontrastu s některými podobně zaměřenými díly disponuje. Nabízí se přirovnání, že spisovatelka vysílá sondu do duše každého z příslušníků domácnosti (snad jedině kromě čtyřnohých mazlíčků). Pomocí neustálého střídání perspektiv proniká do rozdílů v jejich vnímání, chování a prožívání. Dotýká se nejen odlišností mezigeneračních, ale obecně mezilidských.

Psychologii postav možná nepopisuje konkrétním způsobem, ale znázorňuje jejich myšlenkové pochody, z nichž lze leccos odvodit. Vyprávění plyne zpravidla formou dlouhých, neuhlazených souvětí, protknutých neznačenou přímou řečí, čímž se do jisté míry stírají rozdíly mezi „parole“, tedy slovy, jež se skutečně dočkají vyřčení, a vnitřními monology, větami, které by si postavy vyslovit jen tajně přály. Nevyhýbá se hovorovosti a výjimečně ani vulgarismům. Nejeden čtenář, který se kdy potýkal s konfliktní sociální interakcí, se do komunikační rozpolcenosti dovede vcítit.

Právě díky až necenzurovanému náhledu do lidských niter lze jen stěží v příběhu určit takzvaného „záporáka‘“ či „klaďase“. Alespoň na břitký okamžik se totiž charakter každého z čtyřčlenné rodiny jeví nesympatický anebo dokonce až protivný. Stejně jako tomu bývá v reálných konfliktech a problematických situacích, svou troškou do fiktivního ohně přispívají vlastně všichni.

Čtenáři a fanoušci Petry Soukupové, kteří se do stránek Věcí, na které nastal čas zahloubají s vědomím, že se dočkají téměř až scenáristického (není náhoda, že autorka právě tento obor vystudovala) popisu poměrně všedního způsobu rozpadu manželství, aniž by očekávali neotřelé příběhové zvraty, pravděpodobně knihu zaklapnou spokojeně. Tedy jen v případě, že se nenechají moc popudit celkovým pesimistickým laděním příběhu a otevřeným koncem.

Text vznikl  na semináři Současná česká literatura pod vedením PhDr. Jany Čeňkové, Ph.D.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.