Tanec trosečníků

Vizionářský román Tanec trosečníků z pera Ivy Procházkové se při jeho prvním vydání v roce 2006 mohl jevit spíše jako sci-fi literatura; při jeho druhém vydání v roce 2020 vzhledem k probíhající koronavirové pandemii se již takovým nejeví. Určité detaily až neuvěřitelně korespondují se současnou pandemickou situací, ať již se jedná o reakci médií, včetně fake news a zlehčování viru či návratu živočichů na místa, odkud byli lidskou činností vyhnáni. Nezbývá než žasnout, jak tenká hranice je občas mezi realitou a fikcí.

Hlavním hrdinou knihy Tanec trosečníků je osmnáctiletý chlapec romského původu Mojmír Demeter. Mojmír celý život prožil v dětském domově, vyučil se kuchařem a nyní plánuje společně se svým kamarádem Egonem budoucnost v podobě otevření si vlastní restaurace. Mojmír také každé léto jezdí navštěvovat paní Kalábovou, které neřekne jinak než Babi Kalabi. Tato bezdětná stařenka si Mojmíra brala na prázdniny k sobě do chaloupky v Jizerských horách už od dob, když byl ještě malým chlapcem. Mojmír si užívá celkem poklidné léto a stará se o nemocnou Babi Kalabi. Netuší však, že již brzy se vše, co dosud znal, změní a nic nebude jako dřív. V nížinách začne řádit virus EBS, který postiženého postupně zbavuje jeho tělesné schránky. Tento virus se neřídí heslem přežijí nejsilnější, ale tím, zda-li je člověk ve správný čas na správném místě. Právě takovým šťastlivcem je i Mojmír a není sám, spolu s ním přežívá i dívka Jesika. Láska, smrt, pandemie – takto zní podtitul knihy Tanec trosečníků. Je to právě smrt a pandemie, které provázejí hlavního protagonistu knihy, ale podaří se mu nalézt i lásku?

Televizní obrazovka je obdélník, ve kterým se děje to samý, co vedle něj, jenže zahuštěně. Takhle to jednou vysvětlím svejm dětem – jestli nějaký budu mít. Poněvadž moje děti už televizi nepoznají. Jediný, s čím by se mohly setkat, jsou televizory. Těch se všude válí spousta. Napadlo mě, že moje děti by mohly u některýho extra velikýho staromódního televizoru rozbít obrazovku, vykuchat vnitřnosti a udělat si vevnitř domeček na hraní. Ale bylo by s tím moc práce a mohly by se pořezat. Nakonec by takovej domeček stejně moc hezky nevypadal. Když se to vezme kolem a kolem, jsou televize dost nepoužitelný. Vlastně se na nic nehodí.

Ten večer, co jsem dřepěl u hajnýho v obejváku, civěl na rozsvícenou obrazovku, po který běhal pořád ten samej nápis, a čekal jsem, až začnou zprávy, mně trošku mrazilo. Jednak byla v pokoji fakt zima a jednak jsem se bál, co se dovím. Carmen mně seděla u nohy a civěla se mnou. Přesně v sedm se ozvala znělka a na obrazovce se objevilo televizní studio. Za hlasatelským pultem stál vychrtlej mužíček s odstátejma ušima a rouškou přes pusu. Vypadal srandovně a podle hlasu to nebyl žádnej školenej moderátor. Mluvil rychle, rouška se mu nafukovala a zase splaskávala a každou chvíli se přebreptnul. Říkal, že má minimum zpráv, protože v celý televizi funguje už jenom jeden štáb a je otázka, jak dlouho ještě bude schopnej pracovat. Taky říkal, že se dopředu omlouvá za kvalitu příspěvků, protože vznikaly za víceméně amatérskejch podmínek.

„Bohužel ani dnešní den nepřinesl žádné zlepšení. Naopak, ze všech regionů máme hlášeny další enormní ztráty na životech. Nejvážnější zůstává situace v hlavním městě a ve východních Čechách, odkud jsou tyto záběry,“ oznámil, načež následoval pohled do ulic filmovanejch z okýnka auta… Kamera koukala do oken paneláků, slídila po chodníkách, šmírovala v zahradách a na opuštěnejch dětskejch hřištích. Lidí bylo venku strašně málo. Většinou spěchali, obličej s rouškou skloněnej k zemi. Některý, když uviděli kameru, tak začali zdrhat. Jeden cyklista šlapal do pedálů jako pominutej a přitom nadával. Řval na kameramana, že je svině a ať vodprejskne. Na parkovišti jednoho supermarketu stál náklaďák a dva chlápci v kombinézách do něj nakládali bedny. Neměli roušky jako většina lidí, ale takový průhledný masky přes celej obličej, a když je kameraman oslovil, nevzali roha, ale ochotně s ním mluvili. Říkali, že jsou ze zajišťovací stanice a doplňujou nejnutnější potraviny a dezinfekční prostředky. Nebojej se. Nemyslí si, že dostanou EBS. Nějak prej to dopadne… “

Iva Procházková, česká autorka knih pro děti a mládež, za knihu Tanec trosečníků dostala v roce 2008 prestižní německé ocenění Cenu Friedricha Gerstäckera. Ač je kniha klasifikovaná jako literatura pro dospívající, rozhodně zaujme i staršího čtenáře. Román je psán v ich-formě z pohledu Mojmíra a z části i z pohledu Jesiky. Jazyk knihy je nespisovný, místy i vulgární, to však příběhu přidává na autentičnosti. Kromě popisu Mojmírových zážitků nechybí ani nahlédnutí do jeho nitra, kde se čtenář střetává s chlapcovými spletitými myšlenkami a filozofickými úvahami. Tanec trosečníků je velmi čtivý a zkušenému čtenáři četba zabere krátkou dobu, ale o to déle mu však román samotný zůstane otištěný v paměti.

Text vznikl  na semináři Současná česká literatura pod vedením PhDr. Jany Čeňkové, Ph.D.