„Neviditelný“

Bára Košťalová a Lukáš Hanzlík nabízejí svoje pohledy na sanitáře Vasyla, kterého poznali v rámci Tvůrčího ateliéru.

Jak se cítí nemocniční sanitář

„Když v nemocnici umře člověk, tak sestra otevře okno, aby duše mohla odejít,” říká Vasyl, sanitář v okresní nemocnici. „Pak přijdu já, naložím ho a vždycky vyvezu nohama napřed,“ dodává. „A ještě mu při odchodu přečtu otčenáš. Aby měl šťastnou cestu.“ 

Vasyl nikdy neplánoval, že se stane sanitářem. Jak sám vypráví, k práci v nemocnici ho přivedla hlavně náhoda. „Já jsem slyšel, že je krizová situace ve špitále, že nejsou sanitáři a tak jsem se přihlásil na zimu a myslel jsem, že se to do jara srovná. A zůstal jsem tam 18 let.“ 

Za tu dobu už si zvykl na fyzickou zátěž, krev i zranění, ale emoce, které cítí, se nijak nezměnily a podle něj ani změnit nemohly. „Já to prožívám s každým, ale pak to musím ventilovat,“ vysvětluje. „Chodím se projít do přírody, když jsem bydlel v Praze, tak jsem chodil okolo Botiče, a teď se taky chodím projít okolo potůčků, tam se všechen ten adrenalin zklidní,“ vysvětluje.

Sanitář Vasyl hovoří také o současné situaci. Podle něj se ve spojitosti s koronavirem jejich pacienti proměňují. Jsou psychicky na dně, občas agresivní, což se přenáší i na personál. Sám Vasyl shrnuje svůj přístup slovy: „pánbůh dal, pánbůh vzal,“ ale zároveň přiznává, že se bojí, aby nemoc nepřinesl domů, ke své rodině. Kolegové podle něj nemohou jednat cynicky, nemocní jsou totiž jak oni, tak jejich příbuzní. „Doufám, že se k sobě nepřestaneme chovat lidsky,“ přeje si Vasyl. 

„Snažím se přistupovat ke všem lidem stejně,“ říká. Chce jim pomoci. Občas podle něj tato snaha není doceněna, ale to mu nevadí. Hlavní, jak říká, není odměna, ale jeho svědomí. „Chci, abych měl hezčí cestu, až raz zemřu. Proto dodržuji to, co mám právem dané a to, co mám v srdci. Ta práce posiluje, unavuje, ale vrátíte se domů a většinou se už těšíte na druhý den. Do boje.“

Bára Košťálová

Ta pravá síla mnohdy není vidět

Rodinu nenapadnete, k cizím se chováte jinak. Právě proto mám rodiny dvě – jednu doma a druhou v práci.“ 

Takto se Vasyl, sanitář v jedné okresní nemocnici, staví ke svým spolupracovníkům nejen v této krizové době. Není náhodou, že se rozhodl vyslyšet volání o pomoc už před 18 lety, když o sanitáře byla nouze v celé republice. V rodině Vasyla netřeba chodit daleko pro pomoc. Jeho manželka pracuje jako zdravotní sestra a děti pomáhají v neziskové organizaci. Toto altruistické chování, obměňováno únavou, narážkami vystrašených lidí, agresivitou a nedostatečnou výpomocí není nic neobvyklého mezi těmi, kteří nám pomáhají v této době. Není jednoduché se vypořádat se silným tlakem způsobeným prostředím a lidmi. Vasyl k tomu využívá starou dobrou klasiku – procházku.

„Musíte to dělat v dobré vůli.“ 

Tato práce je velmi náročná nejen pro Vasyla – pracovat s mrtvými těly, pekáčem (vozíkem, na němž se převáží), i s lidmi, jež se k nim staví často s předsudky. Odměna se nedá vyčíslit penězi, zde je zapotřebí lepší motivace. Víra v lepší svět, nebo autoritativní moc nad námi, mít smysluplnou práci, pocit sounáležitosti a správnosti, ale i jiné motivy, kterým zatím nerozumíme. Vidíme to nejen u sestřiček a doktorů, ale i u lidí, kteří možná nejsou tolik vidět ani slyšet. I oni ale dělají přesčasy a po směnách odcházejí vyčerpaní domů, aby nabrali alespoň trochu síly na další den. 

Podmínky, při niž musí lidé jako Vasyl pracovat jsou pro nás  nepředstavitelné. Nosit bezpečností skafandr 3 hodiny v kuse nepůsobí nijak nemožně. Ovšem při pomyšlení na 5 minutovou pauzu, při které se stihneme sotva nadechnout a následného „návratu“ kdy víme, že hodiny strávíme uvnitř „plastového kondomu“, už nezní tak lákavě. O to hůř, když další den je podobný tomu dnešnímu. Nejen u lékařů, sester, ale také uklízeček nebo sanitářů.

„Děláme to, co máme na srdci.“ 

Štědrost a ochota bývá skryta pod únavou nikdy nekončící a opakující se směny. Až tato krize skončí a my budeme z nejhoršího venku, nezapomeňme na tyto lidi, díky kterým se to povedlo, které nebylo příliš vidět. A přesto byli. Byli, jsou a zůstanou důležití. A užiteční. V krizi i mimo ní pracují ve stínů těch, které vidíme na našem lepším a lidštějším světě. 

Lukáš Hanzlík

Foto: Karol Lovaš

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.