„Karanténa mi zachránila život,“ aneb jeden příběh se šťastným koncem

Během nekonečného prohlížení postů na sociálních sítích jsem narazila na příspěvek mé bývalé učitelky tance. Sdílela blogový post s názvem „My anorexia story“ a na úvodní fotce byla povědomá slečna. Po otevření příspěvku jsem si okamžitě vzpomněla, že se jedná o moji malou svěřenkyni z jednoho tanečního tábora. Jenže to už je několik let zpět a Sáře je touhle dobou patnáct. A během posledního roku svedla boj s anorexií, který vyhrála. Jestli se to u téhle nemoci vůbec dá říct… 

Co mě ale na postu zarazilo a donutilo přemýšlet? Sára v něm děkuje něčemu, co spousta dalších už nemůže vystát. Děkuje karanténě a přeneseně tedy covidu. „Karanténa mi zachránila život… Jedno velké DĚKUJI,“ píše ve svém prvním blogovém příspěvku. Celý příběh pro mě má samozřejmě osobní rovinu, protože si slečnu pamatuji jako ještě roztomilou osmiletou holčičku, kterou jsem vedla na táboře. Jenže zatímco já jsem za pár let z tanečního souboru vystoupila, Sára se pomalu dostávala do věku, kdy se dětské tělo mění v ženské a začala bojovat se svým obrazem v zrcadle. Podle svých slov se dostávala do stavu lehké nadváhy a toho si samozřejmě všimli jak spolužáci ve škole, tak rodina. A jak někteří sami víme, tyhle dvě skupiny často dokážou člověku ublížit. 

„Měla bys zhubnout.“ „Nejez toho tolik.“ 

Jenže jak má slečna v 8. třídě na ZŠ vědět něco o hubnutí? V případě Sáry začala hubnutím nezdravým, což je docela časté. Dívky vidí nejrůznější diety na sociálních sítích nebo si přečtou článek o tom, jak zhubnout za 10 dní. A poté se do toho pustí po svém. Sára za den nesnědla skoro nic, krom ovesné kaše s chia semínky (ty v žaludku zvětší objem a máte tak menší pocit hladu) nebo salátové okurky (ta má v sobě samou vodu a skoro žádné kalorie). Hlad zapíjela sladkými nápoji, které jí dodávaly aspoň nějakou energii. Takhle to šlo do chvíle, než maminka (s dobrými úmysly) navrhla zkusit nízkosacharidovou dietu, kterou se rozhodla držet společně se svou dcerou. V tuhle chvíli si možná říkáte, že je to vlastně dobrý nápad, jak dceru namotivovat k „lepšímu“ stravování. Jenže Sára dietu nedržela naplánovaných 14 dní. Ve chvíli, kdy uviděla kýžené změny na své postavě, rozhodla se pokračovat. A z dvoutýdenní diety se stala obsese, která Sáře nedovolila přijmou žádné sacharidy, a to ani v ovoci. Do toho začala navštěvovat fitko s osobním trenérem a cvičila sedmkrát týdně. Dál hubla a ze „zdravého“ životního stylu se stal boj s vlastní hlavou. 

A potom to přišlo. Karanténa, jaro 2020. Zavřená fitka, zavřené školy a Sára zůstala „uvězněná“ v bytě s rodiči. Pro normální pubertální dítě by tohle byl malý „konec světa“, pro Sáru to znamenalo změnu svých zajetých návyků tak, aby si jejího problému rodina stále nevšimla. Protože taková věc se samozřejmě tají lépe, když jste celý den ve škole a potom ve fitku, než když jste zavření 24/7 v bytě s rodinou. Ve škole totiž Sára v podstatě nejedla, svačinu i oběd dala spolužákům nebo vyhodila a doma řekla, že je najedená ze školy a nemá hlad. V karanténě tedy přišel nejen problém s jídlem, ale také s nedostatkem pohybu, což pro Sáru znamenalo obří stres. A tak, aby „nakrmila“ své chytré hodinky, vycházela každý den v 6:00 na tříhodinovou procházku. Zatímco se snažila spálit kalorie, rodiče si mysleli, že je na online hodině u kamarádky, kde také snídá. 

Jenže Sáry postava už nepřišla ani rodičům v pořádku a díky tomu, že ji měli na očích celé dny, začalo jim docházet, co se děje. Jednou se Sára rozhodla vyjít z baráku ještě o hodinu dříve. Píše, že v tu chvíli ji došlo, že to přepískla a rodina ji začala podezírat. Otec se rozhodl svoji dceru sledovat na cestě za spálenými kaloriemi. „Najednou vedle mě zastavil táta s autem a já si musela okamžitě nastoupit. Měla jsem co vysvětlovat.“

Sára si s rodiči vše vyříkala a oni začali dohlížet na její stravu. Pohyb tou dobou nesměla mít žádný, protože její váha byla tak hraniční, že by mohla kdykoliv zkolabovat. Jak popisuje, nejspíše už dávno měla ležet v nemocnici. 

Ale ani tady její příběh nekončí. Sára si začala všechno pečlivě vážit, aby její příjem byl dostatečný. Z toho se to však velmi rychle přehouplo v obsesi vážení každého přijatého gramu potravy, a to třeba i koření. Do restaurace pořád nebyla schopná jít a dort k 15. narozeninám ani neochutnala. Na váze začala přibírat, ale jen opravdu pomalu. Vše si zapisovala do kalorických tabulek, aby měla neustálý přehled nad svým příjmem. Sice už nebyla v obřím kalorickém deficitu, jako když jedla semínka a pila colu, ale pořád nebyla schopná začít jíst dost. Váhu s sebou tahala úplně všude.

Zlom nastal ve chvíli, kdy se opět dostala do fitka a zjistila, že kvůli své nemoci neuzvedne ani půlkilovou činku. Všichni na ní opět koukali divně, tentokrát proto, že byla extrémně hubená. Po nástupu na střední školu byla zařazena do škatulky „hubená holčička, na nové škole, která se s nikým nebaví,“ jak sama píše. Jídlo si plánovala týden do předu, do školy si místo okurky nosila pro změnu na gram zvážená jídla v krabičkách. Váha se stala její nejlepší kamarádkou. 

„Bála jsem se jíst před lidmi, potřebovala jsem svůj klid, pořád jsem byla hrozně unavená,“ popisuje první dny na nové škole. Ale štěstím v neštěstí pro Sáru byla další karanténa, podzim 2020. Díky ní se patnáctiletá slečna vyléčila z nemoci, ze které se další léčí několik let nebo celý život. Jak sama říká, je to v hlavě. Bojovala sama se sebou, bojovala se svojí rodinou. Ale láska k pohybu a sen být trenérkou jí hnal dopředu. Musela se neučit vše o správném stravování, aby mohla pomalu začít budovat svalovou hmotu, kterou ztratila. Začala vědomě odbourávat strach z jídla a našla v sobě sílu, kterou ji mnozí dospělí můžou závidět. O svůj příběh se v březnu 2021, tedy rok od zásadní změny, začala dělit na blogu a Instagramu. Sára si jde za svým snem být fitness trenérkou a výživovou poradkyní.

A proč je tak důležité o tom mluvit? V záplavě špatných správ je někdy potřeba vidět i pozitivní stránku toho, co spoustě dalším ublížilo. Najdete zprávy o tom, že v karanténě se několikanásobně zvyšuje riziko poruchy příjmu potravy. Také se zvyšuje riziko obezity, domácího násilí nebo třeba psychiatrických potíží u dětí. Nic z toho by se nemělo podceňovat, ale zároveň je dobré si připomenout i to minimum příběhů, které končí dobře. Sára totiž vypráví příběh, který dává právě karanténě největší kredit za to, že tu s námi vůbec ještě je. 

Foto: Pixabay.com

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.