Útoky na vzhled i děti. Proč ženy ve veřejném prostoru nejsou v zenu

„Vrať se do kuchyně!“ nebo „Co lezeš do politiky, radši se starej o děti!“ a možná taky „Holčičko, tomu ty nerozumíš.“ To je pouze malá ukázka výroků, se kterými se dennodenně setkávají ženy ve veřejném prostoru. A to autorka textu záměrně vynechala veškerá sprostá vyjádření, která bývají ještě častější. Právě osobní útoky a sexistické komentáře mnoha ženám brání v tom, aby se veřejně angažovaly a snažily se prosadit. Na problematiku poukazuje nově vzniklý český spolek Žena v zenu.

Tento spolek se skrze rozhovory se slavnými, ale i neznámými ženami různého věku, různé profese a z různých míst Česka snaží ukázat, čím vším si ženy musí projít, když se snaží něčeho dosáhnout. A není to hezká podívaná. Každá zkušenost je odlišná, ve výpovědích je však možné najít typově podobné případy. Setkávají se se slovy podpory nebo s konstruktivní kritikou, stále častěji na ně ale lidé míří agresivními výpady, které jsou velmi osobní.

Nenávistná vyjádření aneb „hate speech“ se v naší společnosti, bohužel, stala vlastně normou. A to bez ohledu na pohlaví. Zásadní podíl na tom mají především sociální sítě, které častování urážkami výrazně zjednodušily. Napsat útočný komentář nebo zprávu trvá pár vteřin a nestojí vás to žádnou námahu. A na rozdíl od situace, kdybyste chtěli někomu nadávat osobně, není třeba ani špetky odvahy. Mnozí uživatelé si navíc myslí, že co se řekne na sociálních sítích se vlastně „nepočítá“ a nemohou za to nést odpovědnost.

Samozřejmě se mýlí. Ukázat to lze na nedávném případu pirátské poslankyně Olgy Richterové. Ta podala žalobu na uživatelku Facebooku, která o ní šířila lživou informaci – konkrétně se jednalo o fotku Richterové s jejím údajným vyjádřením, že chce do Česka pozvat miliony afrických uprchlíků a nabídnout jim zadarmo byty. Ani na opakovanou žádost uživatelka příspěvek nesmazala, a poslankyně na ni proto podala žalobu.

Spíš než samotnou lží je třeba se zabývat agresivními reakcemi, které vzbudila, obzvlášť na sociálních sítích. Jak Richterová vysvětlovala v rozhovoru pro Seznam zprávy, začaly jí ve stále větší míře chodit nadávky, dokonce i výhrůžky smrtí. Velmi často si „nenávistníci“ všímali jejího vzhledu a rodinného života. A právě tady je jeden z největších rozdílů v přístupu veřejnosti vůči ženám a mužům.

Ženám je předhazovaná jejich dnes už absurdní „tradiční role“ matky, hospodyňky a pečovatelky. Senátorka Adéla Šípová v rozhovoru pro Ženu v zenu třeba popisuje, že jí během volební kampaně byl předhazován počet jejích dětí a odpůrci na ni útočili i skrze hodnocení jejího mateřství. Co myslíte, zeptal se už někdy někdo nějakého politika – muže na to, jak bude schopen se plně věnovat své práci, když má doma pět dětí?

V osobních životech političek se vrtají i – většinou bulvární – média. Když třeba Markéta Pekarová Adamová kandidovala na předsedkyni strany TOP 09 řešilo se, jak to skloubí s rodinou, o kterou se údajně snaží. Pomiňme pro tento komentář, jak výhradně osobní záležitost to je a jak nevhodné je se tím zabývat a zaměřme se na něco jiného. A sice opět na porovnání s muži. Viděli jste nějaké články, které by rozebíraly, jestli by měl být nějaký muž předsedou strany, když se mu třeba nedávno narodilo dítě?

Nezůstávejme ale jen v politice, stejným útokům a poznámkám čelí i herečky, novinářky, podnikatelky a spousty dalších žen. Prostředí, které je k ženám takhle toxické, způsobuje logický trend – nechtějí se v něm pohybovat. To ostatně dokazují i čísla. Z devíti parlamentních stran má předsedkyni jen jedna, v rámci složení Senátu je žen pouze patnáct procent, ženy tvoří jen pětinu všech soudců Nejvyššího soudu. A tak bychom mohli pokračovat.

Tím se dostáváme k jádru celého problému. Ženy se mnohem méně dostávají do veřejných funkcí a pozic, kde se činí zásadní rozhodnutí. Z logiky věci by tam ale měly být zhruba ve stejné míře jako muži, pokud si jako cíl vytyčujeme, aby obsazení těchto funkcí zhruba odpovídalo složení populace. A takový cíl bychom v demokratické společnosti skutečně mít měli.

Jedná se o situaci, o které většina z nás podvědomě ví, ale nezabývá se jí nijak do hloubky. A jako u hodně podobných problémů je prvním krokem k potřebné změně začít se o tom bavit. V tomhle konkrétní případě především upozorňovat na nerovnosti a nespravedlnosti, které se denně objevují.

Zásadní ale je, aby se z tohoto chování a přístupu nestala norma. Ty ženy, které se do veřejného prostoru přece jen odhodlají vstoupit, si nemají zvykat na to, že jsou terčem útoků na svůj vzhled, na své manželství nebo děti. Zakládá to totiž nebezpečný precedent a situace se pouze zakonzervuje, místo toho, aby se někam posunula. Bylo by samozřejmě naivní se domnívat, že jako mávnutím kouzelného proutku ze sociálních sítí zmizí všechny „hejty“ a kritika vůči veřejně známým osobám bude odteď výhradně konstruktivní. Je však na místě si uvědomit, že osobní a agresivní výpady nemají v civilizované společnosti své místo.

Foto: Pixabay.com

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.