Oidipus ve světě umělé inteligence. Divadlo Na zábradlí uvedlo novou inscenaci Ej Áj

–Jan Lebeda–

Co dělá člověka člověkem? Má umělá inteligence (s)vědomí? Jaká je její role v dnešním světě? A jaká by vlastně měla být? Na to všechno se v inscenaci Ej Áj snaží odpovědět tvůrčí tým tvořený režisérem Janem Mikuláškem a dramaturgem Petrem Erbesem. Scénář společně napsali na základě textů vygenerovaných modelem umělé inteligence ChatGPT. Výsledkem je osmdesát minut psychedelicky laděné syntézy lidského a strojového úsilí.

Hlavní dějová linka příběhu kopíruje Sofoklův mýtus o Oidipovi, který tvůrci zasazují do přítomnosti, blízké budoucnosti, popřípadě blíže nedefinovaného dystopického bezčasí. Už jen fakt, že divák neví, která z těchto tří možností je pravdivá, vede k zamyšlení, jestli je ta dystopie skutečně tak daleko, jak rádi věříme. V Mikuláškově podání už Oidipus (Václav Vašák) není král ale vrcholný politik, a zrak si nebere jehlicí ale nerezovým struhadlem. Bydlí se svou manželkou Iokasté (Dita Kaplanová), dcerou (Kateřina Císařová) a synem (David Petrželka) v moderním bytě. O domácí práce a pochůzky se jim stará tichá au pair (Anežka Kubátová).

Právě au pair je vedle Oidipa hlavní postavou příběhu. Brzy se totiž ukáže, že v inscenaci ztělesňuje umělou inteligenci, která bez emocí recituje citáty starých filosofů a učebnicové definice, a je bezobsažným ale zato bezproblémovým pomocníkem. Více prostoru dostane až po smrti Iokasté, kdy se společně se scénou změní i atmosféra celé inscenace. Kuchyni vystřídá neutrální oranžově nasvícený prostor a rozhovory členů rodiny vystřídá jedna dlouhá, nedějová rozprava Oidipa s Umělou inteligencí. On chce utěšit, ona dělá, co může. Výsledkem je zoufale neproduktivní střet dvou světů. Nešťastný Oidipus, který tím ztrácí poslední naději na štěstí, bere do ruky struhadlo a dovádí příběh do nevyhnutelného konce.

Kostýmů a scénografie se tentokrát ujal Dragan Stojčevski, pro nějž je Ej Áj po Veřejných nepřátelích a Bohu v Las Vegas již třetí letošní spolupráce s Divadlem Na zábradlí. Jeho vizuály dokreslují surrealistické ladění celé hry – hodiny i skříňky v Oidipově kuchyni se s odkazem na zaseklou animaci nebo snad Salvadora Dalího táhnou až někam nad jeviště, kostýmy oscilují mezi saky a obleky mořských panen.

Narozdíl od většiny příběhů, Ej Áj si nejvíce užije divák, který jeho zápletku, tedy děj mýtu o Oidipovi, již zná. Scény, které na něho zapůsobí nejsilněji, jako například sebevražda Iokasté, totiž na někoho nepoučeného nejspíše nezapůsobí vůbec. Dost možná je totiž vůbec nepochopí a dohledání Oidipovy stránky na Wikipedii ve foyer po představení už okamžitý prožitek z představení těžko zachrání. Ani takový divák však neodejde s prázdnou. Tvůrci Ej Áj totiž Oidipův příběh používají spíše jako půdorys, na němž staví hlavní téma inscenace, tedy vztah člověka a umělé inteligence než jako pilíře, na kterých by stál divácký zážitek. 

Právě umělá inteligence zosobněná osobou au pair je nejzdařilejším aspektem celé inscenace. Každý, kdo už někdy nějaký její model používal, v ní kousek něj pozná. Ať už jde o fenomén “uncanny valley”, její zvláštní odosobněnost nebo drobné ale o to znepokojivější chyby v generovaných vizuálech, Mikuláškovi se je s významnou pomocí zdařilé scénografie bravurně daří přenést na scénu. 

Ej Áj je bezesporu ambiciózním projektem. A přestože se nejedná o dokonalou inscenaci (dvacetiminutový dialog vygenerovaný umělou inteligencí je přece jen trochu dlouhý), mohu s klidným srdcem říct, že se jí tvůrčí tým Divadla Na zábradlí ujal se ctí. Citlivě umíchaný koktejl antiky a dystopie diváka nutně donutí k zamyšlení. A navíc i pobaví.