Nezávislé a spravedlivé, hlásá společnost SCIO o svých přijímacích zkouškách na VŠ. Realita je ale jinde

Soukromá společnost SCIO v současné době prostřednictvím Národních srovnávacích zkoušek zajišťuje přijímací řízení na 57 vysokoškolských fakult po celé České republice. Firma tvrdí, že jejím cílem je měnit vzdělávání. A to se jim skutečně daří, jen ne v tom pravém slova smyslu – ve skutečnosti totiž spíše znehodnocují rovnocenný přístup ke vzdělání uchazečům pocházejících z různorodých sociálních vrstev.

V souhrnném dokumentu společnosti SCIO, který popisuje specifika zkoušek na fakulty medicinského zaměření, si můžeme přečíst o výhodách, nevýhodách a odpovědích na nejrůznější dogmata a předsudky, které ohledně Národních srovnávacích zkoušek panují. Dočteme se například, že pokud zkoušku využívá více fakult podobného zaměření, ušetří tak NSZ uchazeči množství času a peněz. Nebo také to, že se jedná v podstatě o jediný (!) systém přijímacích zkoušek, který poskytuje finančně slabým snadno dostupnou finanční pomoc a dramaticky snižuje další náklady uchazeče, jako např. ubytování, náklady na přípravu apod. To ale není tak úplně pravda. 

Pokud se student hlásí na fakulty, které uchazeče přijímají na základě vlastních zkoušek, nezaplatí ani korunu navíc nad rámec zpoplatněných přihlášek.  Pokud se ale student hlásí na fakulty, které vyžadují NSZ, zaplatí na každý svůj pokus dalších několik stovek korun nad rámec přihlášky. Ceny začínají na 530 Kč a pokračují až na 880 Kč, kde si společnost účtuje navíc na oznámeních výsledků pomocí SMS nebo zaslání výsledků tištěně poštou. Jak je na stránkách řečeno – „530 Kč = jen zkouška“. Jak výstižné.

Nyní, vzhledem k pandemii, termíny musí probíhat on-line. I přesto, že studenti jinou možnost využít nemohou, SCIO si účtuje 230 Kč navíc za každý termín. „Vyšší cena souvisí zejména s licenčními poplatky za online prostředí pro testování a aplikací pro vzdálený dohled“, uvádí firma. Ale na to, že naopak odpadají náklady na pronájem prostor nebo honorář brigádníků, kteří prezenční zkoušky hlídají, jako by se zapomnělo. Nehledě na fakt, že při on-line zkouškách, které kvůli technickým problémům ani v několika termínech řádně neproběhly, chce SCIO studentům vidět do počítače, na stůl, i pod něj, jak zmapoval loni v květnu ve svém článku server Seznam zprávy. 

Zavání vám to byznysem se studenty? Mně ano. Možná by mohl někdo méně znalý namítnout, ať uchazeči zvolí levnějšího zprostředkovatele.  To by samozřejmě řešením bylo, jen tu visí malý háček – žádná druhá možnost se nenabízí. Soukromá společnost SCIO má na přijímací zkoušky totiž monopol. I kdyby někdo nastokrát nesouhlasil s jejich praktikami, má jen dvě možnosti: buď zatnout zuby a připravit si peněženku, nebo dát své vysněné vysoké škole sbohem a šáteček. Ano, až tak jednoduché to je.

Konečná cena za absolvování všech 6 termínů se tak může vyšplhat minimálně někam okolo 5000 Kč, a to pouze v případě, že uchazeč k přijetí potřebuje absolvovat pouze test z obecně studijních předpokladů, což se děje málokdy. Většinou se jedná o kombinaci se základy společenských věd nebo anglickým jazykem – cena tedy dvojnásobně stoupá. A co když student patří do skupiny finančně slabých? Na oficiálních stránkách, po rozkliknutí téměř neviditelného odkazu „Ceny a slevy“ se dotyčný dozví, že mu bude sleva – jednorázová, poskytnuta pouze v případě, že jeho rodič pobírá přídavek na dítě stanovený státem. Na tyto sociální dávky mají nárok pouze rodiny, jejichž příjem činí maximálně 2,7násobek životního minima. V takovém případě ale mluvíme o rodinách, které se pohybují na hranici chudoby. Na tyto „výhody“ v rámci zkoušek tak dosáhne jen zlomek studentů. Zásadní problém pak tkví v tom, že se nebavíme pouze o lidech na hranici chudoby, pro které jsou zkoušky SCIO značně nedostupné, ale spíše o tom, kdo je opravdu ten, který si může dovolit připravit se na zkoušky důkladně. Visí zde totiž více než mnoho háčků.

Národní srovnávací zkoušky jsou koncipovány tak „chytře“, že k tomu, abyste dosáhli co nejlepšího výsledku, v podstatě nemáte jinou možnost než se učit přímo z materiálů od společnosti SCIO, jelikož jedině ty zaručují kompletní správnost. Existují i firmy, na NSZ vydělávají – a účtují si za přípravu na zkoušky levnější sazby, jenže nemají k dispozici oficiální materiály. Takže zbývá jedině oficiální doučování od SCIO, které začíná na 700 Kč za přípravu na jednotlivé oddíly a končí na 13 800 za megalomansky vyhlížející balíček „neomezené přípravy“. 

Bez materiálů nebo přípravných kurzů se neobejde téměř žádný průměrný uchazeč. Který středoškolák (respektive jeho rodiče) si mohou dovolit dát za přijímací zkoušky mezi 5-20 tis Kč? Jen málokterý. Těm, kteří si to dovolit mohou se, ale závratně zvyšuje šance na přijetí na VŠ – a to pouze díky finančním prostředkům, bez ohledu na vědomosti. Sice se stále řídíme heslem, že veřejné vysokoškolské vzdělání je v naší republice dostupné každému zdarma, ale je tomu opravdu tak? Kolika studentům zčista jasna utekly vyhlídky na dobré vzdělání jen kvůli tomu, že nemají desetitisíce, které by vložily do poplatků na zkoušky a na jejich přípravu? Těžko říct, protože o tom se ve veřejném prostoru, ani ze strany příslušného ministerstva nemluví.

Česká společnost se ve všech ohledech ohání férovostí a transparentností, ale nad tím, že přijímací zkoušky na téměř 60 fakult (mezi nimiž jsou tak žádané obory, jako pražská práva nebo žurnalistika) zajišťuje soukromá firma, která si určuje svá vlastní pravidla a nechává za ně studenty solidně platit, se nikdo nepozastaví. A je to škoda, nebo možná spíše zásadní problém. Kdy jindy než dnes by se studenti měli možnost ucházet o své vysněné vysoké školy dle výše intelektu, ne cifer na bankovním úctě. Zároveň, když už se firma jako je SCIO rozhodně finančně slabším nabídnout pomoc, nemělo by se jednat o pomoc zatíženou tolika podmínkami, které uchazeče v konečném důsledku spíše odradí. Desetitisícové přijímací zkoušky nejsou příliš velkým soustem jen pro rodiče dětí, kteří pobírají sociální dávky, ale třeba i pro všechny průměrné rodiče s průměrnými výdaji, kteří jen jednoduše nemají „na rozhazování“.

Foto: Pixabay.com