Spojenci Česka jsou v EU, stejně jako jeho budoucnost

Česko žádá po ostatních členských státech EU podporu a solidaritu kvůli kauze Vrbětice a následné česko-ruské diplomatické krizi. Jsou to ale právě čeští politici, kdo Unii a její instituce často od základu kritizuje. Unie má prostě v Česku dvě tváře. Jednou jí potřebujeme a žádáme ji o pomoc. Pokud se ale něco nedaří, jsou to právě unijní instituce, kdo je na vině. Tento přístup ale nejenže zkresluje význam Evropy pro Česko v očích jeho občanů, ale hlavně zhoršuje pozici země ve společenství, se kterým je její budoucnost naprosto svázaná. 

Na portugalský summit lídrů členských států Evropské unie jel premiér Andrej Babiš s prosbami o vyhoštění dalších ruských diplomatů. Poté, co české tajné služby odhalily, že za výbuchem muničního skladu ve Vrběticích v roce 2014 s největší pravděpodobností stáli ruští agenti, některé státy jako Slovensko nebo Pobaltí už ruské diplomaty v solidaritě s Českem vyhostily. Ostatní země ale k tak razantním krokům zatím nepřistoupily. Rakousko to například odůvodnilo právě vyčkáváním na společný unijní postup. 

Jedním z možných důvodů, proč se ostatní země zatím zdráhají k zásadnějším projevům solidarity je výrok prezidenta Miloše Zemana o dvou vyšetřovacích verzích případu, který zmátl úplně všechny doma i v zahraničí. Spojencům nazančil, že si své diplomaty nechaly vyhostit zbytečně (jedná se o běžný postup, pokud někdo vypoví diplomaty Rusku, Rusko udělá to samé). Druhou věcí je ale dlouhodobý přístup Česka k evropským záležitostem. Zatímco v sobotu Andrej Babiš žádá Unii o pomoc, ještě v úterý ji ve sněmovně od začátku do konce pomluvil za nedostatečné dodávky vakcín nebo přílišnou byrokracii. Bruselští úředníci jsou terčem jeho kritiky poslední dobou často. Důvodem je audit Evropské komise, který potvrdil Babišův střet zájmů kvůli jeho moci nad holdingem Agrofert. 

Hlavní dovednost, kterou tak prezident s premiérem v poslední době prokázali, bylo zmatení. Jenomže to nebylo zmatení nepřítele, ale v podstatě všech, včetně států EU. Oba státníci vysílají za Česko protichůdné signály spojencům, po kterých pak žádají pomoc. Není divu, že ti se s jejím poskytnutím zdráhají. Neméně důležitá je ale také mlha, kterou prezident s premiérem dlouhodobě vytváří na domácí scéně. A to jak prezentací vztahů k Rusku, tak Evropské unii. 

K čemu je nám Unie dobrá

Z posledního průzkumu Eurobarometru vyplývá, že důvěru v evropské instituce má 48 procent Čechů, což je za poslední roky zdaleka nejvíc. Pořád ale platí, že v porovnání s ostatními státy jde o jednu z nejnižších hodnot. Jedním z důvodů, proč Češi nemají ve společenství důvěru je právě narativ mnoha českých politiků, kteří rádi vyzdvihují jeho slabiny a povinnosti, které z členství pro Česko plynou. Některé strany na bojkotu EU staví celý svůj program a ani myšlenka vystoupení z Unie jim není cizí, jiné by jako hlavního spojence Česka viděly právě Rusko. 

Z členství v EU přitom pramení mnohé výhody a je nesporné, že mimo Unii by se Česku zdaleka tak dobře nedařilo. Výrazným benefitem jsou dotace z evropských fondů, které se daří poměrně solidně čerpat a jsou významnou plusovou položkou v každoroční státní platební bilanci. Kromě ekonomických výhod jako jsou dotace nebo přístup na společný trh jsou tu ale i další zásadní plusy, jako právě politická spojenectví pro případy jako je ten vrbětický. 

V krizi je prostě dobré mít spojence, na které se dá spolehnout. To potvrdila i probíhající pandemie covid-19. Vzhledem k tomu, že čeští zástupci nezvládli sehnat ani plné dodávky vakcíny z množství, které jim Unie nabídla a zajistila, těžko si představit, jak by sháněli očkovací dávky bez ní. Země EU neočkují nejrychleji na světě, rozhodně ale patří mezi ty, které dosáhnou imunity jako první. V některých zemích se totiž ještě stále ještě očkovat ani nezačalo. Díky práci unijních zástupců tak Česko dostalo vakcíny jako na zlatém podnose a ještě se může spolehnout na jejich bezpečnost díky Evropské lékové agentuře. 

Nevědomost a nezájem 

Trochu více než důvěru vyjadřují Češi s členství v Unii spokojenost. Na konci loňského roku to bylo 57 procent z nich. Zbytek ale tak pozitivní názor nemá. Pravdou je, že vinit jen české politiky a jejich komentáře k různým unijním postupům by bylo nefér, protože značná část politického spektra je jednoznačně proevropská. Roli hrají i další faktory, jako třeba neznalost těchto postupů, institucí a vůbec nedostatek informací o tom, co vlastně EU dělá a co se v ní děje. 

Mnohým chybí základní vědomosti o síle a možnostech zástupců Česka v rámci společenství. Uniká nám, že prosadit vlastní zájem na unijní půdě je možné, pokud se zástupci státu snaží a dokážou si vypracovat vyjednávací pozici, jako tomu bylo například v případě iniciativy Irska při dojednávání irské hranice při Brexitu. 

Právě irská hranice je přitom dobrým příkladem toho, jak se dá na jednat a přimět ostatní státy, aby pochopily, jak důležitá jedna konkrétní otázka pro daný stát je a proč by se jí tedy celé společenství mělo zabývat. To Česko katastrofálně nezvládlo hned v několika případech a vždy to vyústilo buď ve zhoršení pověsti Česka mezi ostatními partnery nebo neprosazení onoho cíle, kterého se snažilo dosáhnout. Výmluva na zlý Brusel tak možná některé voliče přesvědčí, fakticky je ale klame.

Zablokovat a pak prosit

Kauza Vrbětice je tohoto scénáře ukázkovým příkladem. Mohla z ní být podobná událost světového významu, jako otrávení Sergeje Skripala v Británii, kdy reakce spřátelených zemí vyústila ve vyhoštění více než stovky Rusů z různých zemí. Vrběticím následovalo vyhoštění osm. Česku se nepodařilo mluvit jednotně, srozumitelně a předložit jasné důkazy a požadavky. O solidaritu se v první fázi nepovedlo ani správně požádat, následovaly již zmíněné výroky Miloše Zemana. 

Jiným příkladem je jednání Andreje Babiše z minulého měsíce, kde chtěli spolu s rakouským kancléřem Sebastianem Kurzem získat pro své země víc dávek vakcíny proti covidu-19. Česko mohlo získat poměrnou část z dodávek, které měly přijít navíc oproti původnímu plánu, plus dodatečné dávky jako jedna z nejpostiženějších zemí. Premiér Babiš si ale chtěl dupnout a žádal ještě víc, což ale představitele ostatních států pobouřilo a Česko tak nakonec odešlo s prázdnou. V minulosti vystupoval český premiér ostře i například při prosazení reverse charge (netradiční verze odvodu DPH, Česku si vymohlo vyjímku pro její testování, nakonec ho ale ani nestíhá zrealizovat), kdy zablokoval několik návrhů ostatních států, aby se jí domohl. Česko také společně se státy visegrádské čtyřky odmítá nový migrační pakt a připomínky má i k ambiciózní bezuhelné politice. 

Z hlediska České republiky, a hlavně její domácí politické reprezentace se mnohdy zdá, že se nemá vůbec zájem na zásadních celounijních tématech angažovat, podílet se na nich, rozvíjet je, nebo snad dokonce přijít s vlastní iniciativou. Vyjímkou jsou otázky, které by mohly vylepšit pozici na domácí politické scéně. Proti dvojí kvalitě potravin budou čeští zástupci bojovat do roztrhání. Za cenu omezení volného pohybu zboží, jednoho ze základních pilířů, na kterých Evropská unie stojí, bylo Česko téměř schopné schválit kvóty na české potraviny. Dál, než kam dosvítí žárovka v lednici, ale nevidí. I to je dalším důvodem, proč náš hlas nemá v Unii takovou váhu, jakou by mohl mít. 

Aktuální vrbětická kauza nám tak přináší příležitost se zamyslet nejen nad vztahy s Ruskem, ale i Evropskou unií. Jsou to totiž její členské státy, kdo je hlavním spojencem Česka, ne Rusko. Využívat je ale jen v případech krize, kdy je Česko potřebuje, je sobecké a shazuje úroveň země na mezinárodní úrovni. Obzvláště když v jednáních o důležitých společných postupech jednání blokuje a samo s alternativami nepřichází. Vzhledem k počtu a rozmanitosti států, které Unii tvoří, je logické, že mnohdy nemusí mít na určitý problém stejný názor. Umění prosadit svoji agendu ale čeští politici příliš neovládají a neúspěch pak svádí právě na unijní instituce. To bohužel snižuje mínění o Evropě u domácích občanů. Popírání významu členství Česka v EU je od všech jeho vyznavatelů nezodpovědné. Rozvoj a blahobyt, který Česká republika zažívá a zažívat bude, je totiž s Evropskou unií neodmyslitelně spojen.

Foto: Pixabay.com