Proč je správné danit smrt

V současné době se mohou dědici radovat, protože jsou od placení dědické daně osvobozeni. Ale je tato radost na místě? Dovoluji si tvrdit, že ne. Od daní totiž není zcela osvobozen nikdo. To, že se v některém sektoru vybírají daně menší nebo žádné, většinou znamená, že stát musí peníze vybrat jinde. Zrušení této daně také překvapivě vede k nespravedlivějšímu systému přerozdělování peněz. Přestože proti dědické dani často nejhlasitěji protestují vrstvy chudších obyvatel ze strachu, že jim nezbyde ani to málo, co mají po rodičích, je právě výběr dědické daně nástrojem, který by jim mohl pomoct k lepšímu životnímu standardu.

Dědická daň byla s velkou slávou zařazena pod zákon o daních z příjmu v roce 2013. V tomtéž roce byl v zákoně také nově zaveden pojem „bezúplatné nabytí“, který stanoví osvobození od daně z příjmu všem bezúplatným příjmům získaným z dědění či odkazu, a to jak fyzickým, tak právnickým osobám. Důvodem zrušení této daně byla podle ministerstva financí nízká čísla finančních úřadů. Daň se totiž vztahovala pouze na vzdálené příbuzné, „cizí“ či právnické osoby a pod hodnotu 100 miliónů korun ročně klesla už v roce 2008. Výše nákladů spojená s oceňováním majetku a vymáháním dědické daně je v porovnání s příjmy častým důvodem vedoucím ke snížení či úplnému zrušení dědické daně, a to nejen v České republice. V současné době nemusí přímý dědic zaplatit žádnou dědickou daň už v 15 členských zemích OECD (Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj) a v dalších státech se vede živá debata o jejím snížení či úplném zrušení. V Americe, kde je podle průzkumů veřejného mínění dědická daň brána jako nejméně spravedlivá ze všech, se strana republikánů snaží prosadit úplné zrušení dědické daně do roku 2025. Pojďme se proto podívat, zda by si dědická daň přeci jen nenašla své místo v českém daňovém systému, popřípadě i v dalších zemích.

Daň z příjmu dosahuje v České republice u fyzických osob výše 15 procent. I přesto, že patří k nejnižším v EU, bylo podle žebříčku OECD v loňském roce daňové zatížení mezd v ČR nejvyšší za poslední roky. Toto zatížení sice mezi členskými státy průměrně kleslo na 36 procent, za čímž stojí reformy v malém počtu členských zemí, avšak v Čechách vzrostlo na 43,4 procent. Máme tedy aktuálně sedmé nejvyšší zatížení mezd v rámci OECD, což z nás dělá stát, který platy svých pracovníků daní nadprůměrně. Nutno podotknout, že takto vysoké zatížení se týká bezdětného a svobodného zaměstnance. Rodiny s malými dětmi jsou na tom o poznání lépe – zaměstnanec, který je ženatý a má dvě malé děti, je schopen snížit toto zatížení na 25,9 procent. Ne každý je ovšem ženatý a má děti. Pro svobodně žijícího člověka je výše daňového zatížení mezd v ČR téměř neúnosná. Jak je to při současné výši daně z příjmu možné? Odpovědí jsou především vysoké povinné odvody na sociální a zdravotní pojištění na straně zaměstnavatele, zaměstnance a částečně pak také výše tuzemské DPH. Výše pojistného, které musí zaměstnavatel odvést za své zaměstnance, je v současné době 34 procent, přičemž z toho tvoří 25 procent sociální pojištění a 9 procent pojištění zdravotní. Pokud si bezdětný zaměstnanec vydělá 30 tisíc hrubé mzdy měsíčně, zaplatí za něj zaměstnavatel na povinných odvodech přes 10 tisíc, a zaměstnanec samotný pak ještě odvede přes 7 tisíc státu. Z toho, co mu zbyde, pak navíc zaplatí na skoro každém zakoupeném statku či službě daň z přidané hodnoty.

V Čechách je aktuální výše DPH 21 procent a vztahuje se na většinu zboží a služeb. První snížená sazba je potom 15 procent a podléhají jí potraviny nebo třeba některé zdravotnické pomůcky. Druhá snížená sazba je ještě o něco nižší, tvoří ji 10 procent ze základní ceny a vztahuje se na léky, knihy nebo kojeneckou výživu. Některé činnosti, jako např. poskytování pojištění, poštovní nebo sociální služby, jsou od DPH osvobozeny úplně. Přestože je výše základní sazby DPH v průměru Evropské unie, snížené sazby jsou jedny z nejvyšších. Těžce vydělané peníze, které už podlehly zdanění, jsou tak při nákupech zdaňovány znovu, a to poměrně vysokým způsobem. Tento fakt obzvlášť vynikne, pokud porovnáme výši snížených sazeb v EU, ale také pokud se podíváme na výši průměrné mzdy v EU. Ta byla v roce 2017 23,1 eur za hodinu. Přičemž nejvíc si lidé vydělají v Lucembursku, kde dosáhnou na částku 43,8 eur za hodinu a nejméně v Bulharsku s 5,1 eury na hodinu. V Česku si lidé vydělají průměrně 10,1 eur za hodinu, což je při současném kurzu asi 260 korun – tedy nijak závratně vysoká částka.

Při současné výši povinných odvodů, DPH nebo třeba daně z nabytí nemovitosti se pak nelze divit, že když někdo navrhne znovuzavedení zrušené daně, říká si v podstatě o lynč. Zvláště pokud jde o daň dědickou. Takto smělý návrh má ale několik důvodů. Daně, které jsem výše popsala, jsou poměrně vysoké a jejich značná část jde na redistributivní účely. Proti takovému způsobu výběru a přerozdělování daní si dovoluji argumentovat, protože je ze své podstaty nespravedlivý a domnívám se, že existuje spravedlivější způsob, jak peníze vybrat a rozdělit, který bude mnohem efektivněji sloužit k eliminaci nerovností ve společnosti.

Pro objasnění nespravedlivé podstaty výše popsaných daní je naprosto zásadní dílo Anarchie, stát a utopie od amerického filozofa a politologa Roberta Nozicka, ve kterém se zjednodušeně řečeno zabývá problematikou minimálního státu. Podle jeho teze je danění lidské práce za účelem redistribuce nespravedlivé, protože okrádá jedince o plody jeho práce, a naznačuje tak, že jedinec není jejich vlastníkem. Redistributivní forma daní podle něj není v pořádku, protože z lidí vytváří jakési moderní otroky. Pracující lidé totiž v důsledku těchto daní nejsou pány svého času a svých peněz. Argumentuje proto pro minimální stát, který bude mít pouze bezpečnostní úlohu „hlídacího psa“ a zbytek služeb bude zprivatizovaných. Lidé se tak opět stanou vlastníky své práce a budou moci rozhodnout o tom, jak naloží se svými penězi. Co si v takovém státu počnou sociálně slabší? Nozick na to odpovídá, že by nebylo správné, vykládat si to tak, že je proti poskytování finanční pomoci. Tato pomoc by ale měla přijít z vlastní vůle, ne pomocí donucovacích prostředků státu. Zde je možné namítnout, že výsledek statusu sociálně slabších lidí je často podmíněn nějakými specifickými historicko-materiálními vztahy, a že nerovnosti, které díky nim vznikají, by v Nozickově minimálním státu musely být nejdřív uměle vyrovnány. Ve světě, ve kterém žijeme, sice v mnoha státech probíhá snaha o jejich vyrovnání, ale nerovnosti stále existují. Jak se tedy vyrovnat s tím, že daně, které platíme, jsou nespravedlivé, a že zároveň existují lidé, kteří jsou závislí na naší finanční pomoci?

Odpovědí na tento problém by mohla být právě dědická daň. U dědické daně oslabuje Nozickův morální argument a to, že je nespravedlivé, když člověk nevlastní plody své práce. Majetek, který podědím, totiž není výsledkem mé usilovné práce, ale práce mých rodičů, příbuzných či známých. Na dědictví tak mám menší morální nárok než na plody své vlastní práce. Proto je také daleko víc žádoucí, aby bylo daněno právě dědictví, a to u všech typů dědiců. Dědická daň by měla být zvýšena do té míry, do které by to bylo možné, aby lidé byli stále motivováni ji hradit. Také by bylo nutné zavést funkční a efektivní mechanismy pro její výběr a nástroje pro regulaci šedé ekonomiky, která by zde mohla vzniknout. Mohly by tak být sníženy ostatní typy daní, které svou povahou nutně vyvolávají nespravedlnost. Nejen, že by došlo k narovnání nerovného systému výběru daní, kdy by byl jedinec z větší části zdaněn po smrti a ne za života, kdy prostředky tak zoufale potřebuje, ale tento systém by pomohl snížit hluboké sociální rozdíly ve společnosti. Dědictví je totiž typ instituce, která je ve svém důsledku pomáhá zachovávat. A to v době, kdy se podle významného francouzského ekonoma Thomase Pikettyho stále prohlubují majetkové nerovnosti ve světě a ohrožují tak fungování demokracie a světové ekonomiky.

Tím, že je zrušena dědická daň u všech typů dědiců, dochází k tomu, že bohatší vrstvy lidí jsou schopny předávat si své jmění bez jakéhokoliv zdanění ob generace, což zapříčiňuje zakonzervování sociálních rozdílů a zpomalení sociální mobility. Dle teze historika Waltera Scheidela je jediným způsobem, jak vyrovnat majetkové nerovnosti ve společnosti válka nebo živelná katastrofa. Takovým dramatickým událostem se dá nepochybně vyhnout, a proto je nasnadě začít se vážně zaobírat znovuzavedením dědické daně, tak jako to ostatně navrhuje i samotná organizace OECD. Taková strategie by nejenže vytvořila spravedlivější daňový systém, což by vedlo k zvýšení motivace k práci a placení daní, ale také by mohla pomoct v celosvětovém boji s chudobou a proto si rozhodně zasluhuje místo v české politické debatě.

Práce vznikla v rámci předmětu Ekonomika v médiích pod vedením Mgr. Davida Klimeše, Ph.D.

 

Foto: Pixabay.com

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *