Soupeři mě o poločase zkouší z medicíny, říká špičkový neurolog a současně útočník fotbalového národního týmu lékařů

Odhalení nových šaten a luxusního zázemí jičínského stadionu se neslo v ryze slavnostním duchu – to, když na místní pažit vyběhli trojnásobní mistři světa – český národní fotbalový tým lékařů. Byť v notně oslabené sestavě, v měření s místní Starou gardou byli doktoři přece jen favority. Obraz hry tomu ale příliš neodpovídal. Domácí veteráni se na vítěze posledních tří světových šampionátů vrhli s vervou jim vlastní a hnáni slušně zaplněným stadionem rychle vedli 2:0. Hostující trenér Richter reagoval střídáním, když se na hřiště dostali hráči původně nastupující v základní jedenáctce. Obraz hry se ale příliš nezměnil. Hned po přestávce navýšil vedení domácích Šimánek. Po gólu přidali ještě Šulc a Jedlička. Za hosty výsledek už pouze korigoval povedenou ranou z hranice velkého vápna Mencl. To ale bylo od lékařů všechno, a z Jičína si tak odvezli překvapivě vysokou porážku 1:5.

Právě Pavel Mencl, neurolog pražské nemocnice Na Homolce a nejlepší střelec posledních dvou světových šampionátů si po zápase udělal čas na naše otázky.

Jaký je pocit, být mistrem světa?

Když to bylo poprvé, tak to bylo takové velké štěstí, nečekané, hrozná radost. O to větší tím, že je to sdílené v kolektivu, který máme. Ale tím, že všichni chodíme do práce a po tom týdnu začneme sloužit, se myšlenky na fotbal zase vytratí. Takže si vždycky užijeme ten týden plus následujících pár dnů oslav, ale že bych celý rok žil z pocitu mistra světa, to asi ne.

Jak vlastně vznikla myšlenka národních fotbalových týmů lékařů?

Ta myšlenka mezinárodních utkání lékařů vznikla někdy před dvaceti třiceti lety, když mezi sebou začali hrát Němci a Španělé. Formálně se setkávali kvůli nějakým medicínským věcem a k tomu si ještě zahráli fotbal. Ta myšlenka se rychle uchytila a vznikl Kongres sportovní medicíny, což je vlastně klasický medicínský kongres, ale na pozadí tohoto kongresu, který vždycky probíhá dopoledne, se začala hrávat i fotbalová utkání.

Medicínský kongres tedy asi není hlavní náplní vašeho setkání.

Ta mezinárodní setkání jsou vždycky spojená s kongresem, ale upřímně, všichni se těší hlavně na to, že si zahrají fotbal. Kongres se tak dostává pořád víc do pozadí. Tím bych ho ale nechtěl nějak shazovat, je to kongres sportovní medicíny, kterého se řada hráčů aktivně účastní, jsou tam přednášky každý den věnované něčemu jinému. Ale mimo jiné taky slouží k tomu, aby zaštítil tu sportovní stránku věci.

Jak se vlastně z mezinárodních přátelských utkání na pozadí medicínského kongresu stalo oficiální mistrovství světa?

Jak už jsem říkal, ta kombinace sportu a medicíny se rychle rozšířila. Začaly vznikat další reprezentační týmy, a když pak týmů bylo tolik, že byly schopné zorganizovat turnaj, což bylo někdy, jestli se nepletu, před šestnácti lety, vzniklo oficiální mistrovství světa lékařů. Postupem času pak začala převažovat sportovní stránka věci nad tou medicínskou a v dnešní době už se účastní čtyřiadvacet týmů z celého světa – z Austrálie, Jižní Ameriky, samozřejmě z Evropy, jenom z Afriky tam, myslím, žádný tým není.

Jak tedy probíhá mistrovství světa?

V tom týdnu, kdy se mistrovství odehrává, se sehraje minimálně sedm zápasů ve skupině. Potom následuje vyřazovací část – klasické play off, které určí vítěze. S tím, jak se navyšuje počet týmů v turnaji, se mění i formát a rozlosování do skupin, což se v posledních letech ukazuje jako velký problém. Před losováním totiž nefunguje žádné rozdělení týmů podle výkonnosti. Často tak docházelo k tomu, že byla nalosována jedna lehká a jedna opravdu těžká skupina – jednou jsme byli, tuším, my, Brazílie, Německo, a ještě někdo další.

Kolik týmů postupuje do play off?

To je právě ten problém – postupují dva. A v případě takové skupiny nutně dochází k tomu, že celá řada těch favoritů je vyřazená už ve skupinové fázi a vyřazovací boje můžou ztratit na atraktivitě. Nebo jsou pak hodně o štěstí, na koho který tým narazí.

Má světový šampionát lékařů nějaká zvláštní pravidla, třeba co se týče skladby týmu?

Ten turnaj samozřejmě má oficiální pravidla, zaštiťuje ho jeden Španěl plus sedm kapitánů těch tradičních týmů a vlastně každý ten turnaj probíhají dvě kapitánské porady. Jsou přesně daná pravidla jak herní, tak organizační, což řeší třeba to, kdo se turnaje může zúčastnit. Musí to být člověk, který má titul doktor medicíny. Ta jména se tam musí poslat už dlouho předtím i s něčím, podle čeho by se to potom dalo ověřit. Ještě jedno takové pravidlo je, že ve stejnou dobu musí být při utkání na hřišti dva hráči starší pětatřiceti a dva hráči starší čtyřiceti let. Je to velice striktně hlídané, asi tak jako to, že člověk skutečně musí být lékař.

Tam právě směřuje moje další otázka. Dá se nějak podvádět a třeba nasadit do týmu někoho, kdo je sice výborný fotbalista, ale doktor není?

(Přemýšlí) Těžko. Vlastně nedá. Navíc přímo v oficiálních pravidlech turnaje je, že jak organizační tým, tak soupeř může někoho jim podezřelého vyzkoušet, a to klidně i o poločase. Ti zkoušení většinou bývají nějací mladí a dobří hráči.

Takže se přímo na hřišti zkoušíte ze znalostí medicíny?

Mně osobně se to třeba stalo dvakrát. Poprvé před pěti lety v Maďarsku, což byl první turnaj, kterého jsme se účastnili. Hráli jsme s Německem 1:1, já jsem dal gól, a o poločase za mnou přišli Němci. Já byl měsíc po škole, takže jsem toho zase tolik nevěděl. Začali se mě vyptávat na nějaké metody měření krevního tlaku a další medicínské věci. Naštěstí jsem je během asi tří otázek přesvědčil, že jsem tu medicínu skutečně vystudoval. Znovu se mi to stalo před třemi lety v Americe, kdy už to bylo daleko rafinovanější – zeptali se mě na specializaci, a když jsem řekl, že jsem neurolog, vytáhli kartičky, které měli vytvořené pro každou specializaci zvlášť a vylosovali mi tři z nich. Bylo tam CT mozku a nějaké klinické situace, a ptali se mě, jak bych se zachoval v té dané situaci. Ale byly to otázky, které by člověk, co se té profesi věnuje, měl zodpovědět, takže mi to nedělalo problém.

Existuje nějaký případ, kdy se touhle zkouškou skutečně přišlo na to, že některý z týmů má v týmu i ne-lékaře?

Vím, že třeba Ukrajinci místo doktorů přivezli pár zubních techniků, takže jim, tuším, vzali nějaké body. Obecně východní týmy, jako třeba Ukrajina, nebo Uzbekistán, jsou takové méně důvěryhodné. Je pravda, že ti lidé sice mají titul, ale třeba s Uzbeky se hodně přátelíme, takže od nich víme, že tam není problém si titul koupit. Ale určitě je to hlídané, nemůže tam přijet kdokoli.

Jaká je úroveň utkání lékařského mistrovství?

Rozhodně to není takový ten fotbal starých pánů, naopak. Má to velké nasazení a je tam taky spousta zranění – když pak turnaj pokračuje, potkáváte na snídani v hotelu spoustu lidí s různými berlami, sádrami… Současně funguje ten klasický systém, že dvě žluté karty znamenají stop na další zápas, někteří hráči jsou tak taky suspendovaní.

Tak mě napadá – simulují doktoři?

To záleží tým od týmu. Vždycky, když hrajeme proti někomu z Jižní Ameriky, jako je Brazílie, Mexiko, Venezuela, tak to jsou simulanti. A to vlastně ještě takoví oškliví simulanti – vám naloží a sami se pak válí. Naopak třeba kluci z Irska, z nichž většina hraje ještě ragby tak… Ti se moc neválí.

To se dá pochopit. Panuje vlastně mezi národními týmy lékařů rivalita, nebo je všechno hlavně na přátelské úrovni?

V průběhu toho turnaje je rivalita veliká. Obzvlášť ty tradiční týmy, jako například Němci, se příliš nebaví s východními týmy, což se mně osobně nelíbí. My mladší se hodně kamarádíme třeba s Iry, naše vedení se ale přátelí hlavně s Ruskem – spousta západních týmů nás pak bere právě jako ty Východoevropany, napůl Rusy, což já bych naopak chtěl být zařazený víc západněji.  Takže si nemyslím, že právě tyhle tradiční týmy by nám vítězství pak nějak přály už jen kvůli tomu, jak nás vnímají.

Přesuňme se teď k organizačním záležitostem turnaje. Kdo určuje místo konání mistrovství?

V průběhu turnaje vždycky proběhne setkání kapitánů tradičních týmů, kde po představení kandidatur dochází k tomu konečnému rozhodnutí. Kandidatura je pak určena na základě prezentace, kterou kandidující země představí, a musí obsahovat, tuším, místa, kde se bude hrát, dostupná ubytování… (zamyslí se) Uspořádat takové mistrovství je vlastně rok od roku náročnější. Tím, jak se turnaj neustále zvětšuje – k té akci samotné ještě patří turnaj starších pánů nad 50 let, což je dalších 10 týmů – organizátoři musí ubytovat zhruba okolo čtrnácti set lidí s rodinami. Musí se zajistit hřiště, logistika, doprovodný program…

Jak jste zmínil, počet týmů v turnaji stále narůstá. Existuje nějaká kvalifikace, nebo může hrát každý tým, který se přihlásí?

Co vím, tak o možnosti nějaké kvalifikace se vlastně uvažovalo už před letošním mistrovstvím, ale nějak z toho sešlo. Měly se hrát kvalifikační turnaje – americký, evropský a Asie s Austrálií dohromady. Je totiž nereálné, aby někdo zorganizoval turnaj pro víc než čtyřiadvacet týmů. Navíc se hlásí stále další zájemci, už teď by se naplnil turnaj o třiceti týmech. Zatím žádná oficiální kvalifikace nebyla, ale v budoucnosti určitě budou. Myslím, že tradice a prestiž toho turnaje a vůbec reprezentačních týmů doktorů stále stoupá a s ní bude taky stoupat i počet týmů, které by se chtěly zapojit. Proto je nějaká forma kvalifikace na turnaj, kde se, bohužel, některé týmy vyselektují, nevyhnutelná.

Jak je vlastně turnaj financovaný?

Funguje to tak, že každý tým platí 7000 euro jenom za účast, plus si tým platí ubytování a samozřejmě dopravu. U nás to bývá tak, že účast a ubytování většinou pokryjí sponzoři, dopravu si pak platíme sami. Což někdy bývá taky velmi zajímavé – když jsme třeba letěli do Brazílie, probíhalo tam zrovna velké mistrovství světa. Tím, že nás letělo třicet v konkrétní čas na konkrétní místo, nás letenka stála 40 tisíc. Ale zpátky k té organizaci. Z těch sedmi tisíc euro organizátoři platí hřiště a další výdaje. Vždycky pak záleží na tom, jak s penězi umí naložit.

Můžete mi jmenovat jedno mistrovství, které se vám líbilo ze všech nejvíc?

(Zamyslí se) Řekl bych asi loňské Rakousko. Například v Americe nebo ve Španělsku si zajišťoval prakticky všechno pořádající tým, tak se občas stalo, že to trošku drhlo. V Rakousku si ale organizátoři najali přímo agenturu, která pořadatelství zajišťovala. Všechno klapalo, dokonce vymysleli jednotný grafický motiv, který byl všude, takže jsme si připadali jako na opravdovém mistrovství světa. Týmy bydlely pospolu, což nebývá vždycky – každá reprezentace totiž bydlí tam, kde si to může dovolit, žádná olympijská vesnička se nekoná. V Rakousku jsme ale měli celý resort. Krásné prostředí v Alpách, luxusní hřiště. Pochopil jsem, proč jezdí tolik světových týmů na letní soustředění právě do Rakouska.

Přesuňme se teď k našemu národnímu týmu. Z posledních pěti šampionátů jste dovezli pět medailí. V čem tkví náš úspěch? Co děláme jinak?

Je pravda, že jsme nejúspěšnější z těch nových týmů, které tam jsou, když jsme byli dvakrát druzí a třikrát první. Já nevím, čím to je. Máme výborný kolektiv, snažíme se socializovat i mimo turnaje, panuje u nás dobrý týmový duch a asi i ten fotbal trochu umíme.

Dobře, ale mistrovství se přece účastní i týmy jako třeba Brazílie, Argentina, nebo Německo, tedy tradiční fotbalové velmoci. To asi nebude jen tím, že ten fotbal, jak říkáte, trochu umíte.

Jedním z těch důvodů je možná i to, že se neustále snažíme tým doplňovat o další kvalitní hráče. Velmi důležitá jsou taky soustředění, která jsou stále intenzivnější.

Jak často taková soustředění probíhají?

Tím, že jsme opravdu z celé České republiky, je těžké takové soustředění zorganizovat. Takže všichni trénují individuálně, zhruba jednou za 3 měsíce se pak sejdeme na společném soustředění. Na druhou stranu je pro nás dobré, že je naše republika poměrně malá, takže se jednou za ty tři měsíce opravdu jsme schopni potkat, což třeba jiné týmy nemají šanci realizovat. Co vím, tak kluci z Ameriky se potkávají jednou za půl roku. Zajímavým týmem je třeba Irsko, které bylo letos na mistrovství potřetí. Jejich první výběr tvořili jenom doktoři z dublinské nemocnice, ale tím, jak jsou ambiciózní, už na dalším mistrovství ten výběr výrazně rozšířili, protože zjistili, že častá soustředění nejsou všechno.

Jak vlastně probíhá výběr hráčů do naší reprezentace? Kdo hráče vybírá?

Před naším prvním turnajem před těmi pěti lety byl oslovený Martin Engel, což je předseda Lékařského odborového klubu, s tím, jestli by Češi nesestavili nějaký fotbalový tým právě pro potřeby mistrovství. Martin se toho ujal a dal inzerát do lékařských novin Tempus medicorum, které chodí každému lékaři do schránky, pozval zájemce na výběrové utkání. Tam se nás sešlo asi 40, z toho se pak vytvořil ten 20členný tým, který následně odjel do Budapešti na první mistrovství světa.

Stihli jste se tehdy vůbec sehrát?

Nestihli jsme se skoro ani seznámit! Ten první turnaj byl skutečně bez nějaké větší přípravy, tam jsme čerpali hlavně z nadšení a se štěstím jsme nějak skončili druzí. Potom, abychom mohli oslovit i nějaké sponzory, se založilo občanské sdružení a vlastně se začala formovat skutečná fotbalová reprezentace.

Takže trenér, nábor nových lékařů – fotbalistů…

Přesně tak! Měli jsme i trenéra, tím prvním byl Miloš Adamec, v té době přednosta transplantologie v IKEMU. Transplantoval okolo tisíce jater, takže obrovská kapacita. Takže i s ním jsme tehdy odjeli na první mistrovství do Budapešti, tam jsme se se štěstím nějak umístili, ale to stačilo k tomu, aby se možnost hrát za národní tým lékařů dostala do povědomí. Kolegové, kteří se o tom doslechli, pak přijeli na naše soustředění a podle toho, jak se chytli, ať už herně, nebo společensky, se buď k týmu připojili, Tak se postupně rozšiřovala členská základna.

Takže jediným klíčem pro to, aby s vámi nějaký lékař mohl hrát, je přijít na společný trénink, nebo soustředění?

My teď máme A-tým a B-tým, které jezdí na akce, na které jsme pozvaní. A ve zkratce, když s námi někdo chce hrát, pošle e-mail vedoucímu mužstva, přijede na turnaj, a buď se chytne, nebo ne. Kvůli těm výsledkům, kterých jsme dosáhli v poslední době, už ale bereme opravdu jenom ty velmi dobré fotbalisty.

Jak vypadá naše reprezentace teď?

V současné době to pořád funguje na stejné bázi, ale s tím rozdílem, že předsedou Lékařského odborového klubu už není Martin Engel, ale je to Pepa Bolen, trenér Miloš Adamec se po titulu v Americe, dá se říct, uspokojil, a teď funguje spíš jako poradce. Něco jako Karel Brückner u opravdové reprezentace. Nový trenér pak vzešel z řad bývalých fotbalistů a jmenuje se Láďa Richter. V současnosti máme dvě jedenáctky, což je dobré, protože při zápasech mistrovství světa se dá střídat hokejově. Většina týmů tak využívá alternativní jedenáctku hráčů. Všechny posty jsou tak zdvojené. My se snažíme hrát tak, aby si každý zahrál zhruba půlku zápasu, ale pak samozřejmě v důležitých momentech zápasů zůstává na hřišti ta základní jedenáctka.

Jak vlastně vypadá sezóna národního týmu lékařů?

Naše sezóna samozřejmě vždycky směřuje k mistrovství. Ale není to tak, že bychom jenom trénovali. Během roku absolvujeme celou řadu přátelských utkání, a jak jsem už říkal, čtyřikrát do roka nás čeká soustředění.

Ta soustředění pro vás organizuje Lékařský odborový klub?

To vůbec ne. Funguje to tak, že si vždycky jeden z nás vezme naše setkání na starost a zorganizuje ho v místě, kde žije – takže už jsme byli vlastně všude po republice – většinou podle délky toho soustředění určujeme i počet zápasů, které v jeho rámci odehrajeme, a vždycky aspoň jedno utkání je charitativní – například sbírka na něco.

Tam směřuje i moje další otázka – mají vaše přípravná utkání také nějaký charitativní rozměr? Můžete mi uvést nějaký konkrétní příklad?

Těch charitativních utkání jsme v poslední době odehráli opravdu nespočet. Za všechny bych možná vypíchl utkání v Sokolově. Výtěžek ze vstupného tam šel na rodinu policistky, kterou zastřelili ve službě. Samozřejmě naše utkání nejsou nějak extrémně navštěvovaná, ale ta čísla zase tak zanedbatelná nejsou. Myslím si, že to má nějaký zvuk. Že jsme reprezentace, navíc lékaři, někdo se na nás jde možná podívat ze zvědavosti. Naše zápasy kdekoli jsou navíc vždycky pod záštitou obce – takže se tam vždycky objeví nějací starostové, politici nebo funkcionáři. Nehrajeme na nějakých obrovských stadionech, ale spíš v menších vesnicích, a o to je to vlastně hezčí – stadion se zaplní, panuje tam výborná atmosféra a my aspoň malou troškou můžeme přispět na dobrou věc.

Viděl jsem, že máte stejné dresy, jako skutečná fotbalová reprezentace. Jste nějak napojení na FAČR?

FAČR nás podporuje celých těch 5 let. Dostáváme dresy, nějaké míče, teplákovky. Podporují nás zejména materiálně, finančně opravdu zcela minimálně. Teď je to trošku horší, co zavřeli pana Peltu, ten k nám býval velmi vstřícný, což se o panu Berbrovi říct nedá. Takže ano, dokonce nám na dresy nažehlili naše jména, máme je doma. Jediný problém je, že v současné době je trend hodně upnutých dresů, aby byli lehké a nikdo vás za ně nemohl chytit.

A v čem je problém?

Jelikož nemáme postavy jako profesionální fotbalisti a spousta z nás má bříško, tak to nevypadá tak skvěle. Například na posledním mistrovství světa dal kolega gól a v euforii si chtěl sundat dres. Běžel z malého vápna až na roh velkého a nebyl schopný ho sundat.

Jaký je další program reprezentace lékařů?

Zatím se rýsuje soustředění někdy na začátku roku, další pak určitě na jaře v Sokolově, což je taková naše bašta. Jsme tam napojení na místní fotbalový klub. Vrcholem sezóny bude samozřejmě mistrovství světa, které bude letos v Praze.

Můžete mi nadcházející mistrovství nějak přiblížit?

Ještě není všechno úplně do puntíku naplánováno a domluveno, ale mistrovství se bude konat v červenci, finále bude hostit stadion Evžena Rošického, další hřiště pak budou v okolí Strahova. Týmy by měly být ubytované v NH Hotelu co nejvíc pospolu. Závěrečný večer s ceremoniálem pak proběhne na Žofíně.

Poslední otázka. Mistrovství světa na domácí půdě, vyhrajete?

Rádi bychom. Samozřejmě. Já mám tedy trošku tušení, že ne, protože jediní, kterým se podařilo v domácím prostředí vyhrát, byli Brazilci. Ale uděláme pro to všechno.

 

Text vznikl v rámci předmětu Specifika sportovní žurnalistiky pod vedením PhDr. Alice Němcové Tejkalové, Ph.D.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *