Maryša se přitahuje k naší době. A není to žádná otrava
Režisér Jan Mikulášek se ujal sto dvacet let staré klasiky – a jak je jeho dobrým zvykem, pokusil se jí dodat relevanci pro dnešní dobu. V jeho zpracování se Maryša prohání po scéně Národního divadla jen ve spodním prádle, rebeluje s manýrami rockové hvězdy, podřezává si žíly na zápěstí a vodu na kávu vaří v rychlovarné konvici. Jádro jejího příběhu nicméně zůstává stejné ‒ stále je mladou ženou, která se na nátlak rodiny musí provdat za ovdovělého mlynáře Vávru, ačkoliv miluje mladého rekruta Francka, stále platí, že toto manželství má ke šťastnému daleko, a stále platí, že Vávra musí zemřít.
Mikuláškovy inscenace se vyznačují výraznou a nápaditou vizuální stránkou a Maryša není výjimkou. Scéna, kostýmy, rekvizity, to vše jako by kromě skutečnosti odráželo také vnitřek mysli hlavní hrdinky. Scénograf Marek Cpin se rozhodl jít cestou posunuté metaforické reality, ale přesto spíše střízlivou a usedlou. Inscenace se odehrává v jakémsi dřevem obloženém nahrávacím studiu ‒ hnědé kostce poskládané z mnoha dveří, kterými do Maryšina života mohou přicházet různé postavy, vítané i děsivé. Pro Maryšu samotnou se ale všechny vchody prudce uzavřou společně s jejím uvědoměním, že svému osudu neunikne. Cpin s Mikuláškem se sice rozhodli opustit tradiční kulisy, ale předlohu bratří Mrštíků v tomto ohledu úplně neignorovali. Scénické poznámky čtou herci, což je jednak poměrně elegantní řešení, jak překlenout přestavby, jednak to posiluje pocit odtrženosti. Nakonec je Maryša izolována i doslovně, když je uzavřena do ještě menšího prostoru místnosti zavěšené u stropu.
Orchestr, který je na scéně na počátku připraven, nikdy nezačne hrát ‒ stejně jako postavy nikdy nedojdou porozumění a harmonie. Naopak, nástroje mizí a podlaha se postupně pokrývá větším a větším množstvím odpadu, jako je mouka, která se sype z kapes mlynáře Vávry, třpytky, které zase rozhazuje Francek, a nebo papírové kelímky, jimiž je v inscenaci hyperbolicky vyjádřena silná inklinace téměř všech postav k alkoholu jako k prostředku smíření s krutou realitou jejich životů.
Podobně, jako se stav Maryšiny mysli a její pocity zobrazují do scény, se její představy promítají i do kostýmů. Když se blíží její nechtěný sňatek s Vávrou a Maryša se musí převléci do svatebního kroje, vzdoruje nátlaku svých blízkých jen ve spodním prádle. Metafora, která u Mrštíků může být spíše jen přáním, tak rázem získává významovou hloubku. Když se pak začnou scházet svatební hosté, jde především o muže, kterým ovšem není vidět do tváří. Kromě obleků mají na sobě totiž také výrazné masky z přírodních materiálů, které jsou inspirované nejen českým a moravským folklorem, ale snad i maskami indiánů, a působí tak univerzálně. Dojem strašidel je dokonán. Vávra sám pak hlučně přichází v kožichu se zvonci, trochu jako čert, který si přišel pro zlobivé dítě. Maryša se mu může za vystavený svatební kroj schovávat, jak chce, ale nepomůže jí to. Čert si ji stejně najde.
Po svatbě Maryša přechází z polohy rozjívené rebelky do polohy smutné a nepřístupné ženy nalomené nechtěným osudem a bezmocí. Pavla Beretová, představitelka Maryši, obě zvládá skvěle. Dokáže být dětsky vzpurná i ledově přísná, ale přitom zůstává uvěřitelnou i v bizarním prostředí hrdinčina světa. Když je její Maryša sama s Franckem, kterého s frajírkovskou pózou hraje Matyáš Řezníček, působí přirozeně; když je zase s utahaným, životem se pachtícím Vávrou Davida Prachaře, klepe se jí hlas. Prachařův mlynář je přitom výhružný i ve své zranitelnosti. Celý tento trojúhelník pak zvládá srozumitelně zobrazit bariéry, které mezi nimi v jejich vzájemných vztazích jsou. Vávra, Francek, ale i rodiče v podání Vladimíra Javorského a Taťjany Medvecké (která dostává až příliš málo prostoru) a teta Strouhalka v podání Martiny Preissové, ti všichni na Maryšu vyvíjejí psychický i fyzický tlak. A scény vzájemného násilí jsou tím nejsilnějším, co inscenace nabízí, neboť se při nich naplno ukazuje, o jak nadčasový příběh jde. Jádro lidského neporozumění se za těch sto dvacet let příliš nezměnilo.
Kromě toho lze ale inscenaci vnímat i jako kritiku zatuchlosti zastaralých svazujících tradic, kterými nakonec vlastně trpí všichni. Dokladem toho je Lízal, který si uvědomuje svou chybu – že svou dceru dal Vávrovi – a snaží se své rozhodnutí poníženě zvrátit, čímž se ale také ocitá v izolaci. Maryšu už otcova lítost nezajímá. Křivdy, jimž se musela podvolit, nelze spravit tak jednoduše. Maryše se už jeví jen jedna možná cesta – stát se vdovou. Scéna, kterou všichni očekávají, přichází v pravou chvíli, ovšem Mikulášek si opět dokázal pohrát s diváckým očekáváním a Vávrovu otravu vyjádřil po svém – tak, aby zapadla do jeho niterného, lehce strašidelného pojetí hry. Jeho inscenace s pochopením vypráví příběh o nepochopení a zoufalosti. Obviňuje jak Maryšino okolí, tak společnost, která mladou ženu dohnala tak daleko. Maryše samotné sice rozumí, ale zároveň ji neomlouvá. Díky tomu je Maryša i v moderním podání Národního divadla stále živá a stále nám může být lidsky blízká, i když to kafe už vaří jinak než dřív.
Text vznikl v rámci předmětu Divadelní kritika pod vedením Nikoly Homolové Richtrové.
Foto: Martin Špelda
