RECENZE: Dívka, která padla do oka smrti

Svou první knížku Liesel Memingerová ukradla ještě v době, kdy neuměla číst. Možná by si její krádež rozmyslela, kdyby si dokázala přečíst její název. Místo toho se pro ni Hrobařova rukověť stala nejcennějším pokladem, který si přivezla do svého nového domova…

Přestože má Markus Zusak na svém kontě už několik velmi kladně hodnocených románů, celosvětově ho proslavila až Zlodějka knih. Tento dramatický příběh plný radosti i smutku se v roce 2013 dočkal i své filmové adaptace, v níž hlavní roli Liesel Memingerové ztvárnila kanadská herečka Sophie Nélisse.zlodejka

U nás byl tento titul publikován hned ve dvou vydáních, v pevné vazbě s ilustrovanou titulní stranou a ve formě paperbacku s filmovou obálkou. Stejně jako další dva Zusakovy romány, Posel a Roky pod psa, vyšla i Zlodějka knih v nakladatelství Argo.

První setkání Liesel Memingerové s jejím novým domovem v zapadlém německém městečku Molching bylo zastřeno oparem strachu a zoufalství. Krátce předtím, než skončila v ulici Himmelstraβe u nových pěstounů, manželů Hubermannových, musela dívka navždy opustit matčinu náruč, a také dát sbohem svému šestiletému bratrovi Wernerovi, kterého jí během cesty vlakem do Molchingu ukradla smrt.

V novém domově Liesel pronásledují každičkou noc noční můry, naštěstí se vždy ve dveřích objeví adoptivní otec Hans Hubermann, aby dívku utěšil a přivedl ji na jiné myšlenky. Liesel brzy zjišťuje, že lepšího tátu by si nemohla přát. Totéž se na první pohled nedá říct o její nové matce, Rose Hubermannové. Žena jako almara, jež nejraději ze všeho nadává a dívce neřekne jinak než „Saumensch“, však v sobě skrývá dobré srdce, i když to nedává moc často najevo.

Liesel si získá i její soused a kamarád, modrooký blonďák Rudy Steiner, který ji doprovází při všech jejích dobrodružství. Zatímco Německo roste pod vládou Adolfa Hitlera, Liesel s Rudym chodí do Hitlerjugend, tajně kradou jídlo a před domem hrávají fotbal. Po nocích se dívka se svým otcem učí číst a propadá kouzlu knih. A jelikož si Hubermannovi další knihy pro Liesel nemohou dovolit, nezbývá jí, než si nějaké sama ukrást…

První, čeho si při čtení Zlodějky knih všimnete, je netradiční osoba vypravěčky. Zusak si netroufl vybrat nikoho jiného, než samotnou smrt. A že nám její postřehy nejedenkrát vyrazí dech! Smrt se totiž nepárá s žádnými tajemstvími, s klidem jí vlastním nám bez okolků uprostřed knihy prozradí, k jakému neštěstí se na Himmelstraβe schyluje a jaké bude mít pro hlavní hrdiny důsledky.

Za ty roky jsem viděla tolik mladíků, kteří si mysleli, že se ženou na jiné mladíky.
Ale tak to nebylo.
Hnali se ke mně. (s. 174)

Právě tím, že nám autor prozradí budoucnost některých postav mnohem dříve, než se jejich osud skutečně naplní, ovlivní, jakým způsobem budeme příběh Liesel a jejích blízkých číst. Tím intenzivněji si budeme všímat malých i velkých momentů štěstí, stejně jako s nimi prožívat každý jejich smutek. Tímto krokem z nás samotných udělal svým způsobem bytosti na úrovni smrtky, které vidí, k jakému cíli se jejich hrdinové vydali vstříc, ale nezbývá jim nic jiného, než je pouze sledovat se směsicí lásky a soucitu.

Je opravdu obtížné si hlavní hrdinku nezamilovat. Přestože si Liesel prošla v raném věku už tolika strašlivými zážitky, dokázala si zachovat dětský pohled na svět a stále si umí vážit momentů, jež by mnohým z nás nepřišly ničím výjimečné. S dívkou strávíme téměř čtyři roky, během kterých Německo dospělo ke svému vrcholu i následnému nevyhnutelnému pádu. Setkáváme se tu jak se zarytými „nácky“, tak i s odvážnými Němci, kteří v důležitých okamžicích nezapomněli být lidmi. A ráda prozradím, že jedním z nich byl i Lieselin adoptivní otec, Hans Hubermann.

Zajímavou postavou knihy je rovněž Max Vadenburg, mladý Žid, kterého Hubermannovi skrývají ve sklepě před nacisty. Přestože si prošel mnohými útrapami, stále má chuť do života a nemíní se Führerovi jen tak vzdát. Přátelství s Liesel mu pomáhá překonat samotu a dodává mu sílu bojovat v nejtěžších chvílích svého života.
Maxův vpád do života Hubermannových je jednou z nejvýznamnějších dějových linek v příběhu, jelikož udržuje čtenáře stále v napětí, zda bude jeho úkryt prozrazen či nikoliv.

Jejich život se nemohl proměnit bouřlivěji, ale bylo nezbytné dělat, že se vůbec nic nestalo.
Představte si, že dostanete facku a vzápětí se usmějete. A pak si představte, že to děláte dvacet čtyři hodin denně.
Tak tohle obnáší schovávání Žida. (s. 208)

Je pozoruhodné, jak se Zusakovi podařilo zkombinovat nevinný dětský svět, do něhož patří hraní fotbalu, čtení knížek, škola a občas nějaká ta lumpárna, se světem, jenž je zmítán válkou, bídou a smrtí.

To, co mě však vrtalo hlavou a nutilo o Zlodějce knih uvažovat i dlouho poté, co jsem přečetla její poslední stránku, byla autora schopnost nás ukolébat každodenní rutinou, jež v nás vyvolala pocit, že se nacházíme na bezpečném, téměř nezničitelném místě, a pak nás o vše připravit jediným okamžikem, jedinou větou, jediným slovem… Ovšem právě v tom tkví největší zrádnost – nikdy předem nevíte, kam vás vítr zanese.

Zlodějka knih nám ukazuje Německo v období druhé světové války z trochu jiného pohledu. Zatímco v jednom městečku hrají děti na ulici fotbal, jinde padají bomby. A tyto bomby nezabíjí jen viníky a vrahy, ale i nevinné děti a lidi, kteří zůstali dobrými také v době, kdy to vůbec nebylo lehké.

Román Zlodějka knih v sobě skrývá mnoho různorodých motivů – přátelství, lásku a odvahu, ale i strach, smrt a zoufalství. Dostává se mu díky tomu jakéhosi velmi reálného nádechu, neustálé připomínky, že nic na světě není jen veselé nebo jen smutné. A že každé štěstí musí jednou skončit, stejně jako každý žal jednou ustane.

Některým by se mohlo zdát, že na příběhu dívky, která prožívá dětství v nacistickém Německu, není nic neobvyklého – vždyť existuje spousta románů zachycující osudy dětí během války. Jenže kouzlo této knihy není jen v prostředí, ve kterém se odehrává. Je to kombinace zajímavé zápletky, netradičního vypravěče, čtivého a zároveň velmi vytříbeného stylu psaní, emocí, jež působí opravdově, a hrdinů, kteří jsou tak skvěle zachyceni, že máte pocit, že je doopravdy znáte.

Příběh Liesel Memingerové patří k těm nejvýjimečnějším a nejdojemnějším, jež jsem kdy četla. Ač to nerada přiznávám, Zlodějce knih se podařilo ukrást i mé srdce.

 

Text vznikl v rámci semináře Jiné žánry PhDr. Jany Čeňkové, Ph.D.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.