Ministr Vojtěch k nedostatku psychiatrů: Dětskou psychiatrii se snažíme zatraktivnit již roky, na vině jsou i odborné společnosti
Pandemická situace vyvolaná šířením viru covid-19 negativně poznamenala různá odvětví medicíny, včetně psychiatrie, zvláště té dětské, v níž zoufale chybí lékaři. Stoupl počet depresí, úzkostí, sociálních fobií, sebepoškozování, poruch příjmu potravy a závislostí. Ambulance dětských psychiatrů hlásí stop stav a dlouhé čekací doby jsou i na lůžka akutní i následné péče. S ministrem zdravotnictví v demisi Adamem Vojtěchem jsem skrze online platformu vedla rozhovor o tom, jak jeho resort tento problém řeší.
Dětské psychiatrii se věnujeme v rámci reformy péče o duševní zdraví, kterou jsme akcelerovali na ministerstvu v posledních letech. Tyto věci se ale nedají vyřešit za jedno volební období, protože psychiatrie byla v minulosti jakousi „popelkou“, a to i z hlediska financování. Zapracovali jsme na zvýšení úhrad pro psychiatrii, včetně dětské. Pro příští rok bude dětská psychiatrie významně bonifikována i nad rámec dalších oborů, a to jak v oblasti ambulantní, tak lůžkové péče. Nedá se říct, že by tento obor byl finančně nezajímavý. Měla by být dokonce jedním z největších skokanů ve zvýšení úhrad. To je jasný signál preference dětské psychiatrie. Není to ale jen o penězích, ale hlavně o lidech, které nenaklonujeme, musíme je vychovat, a kterých je historicky málo. Chyba je bohužel na straně odborníků, kteří nastavovali ten systém tak, že dětská psychiatrie nebyla oborem základním, ale nástavbovým nad atestační zkoušku z dospělé psychiatrie, a těch, kteří byli ochotně se takto vzdělat, bylo málo. Dětská psychiatrie je základním oborem od roku 2016. Dáváme dotace na rezidenční místa pro specializační vzdělávání dětských psychiatrů, a postupně se tak daří situaci zlepšovat. Minulý rok odatestovalo devatenáct nových pedopsychiatrů, což je nejvyšší číslo za dlouhou dobu, i když není nijak závratné. Je to o systematické práci, byl to obor dlouho zanedbávaný, ale teď vidím, že zájem se zvyšuje. Pokud jde o lůžka jako taková, vyjednali jsme s ministerstvem financí sto milionů korun na sto nových akutních lůžek pro dětskou psychiatrii a oslovili jsme jak všeobecné, tak psychiatrické nemocnice, zdali by byly schopny navýšit jejich kapacitu. Některé, jako PN Brno-Bohunice, Plzeň, Národní ústav duševního zdraví, Motol a Šternberk, projevily zájem, a my tedy alokovali určité peníze, protože zvláště akutních lůžek je v systému v kontextu k jejich potřebě velmi málo. Podařilo se nám také zachránit Dětskou psychiatrickou nemocnici Opařany, kde se bohužel nepracovalo na kontinuální personální obnově. Když jsem se před několika měsíci dozvěděl o hrozícím uzavření této nemocnice, započali jsme jednání s odbornou společností, a podařilo se nám tak vyjednat pomoc a lékaři by tam měli přijít. Zavřít tuto nemocnici, která je v systému péče zvláště pro Jihočeský kraj stěžejní, pro mne bylo těžce akceptovatelné. Provoz by tak měl být zachován i od nového roku, kdy také zároveň plánujeme otevření pedopsychiatrického oddělení v rámci nemocnice České Budějovice, které by mělo zajistit akutní péči. V tuto chvíli chystáme nový IROP, tedy regionální operační program z peněz evropské unie (pozn. spravovaný ministerstvem pro místní rozvoj) na nové programové období, z něhož by se mohlo čerpat na zřízení právě tohoto oddělení. V tom právě končícím období byla prioritou dospělá psychiatrie, kde jsme dosáhli velkého pokroku, mimo jiné zřízení sítě center duševního zdraví a mohutné investice do psychiatrických klinik. Myslím, že ty peníze jsou tam vidět. Z hlediska investic však byla opomenuta dětská psychiatrie, což by se teď mělo změnit. Jsou to jednotlivé kroky, jak finanční tak personální, kterými se postupně snažíme situaci zlepšit, ale je to o systémové práci. Bude potřeba ještě nějaký čas a mnoho jednání s odbornými společnostmi i pojišťovnami, než dojde ke stabilizaci systému.
Ačkoliv říkáte, že počet dětských psychiatrů vzrůstá, v nemocnicích to stále reálně není vidět. Lékaři i primáři, se kterými mluvím, vidí problém v nedostatečné pozornosti oboru pedopsychiatrie již v průběhu studia, či ve zkresleném nazírání na něj. Dále ostrý přechod do praxe a nepřítomnost garantů, kteří by skutečně byli absolventům nápomocni. Hledáte třeba inspiraci v zahraničních modelech postgraduálního vzdělávání i ve výuce v posledních ročnících lékařských fakult?
Pregraduální studium je zajisté potřeba řešit, není už ovšem v gesci ministerstva zdravotnictví, ale školství a kurikula si nastavují lékařské fakulty samy. To je na jejich děkanech a akademických senátech. Jednotlivé fakulty se navíc svými preferencemi a zaměřením liší, což je plně v jejich kompetenci. Já ovšem souhlasím s tím, aby již na fakultě byli studenti více oslovováni oborem psychiatrie, ať už dospělé nebo dětské. Ani dospělá psychiatrie není personálně saturovaná, byť je na tom lépe, než dětská. Souvisí to se stigmatizací psychiatrie jako takové, což je i jedním z bodů reformy. To je problém, který se nedá vyřešit za pár let, to je na obměnu celé generace. Aby nebyla stigmatizována jak veřejností laickou, tak především tou odbornou, kde bohužel spousta odborníků psychiatrii nerespektuje. Je nutné změnit paradigma nazírání na psychiatrii a péči o duševní zdraví, například cílenými přednáškami na fakultě, což už se někde částečně daří. Pokud jde o otázku přechodu do praxe, došlo rokem 2017 novelou zákona o specializačním vzdělávání ke vzniku mechanismu dohledu ze strany staršího lékaře, ale netvrdím, že to v praxi stoprocentně funguje. Bohužel se to liší obor od oboru a v dětské psychiatrii je počet lékařů zkrátka nedostatečný. Pokud tady máte něco, co je celé roky zanedbáváno, z hlediska úhrad i atraktivity oboru, nedá se to změnit ze dne na den. Zdravotnickým systémem byla psychiatrie dlouhodobě zanedbávána, zatímco pozornost a finanční podpora byla soustředěna na rozvoj somatických oborů, jako například kardiologie. Peníze už ale dnes nejsou to hlavní, spíše jde o to dostat tam nové lidí. Penězi se to vyřeší jen krátkodobě. Tady se musí zapojit nejen ministerstvo, ale i odborné společnosti, které by měly začít dělat osvětu již na lékařských fakultách.
Počet výkonů, který je dětský psychiatr schopen za den vykázat je kvůli náročnosti a komplexnosti péče o dětské pacienty, výrazně nižší, než u dospělého psychiatra. Řešíte nějakým způsobem vyrovnání výnosů těchto oborů, aby byla dětská psychiatrie finančně atraktivnějším oborem?
Ve spolupráci se zdravotními pojišťovnami se nám podařilo zvýšit úhrady od příštího roku u všech medicínských oborů o devět procent. V případě dětské psychiatrie by ta bonifikace měla být opravdu signifikantní, dvacet osm procent u ambulantní a dvacet pět procent u následné péče. V případě delší pracovní doby či péče o dispenzarizované pacienty by se pedopsychiatři mohli dostat až na čtyřicetiprocentní vzrůst výše úhrad. Finanční stránka už myslím není ta hlavní, ale pokud nemáte lidi, bude se situace měnit velmi obtížně.
Když mluvím s mladými psychiatry, také mám dojem, že jednorázové finanční příspěvky nejsou pro ně vhodným řešením. Odrazuje je především složitost systému stáží, faktická nemožnost je adekvátně plnit, což předatestační vzdělávání znepříjemňuje. Například v Británii jsou všichni absolventi placeni státem nezávisle na domovské nemocnici.
K podpoře vzdělávání jsou určena rezidenční místa, na které jdou peníze ze státního rozpočtu. Ty jsou určeny pro obory, které jsou nedostatkové, a to nejen dětská psychiatrie, ale například i interna a chirurgie. Rezidenční místa principiálně fungují dobře, můžeme se však bavit o jejich rozšíření. Ve srovnání se situací třeba před deseti lety, kdy lékaři museli nejprve projít dospělou psychiatrickou atestací, a tou dětskou pak procházeli řádově jednotky, jsme na tom skutečně mnohem lépe. Ten systém atestací byl pro absolventy nepřátelský, a ti, kdo do toho šli, už museli být skutečně nadšenci. Za to si mohou ti odborníci sami, délku stáží i obsah základního kmene vytvářejí akreditační komise a odborné organizace, ne ministerstvo.
Je možné shora zasáhnout do postupů odborných organizací, když se zdá, že systém kolabuje?
U dětské psychiatrie se to nakonec podařilo, stal se z ní základní obor. Veškeré specializační vzdělávání lékařů je ale asi největším oříškem i pro odborné organizace, které se mnohdy samy neshodnou s akreditačními komisemi. Ministerstvo samotné je pak to, které píše a vydává vyhlášky na základě zákonného zmocnění. Je úřadem a nikdy nebude natolik kompetentní, aby rozhodovalo o odborném obsahu vzdělávání.
Mluvil jste o záchraně nemocnice v Opařanech. Zajímalo by mne, kolik lékařů tam nově nastoupí a na jak velké úvazky? V současné době je kapacita lůžek snížena a spádovost se omezila z celorepublikové úrovně na Jihočeský kraj. Jak se změní situace po novém roce?
Situaci jsem začal řešit okamžitě, jak mne o tom informovala v červnu paní ředitelka a primářka Iva Hodková. Oslovil jsem dopisem konkrétní lékaře, ambulantní specialisty. Společně s odbornou společností jsme získali lékaře, kteří budou v nemocnici na částečné úvazky, protože mají již své praxe, které jsou ochotni zkombinovat s prací v Opařanech. Ideální by bylo získat tam na plný úvazek pět lékařů, ale to v tuto chvíli možné není. Stav zůstane na třiceti lůžkách z devadesáti. Je to řešení dočasné, a to v souvislosti s přesunem akutní psychiatrie do českobudějovické nemocnice. Z funkčního hlediska dává smysl, aby byla součástí všeobecné nemocnice. Je to také otázka atraktivity pro mladé lékaře. Přiznejme si, že mladý člověk s potřebou zázemí pro rodinu bude více atrahován metropolí České Budějovice, než byť hezkou, vesnicí Opařany.
PN Opařany by se tak měla časem zcela zavřít?
V případě akutní péče by se tak skutečně mělo stát v průběhu dvou let, ale bude snaha o zachování lůžek následné péče, pokud to bude realistické. Naším cílem je také posílit kapacitu v dalších regionech, které projevily zájem.
Za jak dlouho předpokládáte, že se projeví Vaše snaha navýšit počet lůžek akutní péče?
Předpokládám, že by k tomu mělo dojít v průběhu příštího roku. Národní ústav duševního zdraví či PN Bohnice mají plány na rozšíření, tudíž ty peníze dostanou. Z jejich strany je ovšem potřeba zajistit stavební úpravy pro začlenění těchto lůžek.
Jak řešíte odliv části lékařů z nemocnic do soukromého sektoru, který platově státním zařízením konkuruje, ale záběr prováděných výkonů může mít užší?
V posledních letech došlo ke zvýšení financování nemocnic i platů ve zdravotnictví. V následujících letech plánujeme navýšit úhrady v rámci nemocnic o devět procent, ale nemocnice musí také samy pracovat na personální politice. Není to jen o penězích, ale také o zázemí jako například možnosti ubytování, dětských skupin pro zaměstnance a dalších benefitech, které jim umožní práci lépe vykonávat. Není to často jen o té absolutní částce. Pro nastupující generace je důležité mít vyšší kvalitu života, skloubit práci s rodinou, než to zdali budou mít sto nebo sto padesát tisíc na pásce.
Foto: archiv Adama Vojtěcha
