Druhá generace Vietnamců na trhu práce

Vietnamci jsou třetí nejpočetnější národnostní menšinou v ČR, hned za Slováky a Ukrajinci. K roku 2018 jich zde má žít 60 745.[1] Již několik let jsou vnímáni jako ekonomický fenomén, specifická skupina podnikatelů spojována zejména s typickými večerkami, které poměrně úspěšně vyplnily díru na trhu potom, co pominulo období stánků, příhraničních tržnic, levného textilu a obuvi. Večerky sice nelákají na nízkou cenu, ale bývají uvnitř rezidenčních oblastí a mají „pořád otevřeno“. O životě a podnikání první generace přistěhovalých Vietnamců také existuje několik studií. Specifičtí jsou zejména tím, že drtivá většina z první generace Vietnamců jsou držiteli živnostenského oprávnění, kdežto ostatní národnostní menšiny jsou spíše zaměstnanci. Vietnamci jsou druhou nejpočetnější skupinou cizinců, držící živnostenský list (20 904), předčí je pouze Ukrajinci (22 408).[2] Oproti tomu na pozici zaměstnanců eviduje Úřad práce 13 843 osob.[3]

Dalším fenoménem byly vietnamské děti na českých školách. Jak ale vysvětlím později, nálepka premianta, který umí matematiku, už není platná. Děti, o kterých se takto hovořilo, už jsou dnes dospělými, zhruba mezi 20 a 30 lety, a sami jsou již ekonomicky aktivní. Generace tzv. banánových dětí však není zdaleka tolik zmapovaná, jako generace jejich rodičů. Domnívám se, že je to zčásti také proto, že se již do škatulky „večerka“ nevejdou a data o živnostenských oprávněních jejich aktivitu zmapovat nepomohou. A jak je patrné ze studií na toto téma, zaměření druhé generace Vietnamců je již mnohem rozličnější než u jejich rodičů. Nezřídka si dokonce dovolí odklonit se od aspirací svých rodičů na tzv. praktické a prestižní obory. Z toho vyplývá, že nebude možné sledovat profesní dráhu mladých Vietnamců na základě statistik či tvrdých dat. V této práci se však pokusím vysledovat, jaké mohou být motivace Vietnamců při výběru povolání, jaká jsou jejich kritéria, v jakých odvětvích je můžeme očekávat. K tomuto účelu jsem si také vybrala dva respondenty z generace banánových dětí.

Počátek vietnamské komunity v Česku

Historie migrace Vietnamců na území Česka sahá již do 50. let minulého století. Zaměřím se však pouze na období od poloviny 70. let, kdy se migrace zintenzivnila, a hlavně se zde Vietnamci začali usazovat ve větším počtu. Během 70. let začali z Vietnamské socialistické republiky přijíždět lidé, kteří si měli v Československu zvýšit svou pracovní kvalifikaci. Během pobytu se většinou velice dobře seznámili také s českou kulturou, jazykem, získali kontakty. Mezi roky 1979-1985 spolupráce obou států vrcholila a počet Vietnamců v Československu prudce stoupal. Jedním z hlavních důvodů byl vstup Vietnamu do Rady vzájemné hospodářské pomoci v roce 1979. V roce 1979 byla na desetileté období uzavřena další dohoda, na základě které pak do československých státních podniků začalo přijíždět velké množství vietnamských dělníků. V první polovině 80. let již v ČSR pobývalo zhruba 30 000-35 000 vietnamských občanů, přičemž více než dvě třetiny tohoto počtu tvořili dělníci. Situace se mění ve druhé polovině 80. let, Vietnamci tehdy začali být často zneužíváni na neatraktivní dělnické práce. Spíše než za vzděláním mířili za výdělkem a postupně jej začali navyšovat tím, že se snažili o prodej nedostatkového zboží (džíny, wolkmany, které Čechoslováci za železnou oponou rádi kupovali). Tady se podle Jiřího Kocourka zhoršuje vztah k vietnamské menšině, kdy jednak roste co do velikosti, jednak se obraz z pilného studenta či dělníka mění na podezřelého obchodníka. Čím dál více jich také přijíždělo bez nejmenší znalosti jazyka a bez jakékoliv představy o českém prostředí.[4]

Vietnamci po revoluci: Vstříc kapitalismu

Po revoluci Československo zrušilo většinu dohod a smluv, většina Vietnamců se, obdobně jako v Německu, musela vrátit do vlasti, anebo změnit účel svého pobytu. Ti, kteří se rozhodli zůstat, se povětšinou rychle adaptovali na vznikající kapitalismus, a rozhodli se zaplnit novou mezeru na trhu – prodej levného textilu a obuvi na tržnicích a stáncích. Ve druhé polovině 90. let přijíždějí další členové rodin (i v rámci slučování rodin, nebo ti, kteří se museli po revoluci vrátit – odtud pochází část dětí jedenapůlté generace), někteří prodejci se přesouvají do kamenných prodejen a vznikají první prodejny s občerstvením. Začátkem tisíciletí se i díky vstupu ČR do EU začínají Vietnamci stahovat do vnitrozemí (zrušení bezcelních zón a příhraničních tržnic), kde často otevírají pověstné večerky s dlouhou otevírací dobou, jíž se snaží bojovat proti konkurenci.

Vietnamci příchozí až v 90. letech měli často náročnější pozici než jejich krajané, kteří přišli na základě úmluv již v letech 80. Těmto později příchozím chyběl sociální a kulturní kapitál (jazyk, ale také důležité známosti) a přišli do již konkurenčnějšího prostředí.[5] Nechali se zlákat úspěšnými kolegy, kteří příběh o rychlém zbohatnutí šířili ve Vietnamu. Příkladem mimořádného podnikatelského úspěchu příchozích v 80. letech budiž síť prodejen Sportisimo a její zakladatel Thai Ngoc Nguyen, absolvent VŠE. Vietnamci, kteří žili na území ČR již před rokem 1989 jsou dnes povětšinou váženými členy komunity, často se stávají průvodci nově příchozích, a nechybí jim právě onen zmiňovaný kulturní a sociální kapitál.

Oproti tomu Vietnamci, kteří přijíždějí po revoluci, jsou z větší části ti, kteří tady předtím nepobývali, nemají povědomí o ČR a často ani podnikatelskou motivaci. Mezi časté motivace patří buď přidat se k rodinnému příslušníkovi (tzv. proces slučování rodin), anebo zajistit lepší vzdělání a pracovní příležitosti svým dětem.[6]

Za zmínku stojí fakt, že určité procento Vietnamců pracujících v nekvalifikovaných profesích, jsou vysokoškolsky vzdělaní – buď vystudovali už ve Vietnamu, anebo v 70. a 80. letech v Česku, kdy bývaly na rozličných oborech vyčleněny jednotky míst pro vietnamské studenty. Většina vzdělání nevyužila.[7] [8]

V Česku se taťka vyučil před třiceti lety (údajně přijel v roce 1988) na zámečníka, pak jel na chvíli zpátky do Vietnamu, pak jel do Německa a mamka jela s ním. Taťka dělal šéfkuchaře v čínské restauraci a mamka tam dělala takovou ženskou pro všechno, hlídala děcka těm Číňanům, uklízela, byla servírka.  Kamarád, jeden Vietnamec od taťky, byl v Ostravě, tak nejeli do Prahy, ale do Ostravy. Mamka tam pak prodávala různě oblečení v devadesátkách až do roku 2003.

2004 nebo 2005 jela do Havířova, tam má dodnes smíšené zboží, 2010 začala bistro, já jsem tam pracoval od čtrnácti. V tom smíšeném zboží jsem taky pracoval, už od sedmi, to bylo na kase. Samozřejmě jenom o víkendu. Když mi bylo devatenáct, jel jsem do Prahy, ona chtěla taky, tak byla tady v Praze, na Sapě půjčovala peníze Vietnamcům, ale to se jí nedařilo. Tak jela zpátky a učila se dělat nehty. Teď už nedělá ani nehty ani bistro, má jenom to smíšené zboží.

Taťka, co si pamatuju, tak byl doma. Sem tam jsme jeli na tržnici pomáhat. Není to typické. On byl na pracáku, ale pořád se považoval za lepšího než mamka. On vždycky spal nebo pil něco. V komunitě to myslím nikdo nevěděl. Taťka odešel, když mi bylo jedenáct. Teď je v Německu a taky bere dávky.

Strejda, co je s mamkou, tak on vlastně pomáhal v tom bistru, měl ještě hospodu v Havířově a tu si postavil, protože on je inženýr, studoval ve Vietnamu a nechal si to potvrdit na ČVUT. Proč nepracuje jako inženýr, nevím, o takových věcech moc nemluvíme.

Luong Hong Quang, 22 let

Mamka přijela do Česka v roce 89 a taťka vlastně ani nevím, ale myslím, že taky nějak tak. Oni se potkali až v Česku přes nějaké známé. Oba dva přijeli mladí, takže měli vystudovanou jen střední školu. Mamka většinu času prodávala na tržnicích oblečení. Měli takové ty stánky, kde každé ráno musíš přijít a rozdělat ty věci a pak je večer zase schovat všechny. A vím, že tam byla vždycky hrozná kosa. Pak když se rozešli, tak měli oba dva vlastní obchod. Taťka u toho zůstal a prodává na hranicích s Německem. Mamka od té doby, co jí zkrachoval obchod s oblečením, tak pracovala asi ve dvou hospodách a pak si otevřela bistro, kde doteď pracuje.

Zuzana Ehrlichová, 21 let                                                                                                                                    

Naše děti ví, jaká je to dřina: Integrovaná generace versus ambiciózní rodiče

Zatímco první generace Vietnamců je k integraci poměrně silně rezistentní a komunita působí uzavřeným dojmem, jejich děti se do společnosti integrují relativně snadno. Nejmladší generace se vcelku bezproblémově integruje do českého prostředí – ať již díky příslušníkovi majority coby pečovateli/lce, které si vietnamští obchodníci k dětem najímají kvůli vlastní pracovní zaneprázdněnosti (instituce tzv. českých tet, které přebírají vietnamské děti na určitý časový úsek do péče, se rozšířila zejména v západních Čechách), anebo školní docházce (vietnamské děti se stávají stabilním fenoménem českého školství),[9] píše ve své monografii Šárka Martínková. Rezistence rodičů mladých Vietnamců k integraci vyplývá zejména z toho, že pobyt v ČR stále vnímají jako jisté provizorium a počítají s návratem domů, vlast je pro Vietnamce velkou hodnotou, její opuštění obětováním. Podle Souralové přitom nezáleží, zda k návratu skutečně dojde, nebo se jedná jen o sen, který Vietnamce motivuje k další práci. Je to jakási konstanta, s níž Vietnamec druhé generace vyrůstá a která ještě zdůrazňuje rodičovu oběť.[10]

Vietnamští rodiče kladou velký důraz na vzdělání svých dětí a na to, aby se následně uplatnili v profesích, které jsou obecně považovány za prakticky využitelné, prestižní a finančně výnosné. Ve vietnamské kultuře totiž vzdělání výrazně zvyšuje společenský status celé rodiny a učitelova autorita je zde tradičně kladena nad autoritu otce. Vzdělání a prestižní profese má dětem zajistit život v dostatku a rodině postavení. Na českých vysokých školách jsou Vietnamci přesto zastoupeni až jako pátá nejpočetnější menšina, a na rozdíl od čtyřech menšin, které jsou zastoupeny četněji (Slováci, Ukrajinci, Kazaši, Rusové), jejich počet nijak výrazně neroste. Na základních školách jsou přitom třetí nejhojněji zastoupenou menšinou. [11]

Byli přísní, docela dost. Když jsem byla na základce, to už taťka s náma nebydlel, tak mamka měla přítele, a ten na mě byl extrémně přísný. Jednou jsem dostala čtyřku z matiky, a tak moc jsem se to bála říct doma, že jsem si to v žákovské zabílila. Už od malička chtěli, abych šla na gympl, na ten, co jdeš v páté třídě. To jsem se nedostala, takže jsem byla takový outsider, co byl na to příliš tupý. Ale když jsem šla pak z devítky, tak byli asi šťastní.

Zuzana Ehrlichová, 21 let

Nás drilovali oba dva (Quanga i bratra Sonyho, pozn. autorky), že musíme mít jedničky, dvojka neexistuje, to už pak musíš podat vysvětlení. Nás doučoval taťka, probírali jsme dopředu, dokud byl taťka doma (v Quangových 11 letech odešel od rodiny do Německa, pozn. autorky). Šli jsme na gympl, protože všichni šli na gympl. I když Hrabůvku jsme měli asi 300 metrů od domu (gymnázium Františka Hajdy, pozn. autorky), tak se říkalo, že ta Volgogradská je lepší, tak jsme šli tam.

Luong Hong Quang, 22 let

Vietnamci nevnímají svou těžkou práci ve večerkách jako oddělenou od tvrdé práce svých dětí při studiu. Jejich optikou obojí směřuje k dosažení téhož cíle, svou práci považují za prostředek k dosažení toho, co jim nebylo umožněno. Toto snažení zahrnuje i zmíněnou oběť vykořenění z vlasti a život v zemi, v níž nejsou integrováni do společnosti. Pro „banánové děti“ je to vědomý či nevědomý závazek zavděčit se rodičům za jejich oběti.

Naše děti ví, jaké to bylo prodávat každý den na stánku, od rána do večera v jakýmkoli počasí. Pak jsme měli kamenný obchod, tak to bylo lepší, a teď jsme ve velkoobchodě, tak to už se nedá srovnávat. Ale oni to vidí, jaká je to dřina (paní Van, matka dvou dětí).[12]

Konec vietnamských premiantů a zaměstnanců „prestižních“ profesí?

Přesto se však ukazuje, že roubovat potomky přistěhovalých Vietnamců do škatulky premiantů, kteří vynikají v počtech, dnes již není relevantní. Podle výzkumu na ZŠ v Kunraticích se banánové děti od českých vrstevníků neliší. V matematice je však prý rozdíl stále patrný, a to zřejmě kvůli tomu, že ji vietnamští rodiče stavějí nad ostatní předměty.[13] Stírání rozdílů mezi českými a vietnamskými žáky a studenty vysvětluje studie Alejandra Portese a Lingxina Hao, kteří tvrdí, že migranti ve studijních výsledcích výrazně ční nad majoritou jen dokud nedojde k asimilaci. Jakmile se například intenzivně stýkají s majoritními vrstevníky, edukační výsledky se vyrovnají. Z toho se dá vyvodit, že nadprůměrné studijní výsledky se týkají spíše jedenapůlté generace studující v 90. letech nebo začátkem tisíciletí.

Dnes se také banánové děti nezřídka odchylují od představ svých rodičů o tom, čím by se měly živit. Ze zápisků Marie Jelínkové ze setkání s mladými Vietnamci vyplývá, že rodiče jim zdůrazňují, že je třeba velmi tvrdé práce, aby se člověk prosadil. Ačkoliv drtivá většina z nich pracuje jako živnostník, sami upřednostňují, aby jejich děti byly zaměstnanci, což je vietnamskou optikou vnímáno jako jistější, prestižnější, lépe placená práce s možností kariérního růstu. Ideálně by vietnamský rodič svého potomka viděl zaměstnaného v oborech IT, práv či medicíny. Řada Vietnamců přítomných na setkání se však podle Jelínkové přikláněla k pozici živnostníka z důvodu větší svobody i zisků. Banánové děti se shodly, že jejich rodiče často neberou (nebo ani neznají?) českou realitu a kontext. Dochází tak k mezigeneračnímu napětí.

Děti imigrantů prý zmiňovaly také to, že část jejich vrstevníků nakonec stejně pracuje u rodičů, třebaže jsou vysokoškolsky vzdělaní. Údajně je na vině absence informací, zkušeností a sociálního kapitálu.[14]

Jeden z důvodů, proč se představy druhé generace Vietnamců o jejich kariéře od rodičů liší, uvádí Jiří Kocourek: V případě druhé generaci se dá hovořit o odlišné motivaci – motivací už není jako u rodičů co nejrychlejší zbohatnutí a následný návrat do Vietnamu, ale seberealizace. Je to dáno i tím, že u první generace obvykle neexistuje hlubší vztah k ČR (potažmo k „západu“, ten je vesměs negativní), vztah je spíše pragmatický. To je u druhé generace Vietnamců jiné.[15]

Velké procento Vietnamců se ale určitě stále snaží najít kompromis mezi jejich představami a představami jejich rodičů, kterým je velmi často Vysoká škola ekonomická.[16]

Zdůrazňovali hlavně, abychom vydělávali peníze. Taťka má dodnes sen, že jedno z jeho dětí bude pracovat pro státní správu v Německu. Nejde jen o to, abychom se měli dobře, ale taky aby to byla prestiž. Jak můžeš kreslit? Kreslení tě nikam nedovede. Nebo: Proč chodíš do muzea? Na co to je? Ztráta času. Dělejte všechno to, co přinese peníze. Tohle říkala hlavně mamka. Taťka zase pořád opakoval: Vzdělání, vzdělání, ale sám nevěděl, co tím vlastně myslí. Oni o tom nevědí dost, ale říkají to, co slyšeli od ostatních, že je dobré. Taky aby se mohli chlubit dětma. Mezi Vietnamci je strašně nezdravé porovnávání. I mě to dost ovlivnilo.

Já jsem nejdřív chtěl být kuchař, protože taťka byl kuchař, pak jsem chtěl být veterinář. Taťka řekl: Máš rád zvířátka, tak doktor pro zvířátka, ne? To jejich myšlení není moc komplexní. Pak jsem říkal byznysmen, protože jsem byl ovlivněný mamkou, převzal jsem ty její hodnoty. Pak jsem chtěl být učitel, masér, herec a pak jsem šel na ekonomku (VŠE, obor podniková ekonomika a management, pozn. autorky). Šel jsem podle toho, co mě bavilo ve škole a co by taky uspokojilo očekávání od rodičů. Takže ekonomka. Protože tam byly věci jako psychologie, marketing, a zároveň to bylo něco, co by ode mě rodiče čekali.

Od sedmi jsem dělal u mamky na kase, pak v bistru, tam mě bavila ta gastronomie a kreativita ve vaření. Pak jsem většinou chodil do firem, které jsou známé. Takže to byl Mekáč, Zara, pak jsem chvíli učil na Sapě, je tam vietnamská škola na doučování a nelíbili se mi tam ti lidi. Pak jsem šel do call centra v korporátu. To byl můj první korporát. Pak jsem dělal v Alze a teď jsem v Johnson & Johnson. Taky dělám v neziskovce, ve studentské organizaci AISEC. Kontaktuju firmy, které by měly zájem o zahraniční stážisty, a takhle propojujeme ty stážisty s firmama. Nemám za to zaplaceno. Chtěl jsem vyzkoušet, jestli umím ještě pracovat bez těch peněz. Vybírám si známé firmy, myslím, že se bojím, co si lidi myslí, a že je to ovlivněné výchovou.  Myslím samozřejmě i na to, jestli mi to něco dá, ale taky, jestli to vypadá dobře navenek. V těch velkých firmách je taky takové pohodlí. Korporát prostě: Neděláš nic, ale dostaneš zaplaceno. Z toho je pak těžké odejít. V budoucnu bych ale nechtěl dělat v korporátu. Chtěl bych dělat v něčem menším, kde je co zlepšovat. Něco jako neziskovka, která vydělává. Chtěl bych být v personálním sektoru, zlepšovat pracovní proces a přispívat k automatizaci.

Luong Hong Quang, 22 let

Klasicky mě motivovali k tomu, abych byla doktorka nebo právnička, nebo někdo, kdo prostě vydělává hodně peněz. Protože oni to v životě neměli jednoduché, takže vždycky chtěli, a myslím, že stále tak trochu doufají, že si najdu nějakou práci, kde budu vydělávat hodně peněz, a nebudu řešit ty trable, které museli řešit oni. Chtěli, abych byla finančně zajištěná, to byl asi jeden z hlavních důvodů, proč chtěli, abych šla na gympl a abych byla doktorka nebo právnička. Nic z toho jsem si nakonec nevybrala. Vybrala jsem si anglickou filologii a televizní a rozhlasová studia (Zuzana studuje na Univerzitě Palackého v Olomouci, pozn. autorky). Byla jsem hodně nerozhodná, ale média i angličtina mě bavila. V tady tomhle už určitě nehrála roli výchova ani přání rodičů. To už jsem měla všechno ve svých rukou a mamka už tomu moc nerozuměla. Už jí to asi bylo celkem jedno, jenom asi chtěla, abych dělala něco, co budu dělat ráda. Když věděla, že ze mě doktorka nebo právnička nebude, tak už to vzdala.

Dřív jsem mamce pomáhala v hospodě, v obchodech, v bistru. Nedostávala jsem za to nijak zaplaceno. První opravdová práce, kterou jsem po tady tom vzala, tak byla servírka ve španělském kempu. Pak na výšce jsem začala pracovat hned v prváku v kavárně, a tam pracuju dodnes. Je to hodně flexibilní zaměstnání pro studenta. Pracovala jsem i na různých festivalech v rámci guest servisu. Loni jsem začala pracovat v jazykové škole, kde učím děti angličtinu. To mě naplňuje. Je to asi jedna z cest, kterou bych mohla jít. Loni jsem pracovala na festivalu AFO v Olomouci, kde jsem pracovala na guest servisu a dělala takovou administrativní práci. A letos jsem pracovala na PAFU, což je Přehlídka animovaného filmu a současného umění v Olomouci, tam jsem dělala vedoucí guest servisu. To je další věc, co by mě bavilo dělat v budoucnu, ačkoliv dělat festivaly není úplně kariéra.

Rozuzlení: Jedno přání rodičů a mnoho cest

Jak je patrné z několika předešlých stran, zatímco první generace Vietnamců byla „pracovně homogenní“, o integrované druhé generaci se toto již říct nedá. Je nepravděpodobné, že v budoucnu bude existovat něco jako typicky Vietnamské povolání či živnost. Z výpovědí mých respondentů je evidentní, že druhou generaci Vietnamců spojují stejné zážitky z dětství, stejné hodnoty rodičů, ale každý si je sebou nese jiným způsobem. Oba dva však velmi zdůrazňují orientaci rodičů na výnosná povolání a na to, že finanční zajištění je ještě důležitější než prestiž. Jak Quang, tak i Zuzana mají také zkušenost s častou výpomocí rodičům přesto, že byli vedeni především ke studiím.  S podobnou výchozí situací se však každý z nich vypořádává jinak. Zatímco Quang otevřeně přiznává vliv výchovy na to, že se orientuje spíše na výnosnější povolání ve velkých firmách a hovoří o jakémsi kompromisu, Zuzana tvrdí, že se rozhodovala už zcela podle sebe. Orientuje se mimo jiné na kulturu, a (jak zmiňuje i můj respondent), zájem o kulturu se u vietnamských rodičů často setkává s nepochopením. Domnívám se proto, že zatímco u Vietnamců první generace jsou jejich hodnoty kulturně a generačně podmíněny (jak zmiňuje Jiří Kocourek, většina jich vyrostla ve Vietnamu v 60. a 70. letech a setkali se s velkou bídou), u mladých Vietnamců se již stejná startovní pozice tříští na mnoho příběhů, pravděpodobně podmíněných individuálními osobnostními rysy. Navíc data o zaměstnanosti Vietnamců v jednotlivých profesích budou čím dál méně relevantní, neboť řada z nich přijímá české občanství, a to hlavně potom, co Vietnamcům legislativa v roce 2014 umožnila mít dvojí občanství.[17]

Esej o budoucnosti Vietnamců na trhu práce uzavřu citací své respondentky Zuzany: Při hledání práce se nesetkávám s diskriminací, lidi nehledí na to, že jsem Vietnamka. Navíc mě předchází stereotyp, že jsem pracovitá, inteligentní, a umím jazyky.

Poznámky

[1] Zpráva o migraci ministerstva vnitra. Dostupné z: https://www.ceska-justice.cz/2018/10/pocet-cizincu-legalne-zijicich-cr-se-opet-zvysil-prevazuji-lide-ze-zemi-mimo-eu/

[2] RYBOVÁ, Romana. Počet cizinců na našem pracovním trhu výrazně roste. In: E15. Dostupné z: https://www.e15.cz/finexpert/vydelavame/pocet-cizincu-na-nasem-pracovnim-trhu-vyrazne-roste-1363778

[3] Zaměstnávání cizích státních příslušníků (zpráva Ministerstva práce a sociálních věcí). Dostupné z: https://www.mpsv.cz/web/cz/zamestnavani-cizincu1

[4] KOCOUREK, Jiří a kolektiv autorů. S vietnamskými dětmi na českých školách. H&H: 2007

[5] HOFÍREK Ondřej. Vietnamská imigrantská ekonomika v České republice, Migraceonline 2006 [online]. Dostupné z: https://migraceonline.cz/cz/e-knihovna/vietnamska-imigrantska-ekonomika-v-ceske-republice

[6] KOCOUREK, Jiří. Vietnamci v současné ČR. In: S vietnamskými dětmi na českých školách, s. 103

[7] Jedná se například o nevlastního otce mého informátora Luonga Honga Quanga, který je vystudovaným stavebním inženýrem, diplom si nechal potvrdit na ČVUT, ale pracuje v maloobchodě své přítelkyně

[8] MALÍK, Štěpán. Druhá generace Vietnamců v ČR a trh práce. Praha, 2012. Bakalářská práce (Bc.). Univerzita Karlova, Fakulta humanitních studií, s. 31

[9] MARTÍNKOVÁ, Šárka. Vietnamská komunita v Praze. Praha: Muzeum hlavního města Prahy, 2010, s. 5

[10] SOURALOVÁ, A. (2014): Vzdělané dítě jako úspěšné naplnění migračního a rodičovského projektu? Vietnamské matky, jejich děti a vzdělanostní aspirace. Sociální studia, s. 84

[11] MAREŠOVÁ, Jarmila. Nejvíce cizinců studuje v ČR na vysokých školách. In: Statistika&My, č. 1, 2018. Dostupné z: https://www.ceska-justice.cz/2018/10/pocet-cizincu-legalne-zijicich-cr-se-opet-zvysil-prevazuji-lide-ze-zemi-mimo-eu/

[12] SOURALOVÁ, A. (2014): Vzdělané dítě jako úspěšné naplnění migračního a rodičovského projektu? Vietnamské matky, jejich děti a vzdělanostní aspirace. Sociální studia, s. 94

[13] JANSKÁ Eva a kol. Možnosti výzkumu integrace dětí Vietnamců v Česku: Příklad základní školy Praha-Kunratice, In: Geografie, roč.116, č.4, 2011, s.480-496

[14] JELÍNKOVÁ, Marie. Jak těžké je se uplatnit na Brněnsku: zápis ze setkání na téma druhá generace Vietnamců v Jihomoravském kraji (2018). Dostupné z: https://migraceonline.cz/cz/e-knihovna/jak-tezke-je-se-uplatnit-na-brnensku-zapis-ze-setkani-na-tema-druha-generace-vietnamcu-v-jihomoravskem-kraji

[15] KOCOUREK, Jiří. Vietnamci v současné ČR. In: S vietnamskými dětmi na českých školách

[16] Spisovatelka vietnamského původu Duong Nguyen Jirásková s oblibou používá ironický termín „Vietnamská škola ekonomická“. Podle mého informátora Luonga Honga Quanga, který VŠE sám navštěvuje, je na jeho oboru Vietnamec každý pátý nebo šestý student

[17] Vietnamská národnostní menšina (zpráva Vlády ČR). Dostupné z: https://www.vlada.cz/cz/ppov/rnm/mensiny/vietnamska-mensina-108870/

Foto: Pixabay.com