Bez jádra to půjde ztuha

Slunce! Vítr! Voda! Tyto tři obnovitelné zdroje by nás měly spasit, alespoň co se týče výroby (přesněji generování) elektřiny. Tvrdí to jejich příznivci, většinou při tom zavrhujíce jádro jako vhodný zdroj elektrické energie. Připomínáme si v těchto dnech 30 let od černobylské katastrofy; není tudíž od věci si objasnit v čem jsou výhody (a i nevýhody) jednotlivých zdrojů elektrické energie.

Jaderná energie není ekologická, je nebezpečná, není dořešena otázka skladování vyhořelého jaderného paliva, v historii už byly dvě velké nehody jaderných elektráren – kromě Černobylu i Fukušima před pěti lety. Těmito argumenty (a možná ještě nějakými dalšími) člověka zahrnou protijaderně smýšlející jedinci, když obhajují svůj energetický světonázor. Ještě vám tedy, pokud vám to nestačí, vmetou do tváře, že je výstavba jaderné elektrárny příliš drahá.

Lidstvo elektřinu potřebuje a potřebuje i planetu, na níž by mohlo žít – tu asi trochu víc než onu elektřinu. A tak s lidé snaží najít kompromis mezi zachováním svého životního prostředí a výrobou dostatečného množství elektrického proudu, jež by ukojilo jejich potřebu. Dlouhou dobu kralovaly výrobě elektřiny elektrárny využívající tepla získávaného spalováním uhlí. A nutno poznamenat, že ani dnes nejsuóu rozhodně odsunuty na druhou kolej. V České republice napříkald tvoří elektřina „z uhlí“ více než 45% podíl z celkového úhrnu elektrického proudu. Další tradiční zdroj, voda, pak příspívá necelými 5 procenty.

A co obnovitelné zdroje?

Dnes protežovaná solární energie uspokojuje naši spotřebu (a taky spotřebu našich sousedů, např. Rakouska) ze 2 %. Obnovitelné zdroje, především pak „nejsympatičtější“ trojlístek z nich, totiž voda, slunce a vítr, vyrábějí v ČR dohromady něco kolem 8 % vyrobené elektřiny. Což je velmi pěkný kus a jistě by se mohl ještě zvětšit, ale asi není úplně reálné, že by dokázaly obsáhnout celý koláč vyrobené elektřiny v naší zemi. Blíže by k tomu měly, kdyby se spojily ještě s biopalivy, jako je kalový plyn, dřevní štěpka, biomasa apod. Tyto suroviny jsou sice obnovitelné, ale při jejich produkci vznikají škodlivé látky, byť jich je méně než při spalování uhlí (zejména toho hnědého, jehož je v našich krajinách spalováno více než toho kvalitnějšího černého). Voda, slunce ani vítr se nespalují. Ale bohužel také nemají takový výkon, aby se pomocí nich dokázalo vyrobit tolik energie, kolik lidé potřebují. I když by si to lidé opravdu přáli.

Můžeme se podívat k našim západním sousedům, do Německa. Ti odvrhli po fukušimské nehodě atomovou energii a vsadili na obnovitelné zdroje, do roku 2022 chtějí odstavit všechny bloky jaderných elektráren v zemi. Nutno ovšem poznamenat, že velkou část z produkce elektřiny zajišťují tepelné elektrárny, především ty uhelné. Německu se ale na druhé straně opravdu daří zvyšovat podíl obnovitelných zdrojů na výrobě elektřiny, otázka je, zda to bude stačit, aby po definitivním odstavení jaderných bloků nemusely nedostatek vyrobené elektřiny suplovat právě „uhelky“. Fotovoltaika a větrné elektrárny s sebou nesou další velký problém – rozkolísávají elektrickou síť díky nárazovým dodávkám proudu, což vyžaduje stabilizační prvky a takzvanou „chytrou síť“, již není jednoduché (a levné) vybudovat.

Nebezpečné palivo, ale jediný odpad

Odpůrci jádra nejčastěji kromě bezpečnosti jaderných elektráren, která je, doufejme, na té možné nejvyšší úrovni, poukazují na nedořešený problém se skladováním vyhořelého jaderného paliva. „Je nebezpečný, nedá se zlikvidovat, je to Pandořina skříňka pro další generace,“ tvrdí. V tom mají vcelku pravdu, zde ale musíme uvážit, že vyhořelé tyče z reaktorů jsou vlastně jediným odpadem, který při výrobě elektřiny z „jádra“ vzniká. Žádné spaliny, a když si představíme, jaký výkon má jeden blok atomové elektrárny ve srovnání s jednou sluneční elektrárnou či „větrníkem“ – více než třetina elektřiny v Česku se vyrábí v Temelíně a Dukovanech.

Technologie jaderných elektráren se stále vyvíjí, životnost reaktorů se prodlužuje. Když porovnáme životnost reaktorů s životností fotovoltaických panelů, vyjdou z toho panely krutě poraženy. Je pravda, že jaderný odpad se musí skladovat a že je radioaktivní ještě tisíce let po uložení; ale pokud jej uložíme hluboko pod zem, například do bývalých dolů (jak je tomu u nás v Jáchymově), neměl by být problém. Potíž je asi spíše ve vnímání strašáku radiace – i mně pomyšlení na ní nevyplouvá v mysli žádná pozitivní konotace, ale zde funguje něco za něco. Ekologické jádro, vyrábějící většinu elektřiny, doplněné obnovitelnými zdroji v co největší míře a žádné uhlí spalované v elektrárnách, tak by dle mého měla vypadat budoucnost energetiky u nás.

Česká republika nemá prudké řeky, na nichž by se dala ve velké míře vyrábět elektřina, je „odsouzena“ k tomu – chce-li mít šetrný a k přírodě ohleduplný zdroj energie – spoléhat dále na jádro. Je důležité podporovat jak malé vodní elektrárny, tak fotovoltaiku a větrné elektrárny (ty ale v rozumné míře, nechceme místo polí s plodinami panelová pole a otázka, zda chceme zavětrníkovaná pohoří, taky není ještě vyřešena), ale bez jádra to nepůjde. A pokud se jednou podaří vyrábět elektřinu fúzí a nikoli štěpením, bude to super. Ale tak jako tak, vždycky za sebou zhasínejte, šetřit elektřinou není nikdy od věci.

Foto kredit: Ben Adlard/Flicrk.com