Sněhurka a Mengele, Akvarely pro Mengeleho Lidie Ostałowské

Polská reportážní kniha, kterou Irena Grudzińska-Grossová popsala jako: „Klidnou reportáž z pekla.“ V polském originále Farby vodne – Vodní barvy, v českém překladu Lucie Zakopalové Akvarely pro Mengeleho. Polská autorka Lidia Ostałowská byla polonistka, reportérka a novinářka listu Gazeta Wyborcza. Ve svých reportážích se věnovala menšinám, ať už národnostním nebo etnickým, věnovala se subkulturám, reportážím o lidech na okraji společnosti, lidem ze subkultur, ženám. Kromě Akvarelů pro Mengeleho vyšla v češtině i její další kniha, série reportáží s romskou tématikou, s názvem Cikán je cikán.

Akvarely pro Mengeleho vyprávějí o životě brněnské židovky, Diny Gottliebové, studentky umění, která se v roce 1942 dostává v transportu brněnských židů do Terezína, odkud je v roce 1943 deportována do koncentračního tábora Osvětim-Birkenau. Umění ji neopouští ani v těch nejtemnějších místech – v Terezíně maluje pro děti, v Osvětimi maluje čísla na budovy lágru. Později si jejího talentu všimnou i její věznitelé – pro příslušníky gestapa začne malovat portréty jejich žen. Akvarely nakonec jí i její matce zachrání život, když ji k portrétování dalších vězňů Osvětimi vybere Josef Mengele.

Josefa Mengeleho totiž fascinovali Romové. Romy na rozdíl od jiných vězňů nerozděloval, rodiny mohly zůstávat pohromadě, ženy mohly nosit své barevné oblečení. Když Josef Mengele zjistil, že ne všichni Romové jsou stejní, snažil se jejich odlišnosti zachytit na fotografii. Nevyhovovalo mu ale, že černobílá fotografie nedokázala zachytit barvu romské pleti. Proto pro něj právě Dina Gottliebová začala malovat akvarely, které měly romskou podobu zobrazovat lépe než fotografie. Dina se snažila o umělecký portrét, Mengele vyžadoval přesné zobrazení odstínu pleti a vystouplých ušních boltců. Práce pro Mengeleho pro Dinu znamenalo bezpečí a lepší stravu nejen pro ni, ale i pro její matku.

Celkově se akvarelů zachovalo sedm. Portréty zobrazující lidi, kteří seděli před Dinou Gottliebovou, kteří následně v šoa zemřeli, mnozí na následky experimentů Josefa Mengeleho. Tyto akvarely zůstaly v osvětimském muzeu. Dina Gottliebová, po válce netušila, že se akvarely zachovaly, když se to ale dozvěděla, usilovala do své smrti v roce 2009 o jejich vrácení. Lidia Ostałowská tak představuje hlavní otázku své knihy – komu akvarely skutečně patří? Dině? Romské komunitě? Osvětimi? Mengelemu?

Všechny reportáže tak vyznívají jako soudní materiál, důkazy, které mají být podkladem pro nalezení odpovědi na tuto otázku. Ukazuje se, že najít odpověď není vůbec snadné. Ostałowská se snaží čtenáři předložit všechny možné úhle pohledu, snad i proto, že se zúčastněnými nikdy nemluvila. Dina Gottliebová totiž odmítala mluvit s polskými médii a novináři. Do Polska přijela jen jednou – s kufříkem, ve kterém si chtěla zpátky z Polska své akvarely odvést. Odjela bez akvarelů.

Ač s Dinou Gottliebovou Lidia Ostałowská rozhovor nezískala, Ostałowská její pohled nastiňuje pomocí zahraničních rozhovorů, pomocí rozhovorů s přeživšími, kteří se s Dinou či její rodinou znali, pracuje i s archívy a historiky.

Čtenáři ale předloží i druhou stránku věci, vysvětlí, proč jsou akvarely pro romskou komunitu a pro muzeum tak důležité. Po válce se totiž mluvilo spíše o tom, že v holokaustu trpěli a umírali Poláci a Židé. Akvarely ale slouží jako jedny z mála důkazů o utrpení, kterým si Romové v šoa procházeli. Autorka nám představuje i svědectví těch, kteří šoa přežili a nastiňuje nám život jak Židů, tak Romů po válce. Ukazuje nám, jak se postoj „vnějšího světa“ vůči přeživším měnil, ukazuje nám, jakou roli akvarely mohou sehrát v emancipaci romské komunity.

Rozhodnutí, komu akvarely patří, nechává autorka na čtenáři. Sama nijak nenaznačuje svůj vlastní postoj, snaží se namalovat objektivní obraz reality. Tím se možná odlišuje od tradiční polské reportážní literatury, ve kterých se občas autoři uchylují k vlastním komentářům a soudům. Ostałowská to celé nechává na nás. Věří, že nám předložila dost důkazů k tomu, abychom došli k vlastnímu úsudku. „Kdybych k tomu měla přistupovat tak, že mám pořád něco hodnotit, tak bych nemohla psát reportáže,“ řekla Ostałowská v rozhovoru s Renatou Putzlacher-Buchtovou.

Lidia Ostałowska, Akvarely pro Mengeleho, P3K, 2014

Jedinou linkou, ve které Ostałowská sklouzává od čistě objektivního, novinářského stylu k větší literárnosti je paralela, která doprovází celé vyprávění. Disneyho Sněhurka a sedm trpaslíků z roku 1937 pro Ostałowskou v mnohých momentech vytváří celkem trefné srovnání s životem Diny. Sněhurka je v příběhu ale natolik důležitá, že se dokonce pro český překlad uvažovalo o názvu Sněhurka a Mengele. Sněhurku totiž Dina zbožňovala. A nejen ona. Děti v Terezíně Dinu prosily, aby jim Sněhurku nakreslila. Říká se, že film měl rád i Adolf Hitler. Sněhurku Dina prý v kině viděla sedmkrát. Číslo sedm má v knize také svou roli. Sedmkrát v kině, sedm trpaslíků, sedm dochovaných akvarelů. Bílá, árijská pleť Sněhurky. I „trpaslíky“byl Mengele fascinován. Sněhurku na konci filmu zachraňuje krásný princ. Čtenář má chvílemi pocit, že nakonec to byla právě Sněhurka, kdo zachránil Dinu Gottliebovou, láska Diny k tomuto filmu a k výtvarnému umění ji postupně zavedly až k malování portrétů pro Mengeleho.

Je až neuvěřitelné, kolik vrstev, aspektů a příběhů Ostałowská vtěsnala na pouhých 212 stran. Příběh Diny Gottliebové, její život v koncentračním táboře, její život po válce, její vztah k Mengelemu. Příběh akvarelů, příběh Sněhurky, příběh romské komunity v šoa a po ní, příběh Mengeleho. Příběh pocitu viny přeživších, příběh o autorství a vlastnictví, příběh o umění a příběh o hlubokém utrpení; psaný formálním, neemotivním stylem, který je zároveň čtivý, a i přes svou zdánlivou strohost textu čtenářům stále běhá mráz po zádech.

Text vznikl na semináři Literární a knižní kritika PhDr. Jany Čeňkové, Ph.D. 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *