Dívka mezi hokejkami

Ve čtrnácti letech je vyšší než většina jejích vrstevníků, vlastně vynikne i mezi mnohými dospělými. Když vychází z hokejové šatny do vestibulu zimního stadionu, rozhlíží se a působí tak sebejistě, až takřka nabývám pocit, jako bych se chystala uskutečnit rozhovor s dospělou hráčkou ženské reprezentace.

Emma Hilburgerová nepatří k žádnému ženskému týmu. Stejně jako valná většina mladých hokejistek totiž trénuje v partě plné kluků, v pražském klubu HC Letci Letňany. Místní arena je jí domovem už po několik sezón. Emma se zde poprvé postavila na led v pouhých třech letech a vykročila tehdy doslova pravou nohou.

„Vzali jsme ji nejprve na kurz bruslení, pak šla na plochu, kde hráli hokejisti. Ne nalevo, kde byly krasobruslařky, ale napravo, mezi hokejisty. Vybrala si,“ vzpomíná Emmin otec Vít Hilburger na začátky své dcery.

Právě on ji ve volbě sportovní aktivity, ač možná neúmyslně, ovlivnil. „Občas jsem se chodívala koukat na tátu, když hrál s hobbíkama, vysvětluje Emma, jak se u ní rozvinula touha chopit se hokejky, když sledovala amatérské hráče.

Hrát s kluky je výhoda

Ačkoliv ona i mnohé další hráčky v celé České republice dokazují, že se nejedná o sport určený jen mužům, v žákovských kategoriích lze čistě dívčí týmy najít jen stěží. Mají tedy hokejistky nevýhodu? Nezasvěceným duším by to tak skutečně mohlo připadat, realita se však zdá být odlišná.

Z Emmy Hilburgerové lze při osobním kontaktu takřka okamžitě a zcela zřetelně vycítit odhodlání. Sálají z ní ambice, posílené právě klučičí konkurencí. Působí na ni pozitivně. „Chci být stejně dobrá jako oni. Hokej s kluky mě motivuje víc, než kdybych hrála jen s holkami,“ přiznává.

Zároveň ji však mrzí, že v českém prostředí chybí dívčí a ženské turnaje. „Přijde mi škoda, že tady téměř nejsou. Hráčky by se díky nim mohly vzájemně porovnávat, aby viděly, jak jsou na tom.“

Přesto si přeje trénovat v mužské společnosti dál, dokud to jen bude možné. Ostatně, ke stejnému postupu ji vede i její otec. Cíl podle něj zní jasně: „Udržet se s kluky co nejdéle, co holka stačí.“

Dokonce i samotní Emmini spoluhráči zastávají stejný názor. „Myslím, že hrát proti klukům, kteří jsou přirozeně fyzicky silnější, pomáhá holkám víc, než kdyby soupeřily jen mezi sebou,“ potvrzuje útočník osmé třídy Mikuláš Kalčev.

Plnohodnotná součást týmu

Ze způsobu, jakým o Emmě vypráví, lze vyčíst, že ji opravdu vnímá jako plnohodnotnou součást party. Navíc si podle svých slov všímá celkové změny v hokejovém prostředí. „V mnoha týmech už se objevuje alespoň jedna holka. Nemyslím si, že by šlo o něco neobvyklého,“ líčí současnou situaci mladý forvard.

Emma potvrzuje, že ve svém klubu se cítí bezpodmínečně respektována a se spoluhráči tvoří dobrý kolektiv. Upozorňuje však, že uštěpačné poznámky ze strany „cizích“ týmů si vyslechla hned několikrát. Nejčastěji se prý ozývají variace věty „hele, mají s sebou holku“. Takovou hlášku někdy pronese dokonce i protivníkův trenér. Vzhledem k implicitnímu hodnocení, jejž výrok obsahuje, se nelze ubránit pocitu, že dívky se stále setkávají s jistou dávkou podceňování.

Zde se ale opět projevuje síla kolektivu a přátelství mezi hráči letňanské osmé třídy. Při zmínce o potenciálních urážkách směřovaných vůči své kamarádce se Mikuláš Kalčev instinktivně narovná, jako by chtěl zjednat pořádek, a prohlásí: „Máme v týmu spoustu kluků, kteří by ji hned začali bránit. Včetně mě. Určitě bychom se jí zastali.“

Emma si přátelství se spoluhráči očividně užívá, rozumí si s nimi. Se širokým úsměvem vypráví společné historky a zážitky z turnajů. „Jsem s nimi odmala, takže rozdíl v komunikaci nevnímám,“ vysvětluje. Po chvilce zamyšlení pak ještě dodává: „Možná jsou o něco spolehlivější než holky. Až na výjimky nepomlouvají.“

Ani sehrané partě se však čas od času nevyhne menší rozepře. Emma je oproti ostatním členům týmu hlučnější, sama pro svou povahu dokonce neváhá použít označení „uječená“. Zároveň si nenechá nic líbit a v případě jakékoliv nepravosti se neváhá ozvat, a to i pokud jde o rozhodnutí rozhodčího. Není tedy divu, že v šatně s kluky se také občas chytne. Jedná se ale jen o zcela běžné drobné a neškodné výměny názorů.

Ostatně, prostředí šatny představuje výzvu spíše z odlišných důvodů. Mnohé v této souvislosti zřejmě napadne otázka, kde se jediná dívka týmu převléká. Odpověď je naprosto jednoduchá. „S nimi. Jsou to stydlíni, v podstatě se taky schovávají,“ usmívá se Emma.

Společné sprchy však už vynechává. Když byla mladší, nosila plavky, s přibývajícím věkem ji to ale omrzelo. „Začalo mě to štvát, tak jsem se na to vykašlala. Sprchuju se až doma,“ vysvětluje a je na ní vidět, že i tentokrát se těší, až na sebe v soukromí pustí teplou vodu.

Ačkoliv se tedy svou rutinou po tréninku lehce odlišuje od ostatních, v jeho průběhu pro ni platí stejná pravidla jako pro všechny ostatní. Kouči neaplikují rozdílný přístup jen proto, že jde o dívku. Zdá se, že Emmě, ale i jejím spoluhráčům to tak vyhovuje. „Nikdy mi neulevovali,“ směje se a v ozvěně jejího hlasu, jako by se ozývaly všechny chvíle tvrdé dřiny, které hokej obnáší.

Budoucí kariéra? Opět mezi muži

Motivaci pro co nejlepší výkony nachází také u svých vzorů. Když Emmě položím otázku, kdo konkrétně ji inspiruje, na okamžik se ale zarazím. Jako první totiž vysloví mužské jméno. David Pastrňák. Teprve po kratičkém okamžiku zamyšlení dodá, že z žen se jí líbí hra Daniely Pejšové.

Na rozdíl od většiny spoluhráčů mladá obránkyně nespatřuje v hokeji jedinou možnou variantu své budoucnosti. Při zmínce o snu ve formě účasti v české ženské reprezentaci se jí zablýskají oči. Ještě víc se ale rozzáří při následném povídání o nesportovních kariérních ambicích. Přála by si pracovat jako kriminalistka. „Moc bych si přála, aby hokejistky měly stejné podmínky jako hokejisti, ale nepřipadá mi, že by k tomu mohlo v blízké době dojít,“ uvědomuje si Emma, že ženský hokej stále není schopný hráčky zabezpečit tak, jako jeho mužská varianta.

Při debatě nad prioritizací mužského hokeje nicméně zaujímá racionální stanovisko: „Připadá mi přirozené, že ho diváci upřednostňují. Přece jen je o něco rychlejší, takže je to pochopitelné.“ Současně ale nezapomíná podpořit svou disciplínu. „Výkony žen se stále zvedají, pozornost by si zasloužily také,“ dodává s tónem plným naděje.

Text vznikl v předmětu Specifika sportovní žurnalistiky pod vedením doc. Alice Němcové Tejkalové.

Foto: Emma Hilburgerová na tréninku, archiv Kristýny Slavíkové