Přesně na míru, ale zvenčí
Liberecké divadlo F. X. Šaldy zařadilo v letošní divadelní sezóně do svého repertoáru hru Moje první židovské Vánoce, kterou napsala izraelská dramatička Hadar Galron speciálně pro české publikum. Režie se ujal Petr Svojtka, dramaturgie připadla Jiřímu Janků – oba pojí k Hadar Galron nejen pracovní, ale i osobní pouto. Hra představuje další kapitolu česko-izraelské divadelní spolupráce, spojuje osudy a hledá odpovědi na palčivé otázky identity. Hadar Galron svou v pořadí již pátou hru v České republice uvedla osobně společně s tvůrci v Liberci v říjnu 2021.
Početná česká rodina slavící Vánoce – to je ústředním motivem hry Moje první židovské Vánoce. Klidnou atmosféru ale naruší průbojná mladá dcera Magda (Barbora Bezáková), která se zrovna nadchla pro studium hebrejštiny. Od své babičky (Michaela Lohniská j.h.) se jí ale nedostává takové podpory, jakou znala ze svých předchozích studijních nápadů. Svým rozhodnutím zažehne ve své rodině pátrání po vlastním původu plné slz, smíchu a obav. Magdy babička později přizná, že židovský původ uvěznil její matku v Osvětimi a ona sama si musela projít peklem nacistické Evropy, což pro ni v budoucnu znamenalo zřeknutí se židovské víry. Všech devět členů rodiny se učí přijmout nové dědictví po svém, v jejich jednání je ale cítit především hrůza z neznámého, která vede až tragickému konci jednoho života.
Hadar Galron načrtává ve hře podstatná témata – antisemitismus spojen s oblibou konspiračních teorií, křehkost rodinného života i touha objevit pravdu: „Pátrání po tom, kdo vlastně jsme, nás stejně jako hledání lásky může buď vykoupit, nebo zničit,“ vysvětluje autorka svůj pohled. Děj na jevišti je zároveň osudem nejedné rodinyz České republiky. I přesto, že židovský život v naší vlasti měl spíše sekulární charakter, česko-židovsko-německá historie nepochybně obohatila jak kulturu země, tak i životy spousty lidí. Zaměření se na současnost pomáhá divákovi lépe se orientovat v ději, úspěšným krokem tvůrců je pouhé naznačení holokaustu pomocí vzpomínek a promítání fotografií Židů zemřelých v koncentračních táborech, což dodává hře naléhavosti, ale nenechá ji upadnout do několikrát již převyprávěného příběhu o tragédii. Nejedná se totiž o pouhé převyprávění – hra požaduje po divákovi maximální soustředěnost, aby mu neunikla jak žádná vtipná scéna (český i izraelský cynický smysl pro humor zde dostává velký prostor), tak ani žádný dějinný zvrat. S trochou nepozornosti se nám celý koncept může zdát až překombinovaný. Je ale důležité dávat pozor a naslouchat – přesně tak, jak Hadar Galron naslouchala osudu jedné Češky, na jehož základě hra vznikla.
Text vznikl v předmětu Poválečná literatura a kulturní publicistika pod vedením PhDr. Jany Čeňkové, Ph.D.
Foto: Petr Neubert, Šaldovo divadlo
