Komentář: Nevkus a nezájem. Co by pomohlo našim městům?

Padesát odstínů oranžové fasády, dřevěný srub v alpském stylu, super eko stavba z balíků slámy, luxusní sídlo s plochou střechou a nerezovými žaluziemi,.. Podobnou přehlídku architektonických skvostů můžete vidět v nejedné české ulici. A ani nemusíte příliš hledat – jednotlivé exponáty se nacházejí přímo vedle sebe. Že se jedná o poněkud nesourodou instalaci? Ano, každé dílo totiž vyjadřuje osobitost svého autora. A tomu nelze upírat tvůrčí svobodu.
Žijeme v demokratické společnosti, kde už výstavbu měst neřídí žádný despotický panovník. Až na výjimečné případy (například v památkových zónách a rezervacích) si tak můžeme na svém vlastním pozemku postavit co chceme. Aby ne. Je to přece náš pozemek. A taky naše výkladní skříň – prostor, na němž můžeme ukázat, že jsme ekologičtí, na úrovni, nechybí nám smysl pro umění nebo že na to prostě a jednoduše máme. Tak proč se nechat omezovat.

Narozdíl od výběru gauče a kuchyňské linky však například volba fasády či tvaru střechy nezasahuje jen do života obyvatelů domu, ale také do veřejného prostoru, tedy do života všech, kdo žijí v okolí. Nutkavá potřeba postavit si perníkovou chaloupku nebo palác s vodním příkopem by tak měla být konfrontovaná s otázkami, kdo je můj soused a jaký je ráz a koncept celé ulice, čtvrti, obce.

A právě tím se možná dostáváme do problému. Velká část českých obcí totiž nejenže se své koncepce nedrží, nýbrž ani netuší, jaká ta jejich koncepce vlastně je. Na většině radnic a obecních úřadů chybí fundovaný odborník, který by na smysluplné plánování výstavby dohlížel. Z více než šesti tisíc obcí v České republice využívá služeb takzvaného městského architekta jen asi osmdesát. Povinnost mít svého architekta u nás totiž obcím a městům žádný zákon neukládá. Dokonce není ani nutné mít vypracovaný územní plán, tedy mít určitou racionální vizi, jak nakládat s prostorem v obci. V obou případech je rozhodnutí ponecháno čistě na politickém vedení.

Právě městský architekt by přitom mohl být tím, co by mnohé obce a města pomohlo zachránit před estetickou sebevraždou, ale hlavně před nelogickým a neefektivním hospodařením s veřejným prostorem. Problém mnoha měst totiž rozhodně netkví jen ve vizuální nesourodosti obytných čtvrtí, často by zejména veřejná prostranství potřebovala péči, která by přesahovala  časově omezený mandát komunálních politiků.

Pozice městského architekta (ať už je zaměstnaný přímo ve struktuře obce, nebo je s ním navázaná pouze externí spolupráce, což je výhodné hlavně pro menší vesnice) by totiž ze své podstaty měla stát nad politickým vedením obce či města a dotyčný by měl ve funkci „přežít“ více než jedno volební období. Kromě politické neutrálnosti by se také měl vzdát vlastního projektování, kvůli možnému střetu zájmů. Jeho funkce je totiž spíše poradenská, jakkoli výraz „městský architekt“ napovídá, že je to někdo, kdo sám městskou výstavbu navrhuje.

Výstižnější je tak možná pojmenování užívané v Rakousku, výraz „Stadtbaudirektor“ by se dal přeložit asi jako „ředitel pro výstavbu města“. A narozdíl od českých měst jsou ta rakouská ze zákona povinna svého Stadtbaudirektora mít. Podobnou legislativu mají například také ve Švýcarsku nebo Španělsku.

Nutno však říct, že ačkoli by zkušený architekt na radnici mohl v mnohém pomoci a udělat pro obec významný krok kupředu, na to, abychom zachránili města před proměnou v pouhý zlatý důl pro developery a vesnice před ztrátou jejich genia loci, je zřejmě potřeba mnohem víc.

Vliv architektonického prostředí na lidskou psychiku i sociální vztahy v obci prokázalo už mnoho výzkůmů a mluví o něm nejrůznější autoři počínaje Tommasem Campanellou a Thomase Morem (ve svých utopistických státech popsali ideální uspořádání města ovlivňující společenskou strukturu), my se však stále tváříme, že pro nás podoba místa, kde žijeme, není důležitá.

Architektura a urbanismus by si především zasloužily daleko více prostoru ve veřejné debatě, kam se v současnosti dostanou jen tehdy, jedná-li se o mediálně zajímavou a výstřední kauzu typu Kaplického knihovna ve tvaru chobotnice. O starých a významných budovách, které chátrají, se mluví až ve chvíli, kdy je pozdě, a strhne se dramatický souboj o jejich zbourání či nezbourání.

Kromě senzačních případů je však architektura v mainstreamových médiích téměř úplně opomíjena. Ostatně podobně jako umění obecně, chápeme-li ji tedy výhradně jako uměleckou disciplínu, je to bohužel snadno pochopitelné. Architektura je však mnohem víc. Od malířství, hudby nebo třeba divadla se liší v jedné zásadní věci. Nevyhneme se jí. Je zkrátka nedílnou součástí našich životů. Zatímco do divadla, galerie nebo na koncert můžete prostě nejít, po ulicích chodit pravděpodobně musíte. Architektura tak do vašeho života zasahuje, ať už jste fanoušek umění, nebo nejzapřísáhlejší art-ignorant.

 

Text vznikl v rámci předmětu Tvůrčí dílny – komentář pod vedením Mgr. Davida Klimeše, Ph.D.

 

Foto: Pixabay

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *