KOMENTÁŘ: Odolnost bakterií vůči antibiotikům stále roste. Hledáme řešení?

Když slavný lékař Alexander Fleming učinil na konci dvacátých let minulého století dnes už notoricky známý objev o rostoucí plísni, která zabíjí okolní bakterie na Petriho misce, symbolicky tím začala zcela nová éra západní medicíny. Vynález antibiotik, ke kterému o deset let později dopomohli dva angličtí vědci Howard Walter Florey a Ernst Boris Chain, se právem zařadil mezi milníky, které formovaly západní medicínu, jak ji známe dnes.

Díky antibiotikům se výrazně snížil počet úmrtí na infekční choroby a celková délka života se prodloužila. Vděčíme jim také za to, že jsme nemoci jako je angína nebo zánět začali  vnímat jako banální a snadno léčitelné. Právě to se ale v posledních letech mění – antibiotika přestávají fungovat jako zázračný všelék.

Při správném užívání jsou sice proti některým nemocem stále velmi účinná, mnohé bakterie si však během půlstoletí téměř neomezeného užívání na antibiotika „zvykly“ a vytvořily si vůči nim obranyschopnost. Antibiotika totiž působí na živé buňky, které se dokáží časem přizpůsobit. Mezi bakteriemi, u nichž je zjevná rostoucí rezistence, jsou třeba ty, které způsobující kapavku nebo salmonelu, ale také všechny typy streptokoků, které vyvolávají už zmíněnou angínu či zápal plic.

Za stále rostoucí rezistencí vůči dříve všemocným antibiotikům stojí právě jejich přílišné užívání – Češi například ročně spotřebují asi patnáct milionů balení. Velká část z nich je navíc užívána nesprávně. Antibiotika působí jen proti bakteriím, virová onemocnění vyléčit nedokážou. Přesto se velká část pacientů domnívá, že antibiotika účinkují proti chřipce a nachlazení a tak si je v době epidemií často sami naordinují, protože jim doma zbyly od minule. V takovém případě však antibiotika nepomůžou a naopak se snižuje jejich účinnost nejen u dotyčného, ale nepřímo u celé populace.

Mnohdy jsou ale na vině i samotní lékaři, kteří si zvykli antibiotika předepisovat „pro jistotu“ úplně na všechno. Problémem je i příliš časté předepisování širokospektrých antibiotik, která necílí přímo na jeden druh bakterií, ale působí současně na celou řadu. V praxi to funguje tak, že oslabené mikroorganismy lék zničí, ty ostatní se ale jeho vlivem spíše posílí a budují si rezistenci. Proto by antibiotika s širokým spektrem účinku měla být předepisována jen v akutních případech, kdy je nutné podat léčbu co nejrychleji a není možné stanovit nejdřív přesnou diagnózu.

Antibiotická rezistence se od začátku nového tisíciletí stává stále vážnějším společenským problémem. Svou naléhavostí se dá přirovnat ke klimatické změně. V obou případech navíc platí, že je řešíme za pět minut dvanáct, ne-li pět minut po dvanácté.

Na následky rezistence zemře každý rok na světě asi 700 000 lidí a podle Světové zdravotnické organizace tato čísla porostou, pokud se nepřikročí k radikálním změnám. Do roku 2050 by na infekci způsobenou rezistentní bakterií ročně umíralo deset milionů lidí. Do počtu úmrtí by tak odolné bakterie mohly předstihnout rakovinu a kardiovaskulární onemocnění.

Celá situace má navíc i svůj ekonomický rozměr. Léčba infekcí zapříčiněných rezistentními bakteriemi je totiž samozřejmě velkou finanční zátěží. Jen v Evropské unii dosahují částky vynaložené na jejich léčbu ročně asi 1,5 miliardy eur.

Problémem upadajícího účinku antibiotik se v poslední době začaly zabývat i globální instituce. Vedle Světové zdravotnické organizace zahrnulo tento problém do své agendy například i OSN. Evropské centrum pro prevenci a kontrolu nemocí zase každý rok pořádá takzvaný Evropský antibiotický den, který pod záštitou Státního zdravotnického úřadu probíhá i v Česku. V rámci této akce probíhá edukace zdravotníků i široké veřejnosti. Otázkou však je, jaký má taková kampaň reálný dosah a jestli už v této fázi není na osvětu a prevenci příliš pozdě.

Vzhledem k tomu, že pravděpodobnost, že se naše společnost vrátí do doby, kdy lidé umírali na banální onemocnění, je vysoká, spíše než na edukační kampaně přišel čas na reálná opatření. Inspiraci lze hledat třeba ve Velké Británii. Tamní vláda plánuje vyzkoušet nový model financování farmaceutických společností, který má podpořit výzkum nových léků. Zisk firem by totiž nadále neměl být úměrný množství prodaných léků, ale zejména hodnotě těchto léčiv v kontextu komplexní zdravotnické politiky. Britská vláda by tím ráda dosáhla snížení užívání antibiotik o patnáct procent v příštích pěti letech a udržení rezistence alespoň na stejné úrovni do roku 2040.

Také Česká republika se snaží hledat řešení. Národní antibiotický program přišel s něčím, čemu odvážně říká Akční plán. Ačkoli po jeho přečtení není příliš jasné, jestli se skutečně nějaká akce odehraje. V situaci, kdy řada pacientů bezmocně bojuje s téměř nezničitelnými bakteriemi, by se dalo očekávat, že důraz takového plánu bude kladen na vývoj nových léčiv. V této oblasti se však dočkáme jen vágních formulací o tom, že výzkum je potřeba podporovat. Žádné konkrétní kroky však nejsou vidět.

Velká část tohoto plánu pro roky 2019 až 2022 se naopak zabývá zlepšením informovanosti, kontrolou rezistence a prevencí. Program slibuje mediální osvětové kampaně, které zabrání nadužívání, nesprávnému užívání, pomohou předcházet šíření infekcí a podobně. To všechno by mohlo znít nadějně v případě, že by podobně vzletné odstavce nefigurovaly už v Akčním plánu z roku 2011. Během uplynulých osmi let totiž veřejnost žádnou masivní kampaň nezaznamenala a řada pacientů si stále myslí, že antibiotika léčí rýmu.

 

Text vznikl v rámci předmětu Tvůrčí dílny – komentář pod vedením Mgr. Davida Klimeše, Ph.D.

 

Foto: Pixabay.com

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *