KOMENTÁŘ: Se ‚šmejdy‘ na věčné časy

YouTube účet pojmenovaný Šedesátá léta již čtyři roky zveřejňuje různé krátké reklamy, sestřihy z filmových týdeníků nebo zajímavé reportáže zejména z období před sametovou revolucí. Od začátku května však přibylo i několik půlhodinových reportážních dokumentů z produkce Československé televize, které se během roku 1989 snažily poměrně otevřeně zmapovat bídnou situaci v Československu napříč různými oblastmi – od výroby přes kvalitu potravin až po úroveň školství. Ještě smutnější – než žalostný pohled na dobu komunismu – je však fakt, že pokud z filmových úryvků odpářeme povinné socialistické zarámování, zjistíme, že se za těch 30 let zase až tak moc na poli kvality nezměnilo…

Reportáž příhodně nazvaná ‚Šmejdy‘ se snažila zmapovat nemilou situaci s nedostatkem a nekvalitou průmyslového zboží. Pět let jste spořili na moderní lednici Calex, dva měsíce na ni čekali, ale pak vám během dvou dnů odešla s tím, že záruční oprava bude trvat možná i dva roky, jelikož továrny nechtějí dodávat náhradní díly. Nejde se tedy moc divit, že o pár měsíců později vyšly davy rozzuřených a nespokojených lidí zvonit klíči na Václavské náměstí.

Podle dostupných dat z let 1987–1989 je vidět, že nové produkty – zejména bílé a spotřební elektroniky – měly u vybraných druhů a značek spolehlivost třeba jen 30 %. To znamená, že zbylé dvě třetiny celkové produkce vyřadil z oběhu jako ‚šmejdy‘ již přímo výrobní závod, jelikož výrobek byl tak nekvalitní, že se rozpadl přímo na lince. Případně jej později vyřadila prodejna, která ho před vystavením přezkoušela. Velkým družstvům a továrnám byla kvalita zboží vcelku jedno – za své hospodaření nijak neodpovídaly. A zaměstnanec získával odměny za plnění plánu, tj. počet vyrobených kusů, nikoli za jakost své práce. Občan se tak nemohl nijak bránit, jelikož podnik nad ním měl absolutní moc – zboží bylo nedostatkové, podpultové, takže buď si mohl koupit nekvalitní věc, nebo zůstat doma bez lednice…

O necelých 30 let později ale posun k lepšímu stále není patrný. Pravda, nestojíme již fronty na pračky a výběr různých druhů zboží na trhu se značně rozšířil. Avšak velké nadnárodní firmy své chování nijak nezměnily – zákazník je pořád ten poslední, na koho by se měl brát ohled (ačkoli reklama tvrdí opak). Společnost za své chování stále nemusí brát zodpovědnost – údaje o poruchovosti či výměnách se nezveřejňují, maximálně se dají odvodit při celosvětovém problému, kdy se stahují statisícové série z pultů prodejen.

Chudší a nižší střední vrstva společnosti tak stále stojí před volbou jako kdysi v 80. letech. Koupím si levnější pračku, na kterou mi úspory stačí, abych uspokojil svoji potřebu, přičemž ale riskuji, že do roka odejde nebo vytopí souseda? Nebo raději budu spořit dál a ten půl rok si montérky budu prát ve vaně? A i když si naspořím, mám nějakou záruku, že ta nová za 20 tisíc vydrží déle jak stanovených 24 měsíců a nerozpadne se ihned po uplynutí záruky?

Firmy již nevyrábí s výstupní poruchovostí kolem 70 %, dnes mnohdy činí ‚zmetky‘ pouhé setiny procenta. Avšak výrobek je ošizen materiálově i konstrukčně, takže ač jej koupíte v plné síle, do týdne se z něj začnou mnohdy sypat matičky a šroubky. Zajisté, jde o ‚spotřební zboží‘, u kterého se očekává časem obměna. Avšak ne každý si může dovolit každé dva roky obměňovat počítač, pračku, ledničku, sporák i mikrovlnou troubu. Navíc se při takových častých výměnách ve sběrných dvorech hromadí tisíce kusů zbytečně vysloužilé elektroniky. Mnoho lidí protestuje, že obal na potraviny je zlo – proč balit banán ještě do celofánu, když má od přírody slupku? Zde se však denně vrší nepřestavitelné množství zbytečně spotřebovaného materiálu – ale jelikož není tolik na očích, nikdo to příliš neřeší.

Proti 80. letům tedy nastala jediná změna – co se dříve hromadilo jako vadné z výroby, nyní se kupí kvůli úmyslně špatné kvalitě a spočítané životnosti ve sběru. Viníkem je ale v obou případech pořád výrobní závod, který mnohdy zneužívá svého věhlasu. I na lepších přístrojích ve vyšších cenových hladinách propočítává úspory na materiálu do posledního halíře, aby maximalizoval svůj zisk. Není proto mnohdy překvapením, že pračka za osm a 25 tisíc má stejný laciný vnitřek. Lišit se mnohou třeba jen lepším designem nebo pár přidanými funkcemi.

A stejně jako v onom roce 1989 nemá zákazník šanci se jakkoli zlovůli bránit. Buď opět neuspokojí svoji potřebu, nebo je nucen koupit stejný zmetek maximálně od jiné značky – a doufat, že vydrží déle jak dva roky, případně že nebude během záruky pětkrát opravován, jak se dnes u levnějších notebooků a smartphonů často stává. Jediným, kdo zatím veřejně vyhlásil válku nepoctivým společnostem, se stala Francie, která již před pár léty přijala tzv. ‚kurvítkový zákon‘. Pokud je shledáno, že výrobek byl úmyslně ošizen, potažmo obsahuje součástku, jejíž životnost se vědomě zkrátila, hrozí odpovědným osobám vězení či pokuta. Bohužel s podobnou praxí se setkáme velice zřídka, a tak nezbývá nic jiného než se smířit s tím, že lépe nebylo ani před 30 lety – a budoucnost zatím též nevypadá růžově.

Možná se změnil princip ekonomiky, možná se vystřídal režim ve státě, jedno však zůstane vždy stejné – neomezená touha po zisku. Tato lidská vlastnost si najde cestičku všude. A v postkomunistické zemi ještě mnohem rychleji, jelikož zákon je na podobné praktiky prostě krátký.

 

Text vznikl v rámci předmětu Tvůrčí dílny – komentář pod vedením Mgr. Davida Klimeše, Ph.D.

 

Foto: Obr služby s. r. o.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *