Met Gala: debata o ikonoklasmu už není, co bývala. Díky Bohu

Celebrity, módní návrháři, politici a všichni, kdo jsou ochotni zaplatit třicet tisíc dolarů za lístek, se letos tradičně zúčastnili gala večírku Metropolitního muzea v New Yorku. Tato událost, často přezdívaná Oscary východního pobřeží, Akce roku nebo Bankomat pro Metropolitní muzeum má každý rok určité téma. V minulosti byly večery zasvěceny různým módním návrhářům, ale i rozličným kulturám či státům. Letos se organizátoři rozhodli jít o něco dál. Tématem byla Nebeská těla a inspirace katolickou církví. A jak to tak s náboženstvím v jiném kontextu často bývá, téma vzbudilo pohoršení.

Část věřících i konzervativní média kritizovala především oblečení, které si pro příležitost oblékli celebrity. Ty se vzhledem k tématu inspirovali katolickou ikonografií a červený koberec i prostory muzea tak hýřily odkazy na oblečení mnichů, jeptišek i kardinálů, andělskými křídly, svatozářemi, růženci i symboly kříže. Nejvíce pozornosti přilákala róba zpěvačky Rihanny, pro kterou módní dům Maison Martin Margiela připravil šaty výrazně připomínající oblečení katolického papeže. Kritika oblečení se přitom opírala především o argumenty kulturní apropriace, sexualizace a komodifikace katolické církve.

Debata o tom, kdy a jak přesně se mají používat katolické symboly, je přitom jedna z nejstarších a možná nejoblíbenějších diskuzí v dávné i moderní historii křesťanství. Stejně tak není nic nového, že se umělci, a to jak ti tradiční, tak ti populární touto symbolikou inspirují. Z populární tvorby doby nedávné můžeme jmenovat řadu příkladů. Například umělecké jméno zpěvačky Madonny odkazuje Panně Marii a její píseň Just like a Prayer (volně přeloženo Tak jako modlitba) vzbudila ve spojení s reklamou na Pepsi Colu ve své době takovou vlnu nevole ze strany věřících, že musela být stažena. Další příklady mohou jen následovat: Oliviero Toscani a jeho kampaň pro Benetton s líbající se jeptiškou, Paolo Sorrentino a seriál Mladý papež s Judem Lawem v hlavní roli nebo třeba Gianni Versace se svým oblečením s katolickým křížem. Díla jsou to různá, debata ale byla vždycky stejná: do jaké míry si můžeme církev v tvorbě dovolit adaptovat.

Dochází zde tak zajímavé situaci. Umělcům jako jsou například architekti, malíři nebo klasičtí hudebníci, často není nijak vyčítáno, že se inspirovali sakrální tematikou a symbolikou. Nezřídka je to dokonce žádoucí. Proč tedy nastává problém, když se podobnou věc pokusí ztvárnit populární kultura. Jde snad o to, že církev je možné spojovat pouze se symboly vysokého umění, a to pro masy se nemá vznešeného tématu dotýkat. Část kritiků to tak evidentně vnímá. Nebo si ten paradox alespoň neuvědomuje.

V souvislosti s módou se na Met gala objevila ještě jedna nedávná kauza. Ta souvisí právě s kulturní apropriací. Byl vzpomínán nedávný případ, kdy si jedna dívka na svůj maturitní večírek oblékla tradiční čínské šaty. Sociálními sítěmi se v té době šířil hashtag #mycultureisnotyourpromdress, tedy moje kultura nejsou tvoje maturitní šaty. Podobně se v souvislosti s andělskými a církevními róbami v Metropolitním muzeu vzedmula vlna odporu schovaná tentokrát za hashtagem volně přeloženým jako moje víra není tvůj kostým. Stejně tak jako v případě vysokého a masového umění tady ale dochází k určitému logickému nesouladu. Jakto, že vadí, když si na sebe celebrita vezme korunku z růžence, ale nikoho nijak zvlášť nepohoršuje tisíce potetovaných lidí nosících na kůži kříž nebo nic neříkající čínské znaky? Kde je ta logika, která říká, kdy už bychom se měli začít pohoršovat a kdy je to ještě únosné? Chybí.

Pravdou je, že lidé se pohoršují rádi. Dává jim to možnost vyjádřit svoji sounáležitost k určité skupině, právo na to někam patřit. Nechtějí, aby jejich komunita byla napadána, a tak dělají to jediné, co jim zbývá. Jsou proti. Někdy víc a někdy méně nahlas. V případě módních kousků celebrit se ale už málokdo pobuřoval tak moc jako v dávné minulosti, kdy se kvůli zobrazení podoby náboženských postav dělila církev, nebo v minulém století, kdy se kvůli textu písničky musela stáhnout reklama na sladké pití. V roce 2018 jsme to zvládli už jenom s hashtagem. A to je dobře.

Původně totiž Metropolitní muzeum zamýšlelo na slavnostní večer téma rozšířit na všechna světová náboženství. Když si představíme, jaké pohoršení by vyvolalo využití prvků symboliky nějaké jiné církve, než je katolictví, dojdeme k podstatnému zjištění. Fakt, že akci podpořil sám papež František, to jen stvrzuje. Katolická církev je natolik sebevědomá, že si může dovolit přestat se stále dokola pohoršovat. Lidé se chtějí bavit, chtějí se inspirovat a tvořit. Tak je nechme. Na rozdíl od nebes, jsou totiž v církvi pořád jenom lidé.

 

Text vznikl v rámci předmětu Tvůrčí dílny – komentář pod vedením Mgr. Davida Klimeše, Ph.D.

 

Foto: Wikimedia Commons

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *