KOMENTÁŘ: Pražští Němci by nyní slavili otevření svého „národního“ divadla. Jenže žádní nezbyli. Uděláme to za ně?

Národní divadlo slavnostně zahájilo v Praze svůj provoz přesně před 235 lety. Akorát že šlo o to německé, které v současnosti nazýváme Stavovským divadlem. Otevřelo o sto let dříve než české Národní divadlo, na což se příliš nevzpomíná. Jako bychom si dřívější německý kulturní vliv v Praze, Brně, Jihlavě a dalších českých městech po letech snad ani nepřiznávali. Pokud však chceme své dějiny reflektovat, i včetně takzvaného odsunu německého obyvatelstva, a snažit se o smíření, vyrovnat bychom se měli i s našimi kulturními kořeny, které jsou částečně německé.

Nejznámějším z pražských Němců je bezesporu spisovatel Franz Kafka. Ve světě je pokládán za nejznámějšího českého spisovatele, ale česká literatura k němu – na rozdíl od pražských obchodníků se suvenýry – nemá až tolik otevřený vztah. Povětšinou ho odmítá ke svým autorům zařadit jen kvůli tomu, že psal německy. V kulturní historii tak Kafka ztrácí svou domovinu, obdobně jako ostatní autoři kolem Pražského kruhu německých intelektuálů.

Dalo by se říci, že není divu, když celý příběh českého národa byl od počátku postaven na neustálém zápasu češství proti němectví, jak to nazýval František Palacký, a na naší stále celkem nově nabyté ideji svébytnosti. V důsledku toho jsme z naší kulturní historie vymazávali část zdejších intelektuálů jen proto, že reprezentují živel německý a nikoli ten vyloženě český. Ale stejně se nám pořád vrací jména jako Gustav Mahler, Karl Kautsky, Egon Erwin Kisch, Gregor Mendel nebo třeba i Rainer Maria Rilke. Na tyto české rodáky nejde jen tak zapomenout.

Zatímco si na ně mezi svými skladateli, filozofy, novináři, přírodovědci či básníky třeba vůbec nevzpomínají Češi, o zdejším německém vlivu dává hojně vědět už jen samotná Praha. Budovy spjaté s pražskými Němci tu stále stojí, byť jsme se pokusili je zamaskovat. Můžeme té budově říkat Státní opera, ale neměli bychom zapomínat, že původně šlo o Nové německé divadlo. Můžeme komplex Na Příkopech nazývat Slovanským domem, ale možná trochu zdrženlivěji, když celá desetiletí šlo o Německý dům, který byl centrem pražské německé kultury, a jednoho dne se z německého najednou stal slovanským. A poněkud schovaná je i pamětní deska na Staroměstském náměstí připomínající pražskou rodačku a pacifistku Berthu von Suttnerovou, která se v roce 1905 se stala první ženou, jíž byla udělena Nobelova cena za mír.

Pokud před sebou budeme tuto historii zamlčovat, přijdeme o pochopení vlastních dějin. V této tezi jde ještě dále profesorka germanistiky Ingeborg Fialová z Univerzity Palackého v Olomouci. Podle ní bychom měli rozumět i jazyku, ve kterém se vše z našich dějin až vcelku donedávna odehrávalo. „Němčina byla dlouhá staletí druhým (častěji dokonce prvním) mateřským jazykem této země, spousta kronik, historických knih, ať už v archívech nebo v knihovnách, a také dějiny této země jsou napsány německy. My se tím, že přestáváme rozumět tomuto jazyku, odřezáváme od vlastních kořenů a vlastní historie i kunsthistorie,“ odpověděla v rozhovoru pro The Student Times.

Navíc v době Pražského okruhu, jak Max Brod nazývá ve své stejnojmenné publikaci několik navazujících generací pražských německých intelektuálů situovaných v Praze, jsme byli mnohonárodnostní zemí, od čehož jsme se dostali do dnešního stavu značně homogenního státu. Z toho nám také dnes plynou některé národní nemoci jako hojně sdílený strach či odpor vůči něčemu cizímu, nepříliš bohatá a vrstevnatá kultura, špatná jazyková vybavenost a také trochu nechuť k poznávání něčeho nového. Kdybychom se myšlenkově otevřeli kapitolám z naší mnohonárodnostní kulturní historie, mělo by to drobně pootevřít i naše současné kulturní uvažování.

Z čeho si autoři Pražského kruhu tropili při svých kavárenských seancích švandu, jsou příjmení zdejších lidí. Právě na nich bylo a je dodnes vidět, jak se české a německé rodiny promíchaly. Německy mluvící rodiny tak mívají klidně české příjmení, vzpomeňme na spisovatele Maxe Broda, grafika Alfred Kubina, či historika umění s již více poněmčeným jménem Johannese Urzidila, který se však v českém prostředí sám představoval jako „Uřídil“. Naopak české rodiny si nesly často německé příjmení, příkladem budiž spisovatelé Julius Zeyer, Eduard Bass, František Langer, Arnošt Lustig či z těch současných pak kupříkladu spisovatelka Radka Denemarková nebo dokumentaristka Olga Sommerová.

„Pro ilustraci, v roce 1990 bylo první velké setkání mezi zástupci čerstvě svobodného Československa a Rakouska. Odehrávalo se to na moravském zámku v Židlochovicích,“ líčil nejednou svou oblíbenou historku na toto téma politik Karel Schwarzenberg. „Stáli jsme tam a horlivě diskutovali. Z rakouské strany tam byl tehdejší kancléř doktor Vranitzky, tehdejší ministr financí doktor Lacina – to je mimochodem krásné jméno pro ministra financí – a pozdější prezident, tehdejší generální tajemník ministra zahraničí, doktor Klestil. Z českých řad tam tehdy byl ministr zahraničí Dienstbier, ministr financí Klaus a kancléř Schwarzenberg. Tak to prostě u nás je!“, vypráví vždy s humorem.

V posledních letech se nám konečně daří do těžiště veřejné debaty prostřednictvím literatury a filmu umisťovat téma vyhnání německého obyvatelstva z Československa po druhé světové válce. Kolem roku 2010 byly nejvýraznějšími počiny v tomto tématu oceňovaný román Vyhnání Gerty Schnirch od Kateřiny Tučkové a snímek Habermannův mlýn od nedávno zesnulého režiséra Juraje Herze podle knižní předlohy Josefa Urbana. Diskuse o prolínání české a německé kultury před válkou by tak měla být navazujícím bodem. Jen se dostáváme dále do historie, do oblasti, která je střetem předně myšlenkovým a naštěstí nikoli krvavým. Výsledkem takové veřejné debaty by měla být reflexe toho, co považujeme za náš kulturní odkaz.

Nyní je třeba jít do Rakous trochu nazpátek. Nově tam objevíme bohatství kultury a vzdělanosti oscilující někde mezi češstvím a němectvím a v některých případech jako u Paula Eisnera či Lenky Reinerové i přesně uprostřed. K protichůdným národnostním tendencím už jsme však s časem získali patřičný odstup či snad nadhled, a tak je konečně budeme moci řádné reflektovat. Čeká nás pak zpětné včlenění autorů německého jazyka do naší sdílené minulosti.

Jen taková cesta bude s událostmi druhé světové války a s vyhnáním německého obyvatelstva skutečným a finálním smířením.

 

Text vznikl v rámci předmětu Tvůrčí dílny – komentář pod vedením Mgr. Davida Klimeše, Ph.D.

 

Foto: Flickr.com/Sergio Morchon

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *