KOMENTÁŘ: Než se zbortí Šatovka

Soud se squaterskou skupinou Resurp Crew, která v první polovině února obsadila na několik dní a nocí usedlost Šatovka v Šáreckém údolí u Prahy, je po několika stáních u konce. Rozsudek trestající všech devět aktivistů zhruba šestitisícovou pokutou a padesáti hodinami veřejně prospěšných prací je prozatím nepravomocný a všichni odsouzení se proti němu odvolali k vyšší instanci.

I když to celé zní jako známý scénář, který jsme mohli vidět už mnohokrát, v případě Resurp Crew došlo k významnému právnímu posunu. Rozsudek totiž zazněl oproti dřívějším procesům se squatery, které končily zpravidla pokutami za přestupky, ve věci trestného činu – konkrétně neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru – byť u spodní hranice možné trestní sazby. I to je důvod, proč by se debata o squatingu v českém prostředí konečně dát do pohybu. O tom, že taková debata probíhá, se sice mluví pokaždé, když téma vystoupá na zpravodajských titulcích do obecného povědomí, zjevně se ale nikam neposouvá. A to nejen krátkodobě, ale v podstatě po celou dobu od začátku devadesátých let, co politický squating v Česku existuje.

U soudu se nedá diskutovat

Je tomu tak z řady důvodů. Squating jednak coby téma autonomní levice pronásleduje pověstný přízrak komunismu, na který je Česko poměrně citlivé, ale hlavně neprobíhá reálný dialog. To, že se o užívání neužívaných nemovitostí nemluví, pokud zrovna někde nesedí skupina squaterů na nějaké pražské střeše obležená policií, případně pokud na squat neútočí neonacistické bojůvky jako v případě žižkovské Kliniky, je neprůstřelná překážka.

Jediná komunikace, která totiž probíhá, když se rozběhne ona posloupnost od obsazení domu až po vyklizení, je spíše několika souběžnými monology. Jeden vede vlastník obsazeného objektu (a nezáleží ani moc na tom, jestli jde o stát či spekulanta s nemovitostmi) a policie, ten druhý squateři a jejich příznivci. A ať už jsou argumenty jakékoli, zpravidla končí u soudu, kterému jsou argumenty jaksi přirozeně lhostejné.

Světlou výjimkou je zmíněné Autonomní sociální centrum Klinika, které se na poměry posledních zhruba patnácti let podařilo nejen překvapivě dlouho udržet i přes nejrůznější protivenství, ale také naprosto neobvykle se bavit s onou většinou, jíž by jinak byl squating oprávněně poměrně ukradený. To, že se v případu Kliniky do hry dostali i politici, a dokonce i osobnosti naprosto apolitické, jako zaměstnanci Ústavu patologické fyziologie 1. Lékařské fakulty Karlovy univerzity či herec Arnošt Goldflam, je přesně příkladem takové diskuse, kterou squating potřebuje.

Jen škoda, že jakmile se věci zamotaly a za vydatného přispění dezinformací začalo být prakticky nemožné dění kolem Kliniky do detailu sledovat, věci se vrátily do obvyklých kolejí a opět to vypadá, že po těch několika letech nabitých událostmi vše skončí rozhodnutím Nejvyššího soudu. A vše se může opakovat opět od začátku. U soudu se totiž politická debata vést nedá.

Proč se o tom potřebujeme bavit

Důvodů, proč se o squatingu bavit, je přitom celá řada. Když si odmyslíme neskonale houževnatou aktivitu řady squaterských kolektivů, které se stále znovu snaží téma obsazování neužívaných objektů otevírat, i tak nám jich zbude požehnaně.

Když zůstaneme u Prahy, kde se ostatně většina veřejných squaterských akcí odehrává, je prakticky nemožné si nevšimnout stále rostoucí bytové krize vyvolané mimo jiné spekulacemi s nemovitostmi a kontrastujícího množství prázdných a chátrajících budov. To společně s postupující komercializací veřejného prostoru a otevírá přesně ony otázky práva obyvatel na utváření města, o kterém mluví squateři.

To samozřejmě neznamená, že musíme houfně začít zabírat prázdné domy – ostatně, ono je s tím mnohem víc práce a nepohodlí, než si lidé často myslí. Ale pustit se do upřímné diskuse, která by nebyla od začátku udávaná protilevicovým sentimentem a myšlením v rámci zjevně nefunkčního mantinelu toho, že je vlastnictví městského prostoru zcela neomezená záležitost, nám může otevřít nové pohledy na možnosti, jak aktuální problémy měst řešit. Že nám to nic vážného neudělá ostatně dokazují příklady ze zahraničí, kde právní ukotvení možnosti užívat evidentně nechtěné nemovitosti nevedlo k tomu, že by zběsilé hordy squaterů lidem obsazovaly byty, ale naopak k rozvinutí zajímavých komunitních projektů, které mohou být zaměřené i na řadu jiných věcí, než „je“ jen bydlení.

Pokud se nám povede postavit se ke squatingu bez zbytečné hysterie a jinak, než jen prostřednictvím policejních zásahů a soudních stání, může to být přínosné pro všechny zúčastněné. V opačném případě nás v budoucnu čekají jen další smutné a bezúčelné scénáře obsazování a vyklízení neužívaných domů, které, zatímco se soudy dlouze snaží adekvátně odsoudit squatery, aniž by k tomu měly adekvátní právní normy, se pomalu mění v suť.

 

Text vznikl v rámci předmětu Tvůrčí dílny – komentář pod vedením Mgr. Davida Klimeše, Ph.D.

 

Foto: E15

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *