Ještě se nenašel podobný blázen, jako jsem já, říká novinář Voltr

„Když je člověk v nějaké oblasti jeden z mála, lidé se na něj začnou spoléhat,“ říká sportovní novinář MARTIN VOLTR, který je v tom, co dělá opravdu raritou. Jako jediný český novinář pravidelně píše o ženském hokeji pro největší tuzemský hokejový server hokej.cz. A nejen to – například s mládežnickými výběry žen objíždí reprezentační akce na vlastní pěst.

Jak jste se dostal k psaní o hokeji?

Cesta to byla poměrně dlouhá. Nejdřív jsem začal v Hradci Králové chodit na hokej jako normální fanoušek a později jsem se chopil internetových stránek fanklubu, protože jsem uměl udělat nějaké základní webové stránky, a začal jsem na nich publikovat svoje články. Jeden z mých kamarádů z fanklubu poté začal psát přímo pro klub a později i mně nabídl, jestli bych nechtěl psát pro hradecký klub. To byl rok 2008 a Hradec byl v první lize. Psal jsem o mládeži i A-týmu a po několika letech jsem se dopracoval k tomu, že jsem začal pracovat pro hokej.cz.

Už od začátku jste pracoval ve firmě eSports.cz?

Vzhledem k tomu, že společnost eSports sdružuje drtivou většinu hokejových webů v České republice, tak v tu chvíli, kdy jsem začal psát pro Hradec, jsem vlastně začal pracovat taky pro eSports. V tu dobu už hradecký web patřil pod tuto firmu.

Jak jste se od psaní pro hradecký web dostal k ženskému hokeji?

Docela náhodou. V eSports to chodí tak, že firma posílá své nejaktivnější redaktory na zahraniční akce. Tímto způsobem jsem byl nominován na přelomu let 2012/2013 na mistrovství světa žen do 18 let ve Finsku. Žádnou zkušenost s ženským hokejem jsem do té doby neměl, maximálně při olympiádě jsem ho viděl v televizi, a tam ani nebyl český tým. Úplně si nevzpomínám, jak jsem to vnímal v té době. Asi jsem nevěděl, co od toho očekávat. Ale samozřejmě jsem byl rád a přijal jsem to, stejně jako kdyby mě poslali na jakoukoli jinou akci.

Mistrovství světa žen do 18 let ve Finsku pro vás tedy byla první zkušenost s ženským hokejem. Už tehdy jste si ho oblíbil?

Ano, vzpomínám si, že už tehdy mě chytl. Na mistrovství jsem byl jako redaktor úplně sám a hodně jsem ho prožíval. Bydlel jsem odděleně od týmu, takže jsem kromě samotných zápasů a několika minut po zápase, kdy jsem dělal rozhovory, neměl možnost se s nikým bavit. Když nepočítám třeba lidi v obchodě nebo jiné novináře, kteří tam ale skoro žádní nebyli. Už tehdy mě to během zápasů a cesty turnajem chytlo natolik, že jsem si řekl, že bych u toho chtěl zůstat. Prostě jsem si ženský hokej tak nějak vybral a řekl si, chci něco v tomto oboru dokázat.

V čem vás tehdy ženský hokej uchvátil?

Na této konkrétní akci to byly emoce. Vzpomínám si na moment, který je ve mně vyvolal – byl to zápas ve skupině, kdy se rozhodovalo, jestli budeme hrát čtvrtfinále, nebo o udržení. Hráli jsme s Ruskem, což je pokaždé velký zápas sám o sobě. Potřebovali jsme vyhrát a dali jsme rozhodující gól na 5:4 tuším tři minuty před koncem. Byl to skvělý zápas a taky hrozné nervy. Parametry v ženském hokeji nejsou tak odlišné od mužského mládežnického. Vzhledem k tomu, že jsem na mládež chodil, když jsem v Hradci začínal psát o hokeji, tak přechod k holkám nebyl taková změna.

Jaké jsou odlišnosti v pravidlech mezi mužským a ženským hokejem?

Zásadní rozdíl je, že u žen se nesmí hrát do těla. Je to logické vzhledem k tomu, jaká je ženská tělesná schránka. Samozřejmě nějaký základní kontakt je povolen. Nicméně vzhledem k tomu, že holky velmi často – a v České republice ve všech případech – rostou mezi klukama, tak si na hru do těla stejně musejí zvyknout. Minimálně do dorostu zkrátka není možné, aby se tomu vyhýbaly, protože hrají zápasy s klukama. Takže díky tomu jsou na hru do těla více nebo méně připravené.

Ze sledování ženského hokeje ale vím, že i u žen se objevují ostré zákroky…

Ano, jsou dokonce holky, které tělesnou hru přímo vyhledávají. Náš národní tým je navíc složený z dost mladých hráček, a ty jsou na hru do těla zvyklé. Takže se nedá říct, že by kolem sebe holky jezdily a bály se soupeřek dotknout, je to spíš naopak. Samozřejmě, míra povolené hry do těla závisí také na rozhodčím toho konkrétního zápasu. Když se sejdou dva týmy, které proti sobě umějí hrát do těla rozumným způsobem, rozhodčí to nechá být. Hokeji to potom dodá něco navíc a hře to často pomůže.

Kde všude už jste s ženským hokejem byl?

Vezmu to od větších akcí: byl jsem na mistrovství světa žen v Přerově, další rok na mistrovství světa žen ve Francii – to byly druhé nejvyšší skupiny. Následně jsem v roce 2017 byl na mistrovství světa žen v Detroitu, to už byla elitní skupina. Pak jsem se účastnil mistrovství světa žen do 18 let, nejdříve ve Finsku – což už jsem zmiňoval – a naposledy letos v lednu v Přerově a Zlíně. Vedle toho jsem objel celou řadu menších turnajů. Samozřejmě všechny domácí akce a velmi často jezdím s nejmladší mládežnickou reprezentací žen – s ní jsem byl ve Švýcarsku, Německu, Polsku, Slovensku a Maďarsku. Já jsem hlavně rád, kdykoliv se s ženským hokejem podívám někam do zahraničí. Rád poznávám jiné země. Ale jak říkají hokejistky při různých akcích – my jsme sem nepřijely kvůli městu a nákupům, ale kvůli hokeji. Já to beru úplně stejně. Takže to, že jsem byl díky ženskému hokeji v Americe, je sice hezké, ale rozhodně to není tak, že bych se tím chlubil.

Dá se říct, která akce ženského hokeje, vám nejvíce utkvěla?

Když člověk začne dělat něco nového, tak se mu vždycky vryje do paměti první zážitek, protože to hrozně silně prožívá. Já tedy musím zmínit právě moje první mistrovství světa žen ve Finsku. Kdybych měl vypíchnout jednu pro mě po všech stránkách nejlepší akci, byl by to turnaj s nejmladší reprezentací do 16 let v maďarském Debrecínu, kde jsme hráli proti starším soupeřkám, což je už taková tradice. Tehdy jsme všem týmům opravdu naložili a holky si to hrozně užívaly. Atmosféra byla neskutečná a holky dělaly hrozné blbosti. Ve 14–15 letech mají hrozně energie a potřebovaly ji ze sebe dostat, takže zpívaly všemožné písničky, oslavovaly každý gól, každou výhru. Na tom turnaji všechno zapadlo do sebe a nálada byla tak jedinečná, že jsme to přetavili v tři suverénní výhry. Ukázalo se, jak to vypadá, když člověka hokej doopravdy baví. A to si myslím, že je klíč.

V čem jsou pro vás tyto akce jedinečné?

Nejsilnější jsou pro mě vždycky zážitky, kdy jsem spojený přímo s týmem, ať už to je na hotelu, v kabině s trenéry… Tuhle možnost mám hlavně na menších turnajích s nejmladší reprezentací. Jakmile pak člověk pozná zákonitosti fungování týmu a stane se součástí – alespoň toho realizačního – týmu, protože všichni trenéři mě mezi sebe berou skvěle, tak potom je celkový zážitek úplně jiný. Jsem hrozně vděčný, že u nich mám podporu. Myslím, že všichni lidé kolem nejmladší reprezentace pochopili, že chci ženskému hokeji pomáhat, a že je potřeba mít člověka, který by se o tuhle stránky staral.

Na všechny akce vás deleguje firma eSports? Máte všechno hrazené?

Co se týče větších akcí, tak tam jsem vždy povolaný oficiálně od svého zaměstnavatele, tedy firmy eSports, která spolupracuje s Českým svazem ledního hokeje, takže to je v plné kooperaci. Na těchto akcích mám všechny náklady hrazené. Co se týče menších akcí – z větší části je objíždím na vlastní náklady. Někdy se to sejde tak, že jsem ubytovaný přímo s týmem, a tím pádem náklady tak velké nemám.

Takže na „menší“ akce ženského hokeje jezdíte z vlastní iniciativy?

Přesně tak, na tyto akce jezdím čistě proto, že chci. Není to žádná moje povinnost, protože abych splnil pracovní povinnost, tak by stačilo, abych před a po turnaji zavolal trenérovi. Já jsem si ale řekl, že chci zpravodajství z ženského hokeje dostat na vyšší úroveň. Myslím si, že mít kontakt s lidmi kolem ženského hokeje, ať už je to trenérský tým, nebo samotné hráčky, k tomu patří. Stejně tak možnost vidět zápasy na vlastní oči je podle mě toho součástí. Jenom tak bude mít zpravodajství takovou kvalitu, jakou si zaslouží.

Nemyslíte, že je škoda, že se ČSLH více nezasazuje o propagaci ženského hokeje a nehradí vám náklady, abyste mohl přinášet kvalitní články a informace?

Svaz má zájem ženský hokej propagovat více než tomu bylo dřív, ale tyto menší akce jim stačí na základní úrovni. Jestli je to škoda? To záleží na tom, jak si svaz nastaví priority. Je to jasně seřazené: první je samozřejmě dospělý mužský výběr, kde se točí obrovské peníze, pak jsou to mládežnické reprezentační výběry mužů. Ženský hokej je v žebříčku prostě pod nimi a vždycky tam bude. Pak už finance závisí jen na tom, jak se spolupráce nastaví v konkrétních případech.

Jak je na tom český ženský hokej v porovnání se světovou špičkou?

V ženském hokeji jsou dva jasní vládci – Kanada a Spojené státy. V těchto zemích má ženský hokej jiné postavení, než jaký má v českém hokeji – jak jsem už zmiňoval. Nemůžu úplně říct, jaké přesně jeho postavení je, protože na to mám zatím málo zkušeností, nebavil jsem se o tom s lidmi ze zámoří. Hráčská základna a kvalita je ale nepochybně někde jinde. Český ženský hokej se snaží v první řadě přiblížit evropské špičce. Nějakou dobu jsme byli ve druhé světové skupině, chvilku dokonce až ve třetí, v posledních letech se dá říct, že jsme na hraně první a druhé skupiny. Propracovali jsme se tedy dokonce do elitní skupiny, což byl důležitý psychologický krok – dokázali jsme si, že můžeme patřit mezi nejlepší týmy. Nicméně, na špičkové evropské týmy nám pořád něco chybí. Třeba Finsko je v Evropě stálicí a dokáže už potrápit i zámořské výběry, což je hrozně dobře pro všechny ostatní, protože se mohou chytnout. Země, které jsou na tom o něco hůře, mohou vidět, že rozestupy nejsou až tak obrovské a můžou se jednou taky dotáhnout. Kvalita jednotlivých zemí se odvíjí především od hráčské základny, která u nás zatím není taková.

Jaký je dosavadní největší úspěch českého ženského hokeje?

Určitě to, že jsme se dostali do nejvyšší světové skupiny na MS. To je hodně důležité, protože i týmy, které jsou výkonnostně pod námi, se taky vyvíjí a zlepšují. V nižších divizích je obrovský „boom“, protože jsou země, ve kterých teprve ženský hokej začíná. Hrozně našemu hokeji zatím chybí, že se ještě nedostal na olympiádu. V posledních dvou cyklech – 2014 a 2018 – nám vždy stačilo vyhrát jediný zápas a Česká republika by měla ženskou reprezentaci na olympiádě! Je to bohužel hrozná škoda, protože olympiáda je snem každé hokejistky, která začne hrát. V druhé řadě je to obrovské lákadlo pro veřejnost, média a točí se kolem ní taková pozornost a peníze, že by to celému sportu – a to jakémukoliv – hrozně pomohlo. Hrana mezi úspěchem a neúspěchem je hrozně tenká a neúspěch v boji o olympiádu bohužel odehnal hodně pozornosti a financí, což je pro sport zásadní věc, která nám bohužel chybí.

Co mladší kategorie? Zaznamenaly nějaký úspěch?

Na olympiádě jsme si zahráli alespoň v mládežnické kategorii do 16 let. Bylo to v roce 2016, kdy náš ženský tým vybojoval stříbro po finále se Švédskem. Nicméně tam nebyla kompletní světová konkurence, protože každý tým mohl postavit jenom buď klučičí, nebo holčičí tým. Pro naše holky to ale mělo velkou cenu, protože olympiáda mládeže probíhá ve stejných kolejích jako ta dospělá, jen samozřejmě v menším měřítku. Kategorie do 18 let vyhrála na MS dvě bronzové medaile a dá se říct, že každý rok je ambice zabojovat o bronz. Postupem času si ale možná budeme muset dávat pozor na to, abychom se vyhnuli sestupu, protože opět – týmy pod námi se přibližují.

Zaslechl jsem, že trenéři nejsou úplně rádi, když mají trénovat ženskou reprezentaci, a chtějí se brzy vrátit k mužským výběrům. Je to pravda?

Každý trenér, který je k ženám dosazený, tak do té pozice jde na základě zájmu někoho a na základě zájmu svého. Měl by tedy tušit, do čeho jde. V případě trenérů, kteří se s hokejistkami tolik nesetkali, tak asi mohou jen těžko vědět, do čeho jdou. Myslím si, že každý trenér, který se dostane na úroveň jakékoli reprezentace, si musel projít trénováním mládeže, a v tom už takový rozdíl oproti trénování žen není. Jsou tam samozřejmě různá specifika, která musí trenér časem podchytit, ale doopravdy si myslím, že by to pro něj neměl být takový problém. Asi to chce něco více než kvalitní trenérské schopnosti – je třeba mít jisté cítění a pochopení pro ženy a jejich kolektiv, což asi každý nemusí mít.

Jak se cítíte jako jediný český novinář, který pravidelně píše o ženským hokeji? Proč jich není více?

Mám ve svém okolí samozřejmě hodně kamarádů–novinářů, kteří ví o ženském hokeji a projevují o něj nějaký základní zájem. Nicméně je pravda, že se ještě nenašel žádný takový druhý blázen, jako jsem já. To říkám narovinu. Nikdo se ani nepřiblížil tomu, aby objížděl akce z vlastní iniciativy, a zkoušel ženský hokej propagovat třeba i navzdory tomu, že se mu budou ostatní smát. Ano, i tím jsem si prošel, ale dokážu s tím žít. Když je člověk v nějaké oblasti jeden z mála – nechci říkat jediný, to zní divně – lidé se na něj začnou spoléhat. To beru jako plus. Samozřejmě bych byl rád, kdyby se o ženský hokej začalo zajímat víc novinářů.

Proč podle vás ženský hokej nedostává prostor v médiích? Může se to zlepšit?

Určitě se to nezlepší do té doby, než se dostaneme na zmíněnou olympiádu. Ani spousta dílčích úspěchů by neudělala to, co postup na olympiádu. I kdybychom pak měli na olympiádě všechny zápasy prohrát. Novináři se budou vždycky zajímat o to, co zajímá lidi. Ženský hokej zatím není to, co by lidi zajímalo. I když i nám se u nás v České republice podařilo uspořádat šampionáty v Přerově a Zlíně, kam lidé chodili. Je to podobné jako s mužskou mládeží – i o ní se málo píše, a když už se o ní píše, tak v souvislosti s neúspěchy, protože negativní věci jsou víc čtené. Vždycky, když si máte do koho kopnout, tak se to řadě novinářů líbí a je to vděčné téma. Pravda je, že když jdete jeden den na zápas ženského hokeje a druhý den na extraligové utkání, tak rozdíl v atraktivitě je značný. U ženského hokeje bude zájem lidí vždycky menší a zájem novinářů s tím bude v souvztažnosti.

Problémem českého ženského hokeje je tedy podle vás hlavně úzká základna hráček? Dělá ČSLH dost proto, aby přilákal nové zájemkyně o hokej?

V našem cíli – dohánění světa – je to určitě základní věc, na které musíme stavět. Nepřísluší mi hodnotit, co se dělalo v předchozích letech, ale v posledních letech se toho dělá podle mého názoru dost. Co se týče lákání holek k hokeji, tak s tím jsem velmi spokojen – svaz se snaží dávat najevo, že i holky jsou v hokeji vítané. Co teď mám zprávy, tak v rámci náborových akcí „Pojď hrát hokej“, které jsou společné pro kluky i holky, se hlásí hodně holek. V posledních letech se rozmohly speciální tréninky pro holky v letech 14–15 let, a to je hrozně důležité pro budování komunity. Myslím si, že počty holek, které nyní začínají hrát hokej, jsou slušné. Alfa a omega teď je, jak budou holky brány v klubech, v chlapeckých kolektivech. Základ hokeje je práce v klubech, na denní bázi, která nejde ničím nahradit. To je hrozně těžké, protože spousta trenérů se k holkám chová tak, jak by neměli. Myslím, že to je věc, na kterou by se mělo posvítit. Když budou mít holky rovnocenné podmínky, tak nemusíme mít o náš ženský hokej v reprezentačních kategoriích strach.

V České republice ale přece existuje ženská liga. Proč děvčata nesměřují právě do ní?

To je jeden z problémů, který se taky bude muset řešit, protože česká ženská liga nemá kvalitu. Vývoj hokejistky probíhá tak, že do patnácti šestnácti let hraje s klukama, a když pak patří mezi lepší hokejistky, chce jít do zahraničí. V tuhle chvíli se tomu dá těžko zabránit. Možnosti v zahraničí pro holky jsou zajímavější – byť jsou často finančně nákladné. Čím je ale hráčka lepší, tím se náklady snižují, protože třeba zámořské univerzity jim poskytují stipendium. V takovém případě už to není až tak drahá záležitost. Dá se říct, že hráčky, které neodejdou, nejsou ty nejlepší z České republiky. Je to širší téma, co udělat proto, aby holky neodcházely do zahraničí…

Věděl byste o nějakých možnostech?

V plánu bylo založení ženské akademie, nicméně kvůli dotačnímu skandálu, který ovlivnil více sportů, tato možnost padla. Uvidíme, jestli se seženou peníze, a rozjede se v dalších letech. V tuhle chvíli to vidím jako jedinou cestu, jak dostat náš ženský hokej výš. Bylo by potřeba, aby se holky soustředily na jednom místě a hrály mezinárodní zápasy na klubové úrovni. Evropská liga totiž existuje a hrají v ní týmy jako třeba Bratislava nebo Vídeň.

Mají vůbec české hokejistky možnost se hokejem živit?

Řekl bych, že není rozdíl, jestli české nebo nečeské hokejistky. U hokejistek obecně je možné, aby se dostaly na takovou úroveň, že hrají hokej za peníze. Ne však za takové, aby si hokejem vydělaly a zaopatřily se. Ani ženské profesionální ligy kdekoliv na světě holky nezajistí do budoucna, takže každá hráčka musí od začátku myslet i na další životní stránku. I v případě, že by se některá stala opravdu nejlepší hokejistou, tak jednou bude muset skončit a začít se živit něčím jiným. To je samozřejmě základní rozdíl oproti mužskému hokeji.

Dělal jste s ženskými hráčkami stovky rozhovorů. Je v něčem specifické zpovídat hokejistku oproti hokejistům?

Určitě je potřeba trochu jiný přístup, opatrnější. U holek musí mít člověk trochu pochopení. Opět – je to podobné jako u mužské mládeže. I dospělý ženský reprezentační tým je přece jen složený z dost mladých hokejistek. Starší hráčky se ale umí chovat profesionálně, v tom není problém. Rozdílné je to hlavně tehdy, když přijdou nějaké hraniční okamžiky a neúspěchy. V tu chvíli je potřeba zvolit mírnější tón, který by člověk, který by dělal s hokejistou rozhovor poprvé, asi zvolit nedokázal. Když porovnám rozhovor s extraligovým hráčem a hokejistkou, tak tam rozdíly opravdu jsou.

Máte si o ženském hokeji s kým popovídat?

Já jsem už od začátku věděl, že se chci do ženského hokeje zapojit tím způsobem, aby se z trenérů, samotných hokejistek a případně i jejich rodičů, stali moji přátelé. Takže ženský hokej můžu řešit přímo s nimi.

Jak se k vůbec k této vaší zálibě staví kamarádi, rodina?

Dá se říct, že celý můj život už se nyní točí kolem hokeje. Je to moje práce a zároveň koníček. Kromě kamarádů, které jsem získal v dobách, kdy jsem studoval, získávám další přátele už výhradně přes hokej. Takže pochopení u lidí, kteří se motají kolem ženského hokeje tam je. Pochopení u ostatních – například u hokejistů – je často o dost slabší. Já chci ale zvládat všechno – ženský hokej, zpravodajství z extraligy, mládežnický hokej. Nemíním mezi tím dělat žádné rozdíly, prostě chci být do hokeje zapojený co nejvíc. Co se týče rodiny, tak tam žádné nepochopení nehrozí. Myslím, že už před nějakým časem pochopila, že do hokeje jsem tolik zažraný, že to, jestli někam jedu s klukama, nebo holkama, není žádný rozdíl.

O čem kromě ženského hokeje tedy píšete?

V současné době jsem šéfredaktorem webu mládežnického hokeje, což je podstránka webu hokej.cz. To je teď – jak se říká – můj denní chléb. Mám tedy dohled nad všemi mládežnickými reprezentacemi a nad mládežnickým hokejem v klubech. Dále potom – vzhledem k tomu, že stále bydlím v Hradci Králové – se starám i o zpravodajství z extraligy. Na nic dalšího už bych čas doopravdy neměl.

 

Text vznikl v rámci předmětu Specifika sportovní žurnalistiky pod vedením PhDr. Alice Němcové Tejkalové, Ph.D.

 

Foto: Matěj Mayer

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *