Marek Holeček: „Handicapovaní pro mě nejsou menšinovým tématem“

V každodenním životě se handicapovaní lidé potkávají s celou řadou věcí a názorů, které jim ho komplikují. Obecně bychom tyto překážky mohli rozdělit do třech kategorií, a to na finanční, fyzické a komunikační.

Mnozí by si představovali, že člověk s handicapem na otázku: „Co vás takhle nejvíc štve?“ vysype z rukávu jmenný seznam překážek, se kterými se dennodenně potkává, ale možná by byli překvapeni. Třeba Marek Holeček o sobě tvrdí, že se rozhodně jako menšinové téma necítí. Naopak má pocit, že média toho píší o handicapovaných docela dost. „Menšinové téma je pro mě třeba sexualita handicapovaných, o tom se nepíše vůbec nic,“ dodává a nahlas s úsměvem přemýšlí, proč se mu ještě nepodařilo nabalit si „zdravou“ holku: „Asi kdyby se o tom vědělo víc, co všechno dokážeme a umíme, možná by ten strach z neznámého byl menší…“

Fyzické překážky

Marek Holeček je nesmírně akční člověk. Jeho handicapem je dětská mozková obrna a od roku 2006 mu doktoři, jak říká, „píší“ i kvadruparézu, což je postižení všech končetin. Aktivní, protože i přes to, že doma vozík má, roky cílevědomého využívání berlí na úkor koleček se vyplatily a Marek se dnes pohybuje na docela solidní úrovni a o berlích ujde slušnou vzdálenost. To jsem se několikrát přesvědčila, když jsem ho tahala po Dejvicích, ať najdeme nějaký park. „I když neujdu takovou vzdálenost, je to vyčerpávající a jsem pomalý, paradoxně jsem na berlích méně odkázaný na pomoc druhých než na vozíku.“ Odůvodňuje to především tím, že chodníky, cesty, přechody, nadchody a podchody, ale ani domy, byty, budovy, nádraží nebo nákupáky nejsou pro vozíčkáře příliš uzpůsobené – spíš vůbec ne, i když se situace postupně lepší. „Když chce člověk někam jet třeba metrem, musí si hledat spoje, které uzpůsobené jsou. Jenom samotné vyhledávání trasy trvá tak hodinu.“ Tenhle hodinový souboj s doménou dpp.cz není jenom o potřebě vyhledat bezbariérové spoje tak, aby na sebe aspoň trochu navazovaly a člověk nezůstal někde viset víc než půl hodiny, ne-li celou. Kromě nutnosti najít bezbariérové spoje, je potřeba najít i bezbariérové zastávky. A protože zdaleka ne všechny odpovídají požadavkům kladeným na bezbariérový přístup, tak je na stránkách dopravního podniku potřeba zkontrolovat i to, zda jsou v provozu všechny výtahy, které v provozu být mají. Dobrý bodík pro dpp.cz, když už nic, svoje stránky aspoň pravidelně aktualizují.

Chodníky, které by měly být dostatečně široké na to, aby byly přístupné i pro vozíčkáře, a zároveň jsou dostatečně nehrbolaté, jsou častokrát zastavěné parkujícími vozy, a tudíž k ničemu. Když má handicapovaný člověk v cestě tyhle překážky, jejich obcházení způsobuje opravdu značné potíže. Marek je proto nucený častokrát sejít z chodníku a v případě, že to dopravní situace umožňuje, je jednoduše s ohledem na svoje fyzické a psychické zdraví nucen vejít na vozovku.

Finanční překážky

Po studiu v Jedličkovém ústavu se Marek rozhodl jít si za svým snem a úspěšně přešel přes tříkolový příjímací pohovor na Univerzitu Palackého v Olomouci a dostal se na dvouoborovou Divadelní a filmovou režii. Marek již předtím spolupracoval s nadací Sirius jako jeden z režisérů pro spoty kampaně Chodící lidé a proto je, zdá se, pro tenhle výběr opravdu povolaný.

Pro handicapované je finančně velice náročných několik aspektů: v první řadě jsou to důvody přímo související s diagnózou, třeba nákup medikamentů nebo rehabilitačních pomůcek. Pokud si handicapovaný potřebuje koupit boty nebo oblečení, mnohdy potřebuje věc kvalitnější a šitou na míru, což se značně prodraží. Finančně náročné je také přizpůsobení bytu nebo domu na bezbariérový pohyb a financování bezbariérového vstupu do budovy. Další položkou je placený asistent, který pomáhá s každodenními činnostmi, jako je převoz z a do školy, nebo pomáhá při psaní maturitních a jiných prací. Podle Markových slov má univerzita Palackého velice dobře udělaný sociální program. Bydlí na koleji s bezbariérovým přístupem, v buňce se sdíleným sociálním zařízením se třemi dalšími studenty. Univerzita se taky zdarma postarala o asistenci, většinou se jedná o asistenty a asistentky z řad studentů Pedagogické fakulty oboru speciální pedagogika, pro které je tato činnost zároveň praxí. Škola handicapovaným také poskytuje různé pomůcky, mnohdy novinky na trhu, dále mají k dispozici i speciálně upravené počítače. Asistenti zcela placení školou jsou pro Markovy rodiče velkou úlevou – asistence v Praze byla jednou z větších položek domácího rozpočtu.

Komunikační překážky

Kromě studia se Markovi podařilo najít svůj realizační prostor i na poli hudby. Pro sdílení svojí obliby rockové hudby 60. a 70. let dostal prostor na studentském internetovém rádiu Palackého univerzity UpAir, kde jednou za dva týdny moderuje hudební program s názvem Across the rock cabinet. Marek se nezajímá jenom o hudbu, za poslední dva roky vydal už 4 básnické „sešítky“, jak je nazý07vá, a teď připravuje svou pátou sbírku. „Chvíli mi trvá, než se do kolektivu začlením. Pak se ale otevřu a lidé jsou mojí otevřeností často zaskočeni,“ popisuje svou komunikační rozpolcenost. „Lidi z univerzity jsou překvapivě až přehnaně aktivní. Jdu a najednou mě někdo podepírá nebo někam odvádí,“ říká na účet jedné z nejtypičtější povahové charakteristiky nepostižených lidi: „buď jsou absolutně apatičtí, nebo zbytečně starostliví.“

S komunikačními bariérami se lidé s handicapem potkávají opravdu často a není to jenom otázka aktivity nebo apatie. Většinová populace má vůči zdravotně postiženým celou škálu předsudků. Bojí se handicapovaného oslovit, protože neví, jak s ním komunikovat. Když už ale nějaká ta „jiskra“ přeskočí, častokrát si lidé automaticky pojí tělesné postižení s mentálním a k handicapovaným tímhle způsobem přistupují. Mluví na ně zjednodušenou řečí a zdrobňují, jako kdyby mluvili na malé dítě. V případě přítomnosti asistenta většina nemluví přímo na handicapovaného, ale s otázkou se obrací právě na asistenta. A když už se lidi otrkají, začínají mluvit s lítosti, která ale není vyžádovaná, naopak, je absolutně nežádoucí. „Ty chudáčku malinký, to musíš mít těžké, já si to nedovedu představit být, viď, víš co…“ a jakkoliv bizarně to zní, tyhle věty nejsou pro zdravotně postižené neznámé. „Když se někam rozhodnu jít, lidé se neustále ptají, proč chci být aktivní, proč radši nezůstanu doma a neodpočívám.“ Soucit je na místě tam, kde se se situací dá něco dělat, jinak je zbytečný.

Finanční, fyzické a komunikační problémy, jak jsem si je pracovně nazvala, jsou nejčastějšími potížemi, se kterými se zdravotně postižení ve svém životě potkávají. Časy, kdy jsme dělali, že tahle část populace vůbec neexistuje, jsou naštěstí pryč. Postupný a pořád častější průnik komunity mezi tzv. zdravou populaci, jak celou dobu říkal Marek, je naštěstí na vzestupu. Pořád častěji můžeme vídat zdravotně, ale i mentálně postižené děti na státních školách a ve školkách, a je to dobře. Domnívám se, že děti jsou schopny akceptovat tyhle rozdíly nejlíp a proto nám vyrůstá zcela nová generace, která postižení vnímá už jinak než my nebo naši rodiče. P

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *