Hlad, žízeň a nefungující mozek – takový byl můj Ramadán

Jsou tři ráno a Ghita s Abdulatifem vstávají aby se stihli před rozedněním napít a něco malého pojíst. Já spím. Za několik hodin mi noční činnost mých marockých kamarádů nebude připadat tak přitažená za vlasy. Budu totiž plakat hlady.

Jestli chcete poznat opravdovou islámskou kulturu a tradice, navštivte jednu z muslimských zemí v období Ramadánu. Posvátný měsíc, jak mu říkají muslimové, není jen období přísného půstu, ale i období, během kterého musí každý muslim vydat ze sebe to nejlepší. Ramadán je pro Evropany stále spíše jakousi tradicí, jež je pro ně nepředstavitelná. Já jsem si půst vyzkoušela na vlastní kůži a vydržela jsem přesně den a půl.

Měsíc Ramadánu, který jsem strávila na stáži v Tunisku, letos vyšel na léto. Podle Tunisanů, Maročanů, Egypťanů a dalších muslimů, je to nejhorší období. V zimě není půst tak namáhavý. Při postění nesmíte přes den jíst ani pít a to až do večera. Během horkých letních dnů v severní Africe je znát, když přes den nepijete. Mnoho mladých muslimů, kteří nemusí do práce, vyspávají až do pozdního odpoledne a pak jim zbývá jen pár hodin do přerušení půstu.

Můj první den Ramadánu začíná vstáváním do práce kolem osmé. Přestože bych neměla, čistím si zuby. Dodržovat nutně tradici nemusíte, což zjistíte velmi záhy, když nastoupíte do taxi a promluví na vás řidič. V domě je nás kolem třiceti, přičemž muslimové jsou Arabové a jedna Indonésanka – asi deset lidí. Ze zbytku lidí – Evropanů a Asiatů – jsme se rozhodli zkusit se postit jen tři. Proč zdůrazňuji, kdo všechno držel Ramadán? Protože si představte, že nesmíte jíst ani pít a vaši spolubydlící si udělají oběd o třech chodech a nechají jídlem provonět celý dům.

Naše práce nijak náročná není, rozdělili jsme si úkoly a já měla svou část téměř hotovou. Celé dopoledne tak trávím na internetu, který doma dostupný není. Internet se zdá býti skvělým zaháněčem hladu a žízně. Když mám vstát a jet domů, zatočí se mi mírně hlava, ale pořád to jde. V práci se ti, kteří se nepostí, shromažďují s jídlem do jiné místnosti. Je to dekorum, které je vhodné zachovat, přestože to mnozí nedělají.

Doma už to začíná být horší. Jsou tři odpoledne a v Tunisku končí Ramadán kolem osmé večerní. Ghita z Maroka říká, že toto je pro ni ráj – doma v Marakéši sice slunce zapadá kolem šesté, ale zato je tam přes čtyřicet stupňů a teploty se tam mnohdy blíží padesátce. V Tunisku je „jenom“ kolem pětatřiceti stupňů. Snažím se usnout, číst, ale moc to nepomáhá. Na mluvení nikdo nemáme chuť, otevíráním úst si totiž bolestivě uvědomujeme, že máme žízeň a hlad.

Konečně se blíží osmá a dostáváme zprávu, že v tento vzácný den, první den Ramadánu, nemusíme vařit a hostitelská organizace nám jídlo přinese. Minuty ubíhají pomalu jako nikdy a najednou se ozve spásné hlášení z blízké mešity. Volání k modlitbě je totiž také signálem k přerušení půstu. Když se v této době projdete liduprázdnými ulicemi, uslyšíte ze všech oken cinkání příborů. Mnohé obchody zavírají, taxi přestává jezdit – vše se vrátí k normálu, až se všichni nají.

My, Evropané, popadneme nejbližší vodu a jídlo. V mém případě láhev s vodou a sušenky. A hned dostanu vynadáno. První jídlo po přerušení by nemělo být jen tak něco. Většinou se pije mléko a jí se datle, pečivo a olivy. Po tomto začátku se můžete pustit do hodování. Pravé arabské hody jsou bohaté, ale my se spokojili se špagetami, salátem a tuniským předkrmem brik. Jsem poučena o tom, že pokud během Ramadánu špatně jím, budu mít špatný rok.

Co se stane, když celý den nejíte a pak se nacpete do sytosti? Je vám špatně. Po hodině se ale žaludek uklidnil a my vyrazili do města. Tunisko totiž přes den v podstatě nefunguje, obchody a restaurace jsou zavřené. Večer a v noci je pak město i jeho obyvatelé o to živější. Všudypřítomná vodní dýmka, přeslazený černý čaj s mandlemi a pouliční tancování je to, co turisty na arabských státech přitahuje. Mnozí Tunisané doopravdy zůstávají sedět v ulicích do noci a nad ránem se pak před spaním nají.

Druhý den ráno jsem se rozhodla, že budu pít, předchozí den jsem cítila značnou malátnost a nechtěla jsem své zdraví riskovat. A to jsem neměla dělat. Když totiž pijete, dráždíte svůj žaludek víc, než kdybyste mu nic nedávali. Kromě hladu se do toho přidala celková malátnost a apatie. V taxi zpět domů jsem měla takové křeče z hladu a bolesti hlavy, že jsem se rozhodla půst přerušit a doma se najíst. Můj plán vydržet aspoň pět dní se tedy hrubě nezdařil. Se mnou skončily i dvě Evropanky, žádná to nevydržela.

Všichni muslimové začínají s Ramadánem na začátku dospívání a za ta léta si na půst zvyknou. Dozvídám se, že pro ženy je Ramadán snadnější – během menstruace máte právo jíst, dokonce musíte. Dny jedení se vám pak sčítají do tzv. kreditů. Po ukončení svatého měsíce máte rok na to, abyste se tento počet dní postili. Podle koránu však můžete také jíst pokud jste nemocní nebo jste na cestách, sčítá se to též do kreditů. Se stážisty jsme procestovali téměř celé Tunisko a ačkoli se v koránu píše, že smíte na cestách jíst, moji muslimští kamarádi se cítili před místními trapně. Přinutili nás ostatní, abychom jim říkali jmény jako George, Jack či John, aby nebylo na první pohled znát, že jsou muslimové. Vyhledávali místa s hodně turisty, aby se mohli napít či zakouřit. Půst se totiž netýká jen jídla a pití, zdržet byste se měli i kouření, alkoholu (a to i večer) či sexu a líbání s partnery.

Ramadán je období velkorysosti, štědrosti, empatie a lásky k rodině a nejbližším. Mnozí tráví tento měsíc doma u rodiny, velkorysost se však vztahuje i na cizí lidi. Když vám zaklepe na dveře člověk, který prosí o jídlo, měli byste ho pohostit. Žebrákům a bezdomovcům byste se také neměli v období Ramadánu vyhýbat, naopak jim dejte jídlo. Lidé to zde opravdu dělají. V červenci na státní svátek byl spáchán úspěšný atentát na tuniského lídra opozice, což vyvolalo protesty a demonstrace po celé zemi a lidé požadovali odstoupení vlády. Prezident ve svém projevu neznámé atentátníky ostře odsoudil především proto, že zneuctili svatý měsíc.

Ramadánem žije celá země, v obchodech jsou speciální „ramadánové“ slevy, vaří se tradiční jídla a lidé jsou k sobě slušnější. Moment společného večerního hodování je ukázkou vřelosti a pohostinnosti, které jsou v této kultuře důležité. Co se týče zdravotního hlediska – Maročané Ghita a Abdulatif se shodují v tom, že si tím pročistíte tělo. Egypťan Ahmed a Bahrajnec Ibrahim zase říkají, že si zničíte tělo a rozhodně nezhubnete, spíše naopak.

Všichni v Čechách, kterým jsem řekla, že se zkusím pár dní postit, mě nazvali šílencem. Ale ono to tak šílené zase není, nejíst a nepít je jen jedna ze součástí tohoto svátku. I když jsem brzy přestala, po zbytek měsíce jsem pomáhala s večeří (mělo by být uvařeno v okamžiku večerního volání k modlitbě), v kabelce jsem nosila vodu pro mé arabské kamarády na cestách, kteří nechtěli dát znát, že se nepostí; na ulici jsem několika žebrákům dala i nějaké peníze. Pokud netrávíte Ramadán v turistickém letovisku, tak vás tento svátek zcela pohltí. A zažijete obrovský kulturní šok při návratu domů – zjistíte jaké množství lidí zde chodí po ulici s lahví vody, zmrzlinou či párkem v rohlíku v ruce naprosto bez ostychu. Trvalo mi týden, než jsem se také přestala ostýchat.

 

Text vyšel původně na webu Menšinová témata v médiích, který vznikl v rámci předmětu o minoritách na IKSŽ FSV UK (rok 2013).

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *