Čekání na Harveyho Milka: Reportáž o divných lidech, kteří chtějí Česko změnit, nebo v něm aspoň žít

Danovi je dvacet, studuje vysokou školu, vypadá spokojeně a je beznadějně zamilovaný. Do kluka. Když se ho na začátku srpna jeho matka zeptala, jestli není gay, přiznal barvu. Coming out, tedy veřejné prohlášení menšinové sexuální orinetace, který letošní ročník festivalu hrdosti Prague Pride vzal za svoje hlavní téma, se objevoval celé léto na plakátech pod heslem ‚Jdeme s barvou ven‘. Danův vztah s matkou teď nápadně ochladl. Říká mi to na sešeřelé ulici někde mezi nábřežím a Dlouhou třídou.

„Coming outem procházejí i rodiče a blízcí LGBT osob. Informaci o tom, že je například syn gay, musí tihle lidé vstřebat a následně sdělit dál, babičkám, kolegům v práci, sousedům. Coming out se tedy týká mnohem většího počtu lidí, než by se na první pohled zdálo,“ odpovídá PR manažerka Prague Pride Bohdana Rambousková na otázku, proč se právě coming out dostal do popředí festivalu. Ostatně k takovému tématu je důvod, podle zjištění EU se před rodinou a v práci „vyoutovalo“ jen  jedenáct procent homosexuálů.
Před pár hodinami skončil průvod Prahou, kterým každoročně vrcholí festival Prague Pride. Letos se šlo z Příkopů na Letnou. Od jedné hodiny odpoledne 17. srpna před pasáží Myslbek postávají skupiny lidí, kteří se vrhají po duhových vlaječkách s logy pražských nočních barů a klubů, které chytře rozdávají jejich zaměstnanci. Bezplatná reklama a ještě dobrý pocit z boje za lidská práva. I když pochod vypadá spíš jako finále pochybného večírku v kostýmech, je nejvýraznějším upozorněním na problematiku sexuálních menšin. Nevadí, že se obléknete do psích kšírů (a jinak do ničeho jiného) nebo do králičí kombinézy z růžového plyše, je tu alespoň nějaká možnost, že chcete společnost změnit. Stejně jako nepočetné hloučky lidí s transparenty, které hlásají, že Ježíš nás miluje, ale jenom za určitých podmínek. Jakých, to není těžké si představit.

„Je to samoúčelné a s právy to nemá nic společného,“ tvrdí Ondřej, který vypadá, že má vždycky na všechno názor. Student DAMU se netají svou orientací už od střední školy; má hromadu přátel, partnera a v baru, kde pracuje, dostává mnohdy vyšší tuzéry než jeho kolegyně barmanky. Průvody hrdosti mu přijdou zbytečné. Je to zkrátka jen zábava.

Tím přichází s otázkou, nakolik Prague Pride pomáhá v boji za práva homosexuálů a nakolik je jen celodenní párty v půlce srpna. Účastníci ostatně po pochodu zapadnou do klubů a doufají, že nad ránem neodejdou domů sami. Po průvodu se Praha mění v jednu velkou oslavu, během níž jako by se na práva zapomínalo. Neslyšel jsem, že by se někdo bavil o tom, jak dosáhnout adopcí a sňatků. Pride tak mohou samy požírat původní ideje, na jejichž základě před lety vznikly.

„Průvod je zakončením celého týdne aktivit. Historie ‚prides‘ ve světě je aktivistická. V dnešní době je pražský průvod především oslavou rozmanitosti, otevřeného myšlení a práv, kterých se LGBT lidem již dostalo,“odpovídá mi na otázku, jak pestrobarevný průvod pomáhá právům, Rambousková.

Fotografie lidí ve spodním prádle a mužů na vysokých podpatcích mohou většinovou společnost znechutit. Producírování po městě v negližé jednoduše nepůsobí jako boj za získávání práv, jakkoli moc odvahy takový krok určitě vyžaduje. Mediální bublina kolem pochodu v rámci Prague Pride tak trochu potápí jiné ne tak viditelné projekty, které mají možná větší dopad na řešení problémů než mašírování ulicemi. Sama Rambousková přiznává, že letos vůbec poprvé si nějaké médium všimlo (byl to iHNed.cz), že se průvodu zúčastní více nekostýmovaných lidí než těch v maskách.

Dan se cítí šťastný, ale vlastně z toho nemá dobrý pocit. Krčí nos a zdá se, že přestože jeho život vypadá nadějně, už kvůli tomu, že mluví dvěma světovými jazyky a třetí se učí, neví, co bude. Jeho matka se ho na sexuální orientaci navíc zeptala esemeskou.

Česko je tradičně považováno za jednu z nejtolerantnějších zemí na světě, co se sexuálních menšin týče. Spekulace o tom, jestli Jiří Pospíšil z ODS je, nebo není gay, nikoho ze židle zrovna nevytrhly, ostatně ani samotného politika ne. Ovšem stát nemá žádného veřejně přiznaného homosexuálního politika, a právě proto festival letos pozval do tuzemska gay politiky ze zahraničí. V Česku takový, který by byl ochotný o své orientaci veřejně mluvit, podle Rambouskové schází.

Katolická církev, jež je na rozdíl od těch protestantských stále poměrně radikální v pohledu na homosexuály, má v republice podle posledního sčítaní obyvatel jen něco málo přes milion veřících, tedy kolem deseti procent populace. Na rozdíl od sousedních Polska a Slovenska, kde katolická církev (hlavně v Polsku) stále určuje morální hodnoty společnosti podle svých dogmat, je Česko zemí ze statistického pohledu z naprosté většiny ateistickou. Což ještě nemusí nic znamenat, protože ohledně zrovnoprávnění stejnopohlavních sňatků zatím nejvýrazněji krom evropských států postoupily silně katolické země Jižní Ameriky, kde se třeba v Argentině dostala do křížku se současným papežem i prezidentka Cristina Fernández de Kirchner, když rovná práva obhajovala.

Češi se už tradičně zajímají víc o svůj píseček, než aby hrabali do cizího. „Česká tolerance není onou liberální tolerancí a akceptací, ale spíše ignorující tolerancí, nebo takzvanou podmínečnou tolerancí,“ píše mi v mailu Zdeněk Sloboda z občanského sdružení PROUD, které usiluje o rovná práva bez ohledu na sexuální orientaci. Sloboda tak definuje stav, v jakém se česká společnost nachází. Jsme tolerantní, ale vlastně nám je okolí spíš ukradené, což ovšem může mít i svoje výhody. Letos bylo na pochodu hrdosti i výrazně méně náboženských skupin než vloni a skinheadi asi odjeli na dovolenou úplně. K žádné velké konfrontaci, jiné než slovní, nedošlo. Naštěstí. To si pochvaluje i Rambousková, když říká, že poprvé nemusel festivalový tým „obhajovat vlastní právo na život a reagovat na výpady odpůrců“.

Česko má uzákoněno registrované partnerství i přes odpor bývalého prezidenta a říct, že jste gay nebo lesba není mezi mladšími ročníky (na rozdíl od pracovního nebo rodinného prostředí) zpravidla problém. Dokonce se vám může stát, že vás dotyčný bude ujišťovat, že si opravdu o gayích nemyslí, že jsou to úchyláci – až tak vřelá česká společnost dokáže být. Ale nic moc se tu neděje a zákon o osvojení dětí homosexuály skončil letos koncem jara pod stolem a zmizel v hromadě kauz, které potopily pravicovou vládu Petra Nečase.
Dá se tedy předpokládat, že Češi pošlou do sněmovny v nadcházejících volbách spíše levicové strany. Podle Slobody ale ani pak nelze říct, že zákon parlamentem projde. „Teoreticky by to mělo být jednodušší. Ale naposledy se ukázalo že reakce na zákon umožňující ‚přiosvojení‘ dítěte v lesbických a gay párech závisí spíše na individuálním postoji a hodnotách a také obeznámenosti s tématem. Levicoví představitelé soutěžící o konzervativnější, věřící, venkovské voliče v jižních částech Moravy a Čech se z těchto ‚pragmatických‘ důvodů – alespoň otevřeně – nechtějí stavět pozitivně k rodičovským právům LGBT lidí.“

Když se tedy v parlamentu v půlce června střetli politici pro uzákonění osvojení homosexuálními páry se svými odpůrci, Jiří Čunek České televizi řekl, že příznivci osvojení zapomínají na děti samotné. Těžko říct, nakolik lidovecký politik vidí dětem do hlavy, ale důležité bylo, že se ohnal tradičním argumentem, přes který nejede vlak – dobrem dítěte. Dítě se zákonitě musí setkat s předsudky, jakkoli se společnost může tvářit tolerantně. „Je to podobné, jako říkat ženám, co byly znásilněny, že si za to mohou samy. Problémem přece není to, že gayové a lesby mají děti, problém je to, že někdo má potřebu děti kvůli této skutečnosti šikanovat a diskriminovat.“ Sloboda tak přichází s odpovědí, která evokuje fakt, že Čunek řešil důsledky homofobie, ale ne její příčinu, což by bylo určitě užitečnější.

„Teplé šampaňské do každé rodiny!“
volá Adéla Elbel z brněnské kapely Čokovoko a otevírá lahev sektu. Stojím u stěny vyhlášeného vršovického klubu Café V Lese. Je konec května a v Česku vychází kniha, která způsobila kolem celé planety poprask a některé knihovny ve Spojených státech ji odmítly půjčovat. Není to zrovna avantgardní román, je to pohádka. Princ a Princ od spisovatelky Lindy de Haan a výtvarnice Stern Nijland z Nizozemska představuje dětem klasický příběh. V téhle verzi pohádky o královské lásce se ovšem do sebe nezamilují princ a princezna, ale dva princové. „Některá nakladatelství knihu odmítla i z jiných než finančních důvodů, ale takovou informaci mám jen zákulisně. Ti, kterým obsah nevyhovoval, radši ani neodpověděli,“ vysvětluje Elbel důvod, proč nakonec hledala pro svůj překlad podporu na crowdfoundingovém webu Hithit.cz, kde se sešlo od různých dárců na sto šedesát tisíc korun, což dvojnásobně přesáhlo základní částku, která byla pro vydání knihy u nakladatelství Meander potřeba.

„Na Hithit přispívali většinou lidé, kterým se ta myšlenka líbila, ale netroufám si odhadnout, kolik z nich jsou rodiče. Věřím ale, že rozruch, který pohádka vyvolala, jejímu prodeji a zejména přijetí tématu, jakým se zabývá, v Čechách pomůže,“ říká Elbel. Proti knize se ohradila Dělnická strana a internetové diskuze pod články České televize nešetřily pohrdáním. Přesto byl koncert Čokovoko spojený s křtem knihy plný nadšenců, kteří chtěli projekt podpořit.

Od vydání knihy uběhlo čtvrt roku, Češi klasicky virvál už nedělají, Čokovoko jsou čím dál tím populárnější, ale ani Elbel neví, v jakých školkách nebo školních knihovnách je Princ a Princ k mání. Nebo jestli rodiče místo klasického Krtečka koupí své ratolesti právě tuhle knihu.

Přitom pořádný rozruch by byl potřeba. Když před pár lety začala vyprodávat koncertní sály Lady Gaga, k titulu globální hvězdy ji hnala newyorská gay scéna, na níž tahle zpěvačka začínala. To ona se pak stala výraznou osobností při rušení Don’t ask, don’t tell zákonu, který vyhazoval homosexuály z americké armády. Česko stále na výraznou osobnost, která by na problematiku práv homosexuálů upozorňovala, čeká. Amerika jich má několik, nejdůležitější Harvey Milk v sedmdesátých letech svým politickýcm angažmá v komunální politice San Francisca vstup homosexuálů do veřejné debaty de facto odstartoval.

 

Text vyšel původně na webu Menšinová témata v médiích, který vznikl v rámci předmětu o minoritách na IKSŽ FSV UK (rok 2013).

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *