Latinos nebo hispanicos? A není to jedno?

V Praze je stále početnější skupina „latinos“ či „hispanicos“. Zaměstnanci nadnárodních firem, studenti ze střední a jižní Ameriky nebo mladí Španělé, kteří se zde snaží najít práci. Tak jako všude na světě tato komunita drží pohromadě a nikdo nehledí na to, ze které země jednotlivý lidé pochází. V hlavním městě České republiky mají své mše, restaurace nebo galerie. A není toho málo, čím mohou Prahu obohatit.

Každý nemá štěstí jako Usian Bolt

Vždy půl hodiny po nedělním poledni se kostel sv. Tomáše na rušném Malostranském náměstí stává místem setkání španělsky mluvících věřících katolíků. Otec (padre) Antonio zde slouží mši pro několik desítek svých oveček a při sborovém zpěvu, se zde vytvoří taková atmosféra, že  náhodný příchozí získá pocit, že se ocitl někde na pyrenejském poloostrově nebo latinské Americe. Augustiniáni zde u sv. Tomáše mají služby i v češtině nebo angličtině, ale jen na té španělské můžete najednou potkat lidi z tolika různých zemí.   Návštěvníci se při příchodu  hlasitě zdraví a je zjevné, že drtivá většina sem chodí pravidelně. Jak říká třicátnice Laura z Dominikánské republiky, která do kostela chod s manželem a třemi dětmi: „Chodíme sem každou neděli, setkáme se s přáteli, věřícími  hovořícími španělsky, kteří také žijí v Praze. A dcery se těší jak si s ostatními zazpívají.“ Však také  mše není žádné bigotní a nekonečně  se vlekoucí nudné martyrium. Trvá asi hodinu a velkou část  opravdu zabere sborový zpěv, při kterém zúčastnění „latinos“ prokážou svůj temperament. A je vidět, že je to opravdu baví. Mezitím má padre Antonio krátké vtipné kázání. V reakci na končící mistrovství světa v atletice říká, že: „Ježíš nemiluje jen ty, co uběhnou sto metrů pod deset vteřin, ale i ty co nemohou běhat vůbec, protože nemohou vstát vůbec z postele.“ A spiklenecky se usmívá, protože ví, jaké pozdvižení nejen  v latinské Americe zase způsobil Usian Bolt a jeho kolegové z Jamajky. A hlavně těm mladším je třeba připomenout, že na světě nežijí jen atletické superhvězdy.

To nejdůležitější však následuje po skončení mše. Když všichni už mohou opustit dřevěné kostelní lavice a mohou si začít spolu povídat. Ovšem středem pozornosti je stále padre Antonio, který všechny zve na výlet na Velehrad, ale vytváří se i další menší skupinky diskutujících. Sem ke sv. Tomášovi chodí španělsky mluvící věřící, kteří buď v Praze pracují na ambasádách nebo pro různé firmy. Je tu také starší paní z Argentiny, která přijela do Prahy za dcerou. „Moje dcera pracuje pro jednu bankovní společnost (empresa bankería), před tím žila několik let ve Varšavě, teď je v Praze. Já za ní vždy na několik měsíců v roce jezdím. Ona mi vždy zjistí, kde jsou španělské mše a já se tak mám, kde potkat s ostatními „latinos“ a mám si zde s kým popovídat, jinak než španělsky nemluvím„. Mladý pár s miminkem ze Španělska je v Praze teprve dva měsíce. Mario vysvětluje že má práci na španělské ambasádě. Pochvaluje si bydlení na Hanspaulce, je prý tam hodně zeleně a klid. A do práce na Hradčanskou to má autem jen pár minut. Z kostela pak jdou někteří na oběd do španělské restaurace El Centro poblíž Maltézského náměstí. A jak říká padre Antonio, pro lidi kteří z nějakého důvodu žijí delší dobu mimo svůj domov, je kostel důležitý hlavně jako místo setkání. „Pro všechny „latinos“ i „hispanicos“ je důležitá rodina. Proto když děti odjedou z domova za prací na delší dobu nebo na trvalo, jejich rodiče za nimi jezdí a tráví u nich někdy i celé měsíce. Tito starší lidé pak umějí většinou jen španělsky a v kostele se pak  mohou vzájemně seznámit. Tráví spolu čas přes den, kdy jsou jejich děti v práci„. Padre Antonio, čtyřicátník ze Španělska, vypráví že před tím žil augustiniánském  klášteře v Německu, a že tam to bylo stejné. „Španělsky hovořící komunity jsou dnes po celé Evropě. A vždy se setkávají „latinos“ z Ameriky spolu se Španěly „hispanicos““, říká a směje se, že on se o své uplatnění rozhodně bát nemusí.

Jistější je pracovat v pražském hotelu, než španělské „caja“

V Praze však dnes  nežijí jen lidé z latinské Ameriky nebo Španělska, kteří sem jezdí jako zaopatření zaměstnanci ambasád nebo úspěšní manažeři nadnárodních firem, ale stále se rozrůstá počet mladých Španělů, které z jejich domova vyhání hospodářská krize.  Aleta je dvacetiletá dívka z jihu Španělska a do Prahy přijela letos na jaře. V její rodné Andalusii je snad z celého Španělska největší míra nezaměstnanosti, která  postihuje nejvíce mladé absolventy škol. V Praze pracuje, jak sama říká, jako „promo“ pro jednu cestovní agenturu, která se zaměřuje na španělsky nebo anglicky mluvící klientelu. Její práce jednoduchá, nijak kvalifikovaná, jen v centru rozdává turistům agenturní letáky, které nabízejí okružní jízdy po Praze nebo výlety do okolí hlavního města. Aleta říká, že by jednou chtěla studovat vysokou školu doma ve Španělsku, jen si chce ještě rozmyslet obor. Ví, že hodně jejích krajanů, kterým je dnes okolo třicítky, mají problém sehnat zaměstnání, protože vystudovali  obory, ve kterých se dnes  nemohou uplatnit.  „U nás v Andalusii je sehnat práci obtížné. Dokonce i zaměstnání v barech ve městech a letoviscích na Costa de  Sol, je těžké sehnat bez předchozí praxe nebo známých. Práce v cestovním ruchu by mě asi bavila, tak přemýšlím, že bych mohla až se vrátím do Španělska studovat cestovní ruch.“ Vypráví, že není jediná kdo přišel ze Španělska do Prahy za prací. „Mám kamarádku, která ve Valencii vystudovala ekonomii, ale zatím pracuje v Praze v hotelu skupiny Eurostars. Říká, že práce v pražském hotelu zaměřeném na španělsky mluvící klientelu je dnes jistější než v nějaké kampeličce (caja) u nás doma.“ Naráží Aleta na skutečnost, že ve Španělsku mají velké problémy  zejména malé banky, zvané „Cajas“.

Vše dobře vysvětluje v rozhovoru pro Idnes třiatřicetiletý technik Jose z Valencie, který žije v Praze již několik let.  Tvrdí, že Španělé odcházeli ze země za prací vždy, když bylo zle. Tradičně najdou prý mladí uplatnění v latinské Americe, kde mají své dceřiné společnosti giganti jako je Teléfonica nebo ropná společnost Repsol. Podle Joseho dobré uplatnění a za více peněz, mohou vzdělaní a kvalifikovaní Španělé najít i ve státech EU, ale musí se více snažit. Aleta však říká, že jednoduchá práce, jako je rozdávání letáků nebo práce servírky, lze v severnějších zemí EU sehnat celkem lehce. „V březnu jsem našla na internetu inzerát, jedné pražské cestovní agentury, která shání lidi kteří hovoří španělsky a anglicky. Tak jsem jim zavolala a do čtrnácti dnů jsme byla v Praze. Jen jsem si pak musela přikoupit teplé oblečení, protože tu byla dlouhá zima„, směje se. Ještě přemýšlí, že by po sezoně mohla odjet do Berlína a pokusit se tam sehnat místo barmanky. „Na Facebooku jsem četla, že v Berlíně je práce dost. A naučila bych se trochu německy, to by mi pak pomohlo, při hledání práce doma v Andalusii.

La Casa Blú  – styčný bod latinské komunity v Praze

Aleta v Praze nechodí na mše do kostela sv. Tomáše, v neděli dopoledne spíš rozdává svoje letáky Na Můstku nebo vyspává po večírku v La Casa Blú. Tato restaurace na Starém Městě je asi nejoblíbenějším a nejživějším místem, kde se schází Španělsky hovořící žijící v Praze. Samozřejmě nejen oni, a tak se tu ve vzduchu mísí španělština s češtinou a angličtinou. Přesto hlavním „úředním“ jazykem je zde španělština, protože velká část členů obsluhy je původem z latinské Ameriky. U jednoho stolu, od kterého je dobře vidět na televizi, kde zrovna dávají zápas Malagy v lize mistrů, sedí mladíci z Mexika, Columbie nebo Chile. Když okolo projde pohledná dívka, začnou všichni hlasitě tleskat. Slečna, sama studentka z Panamy, se usmívá, trochu červená, ale nevypadá, že by ji takové chování bylo nějak zvláště nepříjemné. V La Casa Blu lze vlastně mimo jiné potkat další skupinu „latinos“ žijících v Praze a to jsou mladí lidé z latinské Ameriky, kteří sem přijeli studovat. Jak sám říká Antonio, jeden z číšníků původem z Chile, který zde pracuje hlavně o víkendech a v Praze studuje Vysokou školu zemědělskou. „V Praze se mi líbí a je levnější studovat zde než v Německu nebo Británii. Hodně lidí jezdí z jižní nebo střední ameriky studovat do Evropy, ale stále hodně lidí tam žije v chudobě, takže nemůžou studovat vůbec„, dodává Antonio.

Majitel restaurace a spisovatel v jedné osobě Jorge Zuniga Pavlov je sám z jihoamerického Chile a v Praze žije už od roku 1988. Přišel do Prahy jako student filosofie a v devadesátých letech, na která vzpomíná jako na „šťastná léta“, kdy chodil v Celené do klubu u Zoufalců,  se nejprve živil stánkovým prodejem.  La Casa Blú otevřel v roce 1996 jako „svobodné místo pro různá setkávání“. Součástí restaurace je i galerie, kde se původně striktně  vystavovala díla jen latinskoamerických autorů, ale dnes zde rádi uvítají i autory z jiných částí světa. Letos koncept restaurace jako místa setkávání, kde se dá za přijatelnou cenu najíst a napít prošel dosud snad nejtěžší zkouškou. Magistrát, který je majitelem prostor, dal Pavlovovi výpověď, neboť  jeho úředníci zřejmě zamýšleli usídlit zde nějaký lukrativnější podnik. Už to opravdu vypadalo, že oblíbený podnik skončí, ale nakonec se po sérii jednání s městskými politiky, sepsání petice a happeningu s živým řetězem okolo domovního bloku, kde La Casa Blú sídlí, podařilo lokál zachránit. Zpočátku tato snaha ze strany majitele i jeho zaměstnanců vypadala až naivně.  Když někdo říká, že má smysl zachovat na Starém městě podnik, kam si může zajít na pivo každý, jako místo setkávání, tak to místním Čechům zní hned podezřele. Samozřejmě se hned ozývaly názory: „Mně to nezajímá, to je soukromá hospoda a jen jeho byznys„. V zemích latinské Ameriky či ve Španělsku však lidé obecně mají větší sociální cítění, a tak nějak více drží po spolu než lidé ve stření Evropě. A jak říká Pavlov „La Casa Blú je styčný bod latinské komunity v Praze, je to víc než hospoda.“

 

Text vyšel původně na webu Menšinová témata v médiích, který vznikl v rámci předmětu o minoritách na IKSŽ FSV UK (rok 2013).

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *