Školní tábor v lese: mimo hlavní proud

„Dominiku, kam pojedou děti z našeho příběhu na výlet?“ „Já pojedu v létě na tábor.“ Je pátek dopoledne, týden před koncem školního roku, a v první třídě Základní a mateřské školy pro sluchově postižené v Liberci probíhá hodina češtiny. Šest žáků čte za pomoci učitelky Marie Holé a pedagogické asistentky příběh z čítanky, nejprve jednotlivě, poté společně. Mezi pěti chlapci a jednou dívkou má sluchovou vadu pouze jeden – nedoslýchavý Patrik, ostatní děti mají vadu řeči a některé navíc snížený intelekt.

Navzdory názvu školy jsou děti se sluchovou vadou na škole v menšině, těžkou sluchovou vadu má 37 z celkových 125. Děti s lehčími sluchovými vadami se díky stále dokonalejším pomůckám mohou vzdělávat na běžných základních školách. I to je příčinou odlivu žáků, který škola řeší tím, že začala přijímat také děti s vadami řeči a poruchami učení. „Jsme škola, která je připravena vzdělávat každé dítě, které není schopno být integrováno,“ říká ředitel školy Miloslav Janeček, který se již několikrát snažil změnit název školy, aby odpovídal současné situaci. Neuspěl však ani u ministerstva školství ani u současného zřizovatele libereckého krajského úřadu. „Oni respektují to, že vzděláváme souběžně několik typů vad, ale už nejsou ochotni přistoupit na změnu názvu.“

Různorodost je mezi dětmi výrazným prvkem. Kromě toho, že mají různé handicapy, jsou navíc některé děti řazeny do programu základní školy a jiné do programu základní školy praktické. Mezi šesti prvňáčky je to půl na půl. Když skončí se čtením, pozve si je paní učitelka k tabuli a vyzve je, aby si stoupli do řady a dali ruce za záda. Chvilku jim to trvá. Když se jim řada podaří, dostanou do ruky pěnové písmenko. Každý má za úkol po hmatu písmeno poznat a vzpomenout si na slovo, které jím začíná. Nakonec se to povede všem, ale na první pohled je znát, že postup výuky je pomalejší než na běžné základce. „V běžné třídě to děti pochopí rychleji, já to třeba třikrát vysvětluju,“ přiznává třídní učitelka, pro kterou je práce nejvíce ztížena tím, že kvůli různým handicapům potřebují žáci individuální přístup, a učitel se tedy na jednu hodinu připravuje hned několikrát. V průběhu vyučování občas Marie Holá používá daktylní řeč, tedy prstovou abecedu, která je jedním z prostředků dorozumívání se sluchově postiženými. Pomáhá ale i Mariiným žákům s vadou řeči.„Když jim prsty ukážu písmenko, tak oni si ho rychleji vybaví.“

V první třídě je celkem devět dětí, tři chybí, a tak je Andrejka dnes ve třídě jedinou dívkou. Správně pozná písmenko V a pak odříká básničku o vrabci. Má vadu řeči, a i když je vřazena do programu základní školy, její intelekt je nižší, a tak jí pomalejší postup vyhovuje. „Do této školy jsem Andrejku dala na doporučení psycholožky,“ říká Andrejčina matka. Se školou je spokojená především kvůli individuálnímu přístupu učitelů a rodinné atmosféře. Pokud by se Andrejce ve škole dařilo natolik dobře, že by zvládla přestup na běžnou základku, její matka by byla ráda, protože by to dcera měla do školy blíž.

Otec Andrejčina spolužáka Tomáška by naproti tomu školu svých dětí neměnil. Na liberecké ZŠ pro sluchově postižené má všechny své čtyři děti. „Myslím, že jim ten pomalejší postup tady vyhovuje a prospívá.“

Škola integraci podporuje. Zřídila za tímto účelem dokonce speciální pedagogické centrum. „Pokud se podaří začlenit dítě do hlavního vzdělávacího proudu, pokud je přijato většinovou společností a je samo schopno se nechat přijmout, tak pak to funguje,“ říká ředitel Janeček. „Někdy se integrace povede a někdy to naopak nezvládne ani učitel, ani dítě. Je to velmi individuální, takže se nedá říct, že by to bylo pro všechny dobře, nebo pro všechny špatně,“ myslí si učitelka Holá.

„O těchto školách se často mluví jako o segregaci dětí, ale tak to není, protože společnost je těm dětem otevřená, mohou se do ní kdykoli vrátit. Je potřeba tyto děti vzdělávat jiným způsobem, aby byly úspěšné,“vysvětluje ředitel Janeček, „toho se snažíme docílit a myslím, že se nám to daří.“

Děti v ZŠ pro sluchově postižené mají běžné předměty, ke kterým jsou vřazeny dvě hodiny logopedie týdně. Po češtině následuje tělocvik. Dnes děti cvičí na gymnastických míčích. Andrejka z toho nemá velkou radost, protože tělocvik nemá ráda. „Baví mě matika, protože tam kreslíme kolečka,“ říká. Až bude velká, chce být „policajtkou“. Podle všeho ji zaujala i profese letušky. Učitelka Holá popisuje, jak si Andrejka nedávno vymyslela, že jako letuška lítá do Říma, a podrobně popsala všechno, co s tím souvisí. Letadlem ve skutečnosti nikdy neletěla.

Blonďatý Tomášek je nejmladší ze čtyř sourozenců a přes týden s nimi pobývá na internátě. „Starají se tu o ně vychovatelky a pracují s nimi, tak jak bychom s nimi měli pracovat my s manželkou,“ říká Tomáškův otec. Na Tomáška podle učitelky Holé někdy neplatí nic. Potvrzuje to i jeho otec: „Tomášek občas protestuje. Vidí to u známých, kteří svému synovi leccos povolí, tak to zkouší na nás i na učitele. Ale občas mi ze šatny utíká do třídy, takže je vidět, že sem chodí rád.“

Rodiče Andrejky a Tomáška se shodují, že komunikace mezi nimi a školou funguje velmi dobře. Ne všichni rodiče však na rady vyučujících dají. „S nedoslýchavým Patrikem se velmi špatně dorozumím, a to proto, že on doma ta sluchadla nenosí a není zvyklý poslouchat mluvenou řeč. Jeho rodiče navíc nechtějí ani znakovat, takže já se s ním musím snažit dorozumět všemi možnými způsoby,“ říká Marie Holá.

Marie učí na škole teprve první rok a přišla sem hned po ukončení studia speciální pedagogiky v Hradci Králové. Tento obor ji „chytil“ už na střední pedagogické škole. „Zjistila jsem, že mě to nabíjí úplně jiným způsobem.“ Protože ji zaujalo znakování, chodila v rámci studia v Hradci na praxi právě do liberecké ZŠ pro sluchově postižené. A už zůstala. Na práci ji překvapilo, že nemůže s dětmi dělat všechny aktivity, které by si představovala. „Člověk je omezený tím, že děti spoustě věcí neporozumí. Musela jsem si uvědomit, že moji žáci nezvládnou všechno, co bych chtěla.“

Oslovení studentů je jedna z možností, jak škola získává učitele. „Když tu byla Majka na praxi, řekl jsem si, že je to úžasná kantorka a že tu teda do školy chci,“ říká ředitel. Se svým učitelským sborem je velmi spokojen.„Dělají práci, která je náročná, zodpovědná a krásná, ale bohužel není dostatečně finančně ohodnocená. Těch peněz opravdu ve školství moc není a mrzí mě, že společnost nedokáže zafinancovat to, co je její budoucností.“

Ředitel Janeček je v čele školy už pětadvacátým rokem. „Několikrát jsem chtěl odejít, zkusit něco nového, ale vždycky za mnou přišli kolegové, ať to nedělám. Tak jsem zůstal a jsem tomu rád.“ Původně vystudoval učitelství na druhém stupni, ale později si doplnil vzdělání v oboru speciální pedagogiky. „I když někdy stačí trocha lidského přístupu a pochopení těch dětí a jejich problémů. Dítě se pak otevře a přistoupí i na metody, které by mu nebyly vlastní, kdyby k němu člověk neměl vztah,“ říká.

Do každé hodiny na ZŠ pro sluchově postižené by měla být zařazena logopedická a dechová cvičení. Nejinak je tomu v hudební výchově, která následuje po tělocviku. Děti si udělají s papíru kuličku, do které potom foukají brčkem. Aktivity se během hodiny musí často střídat, aby děti zaujaly. „Obzvlášť v pátek,“ říká Marie. Hudební výchovu má v oblibě Dominik, který se učí na flétnu a hrdě ji nosí na šňůrce na krku. On a jeho starší sestra jsou internátní žáci. Jak však Dominik říká, v internátu nebydlí, ale spí.

Hudební výchovou školní týden končí. Domů se chystají nejen liberecké děti, ale i většina internátních, takže je ve škole najednou velmi živo. Ale ani o přestávkách není ve škole ticho. Posledních pár týdnů před prázdninami se chodbami nese hudba. „Patří to ke konci školního roku,“ říká ředitel Janeček, „děti se připravují na prázdniny, už mají po závěrečných testech a zkoušeních, tak je ta škola trochu jiná než v uplynulých měsících. Ale slyší to jen ti slyšící, že.“

Na první pohled může Základní škola pro sluchově postižené působit jako kterákoli jiná základka. Ale mnohem rodinněji. „Nejde jen o učitele, ale i o ostatní personál. Za naší uklízečkou chodí každé ráno jeden kluk už tři roky. Pozdraví se, popovídají si, ona ho pochválí, jak je hezky oblečený, občas mu dá bonbon a pošle ho do třídy,“ popisuje ředitel Janeček, „to je o tom, že ten barák žije těmi dětmi.“

 

 

Text vyšel původně na webu Menšinová témata v médiích, který vznikl v rámci předmětu o minoritách na IKSŽ FSV UK (rok 2010).

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *