Jak se žije Slovákům v Praze

Snad žádná jiná národnost se netěší v České republice tak výjimečnému postavení jako Slováci. Nemusejí bojovat za svá práva, většinová společnost na ně nekouká skrz prsty a terčem extremistických útoků se stávají jen zřídka. Mnoho Čechů pojí se Slováky rodinná pouta. Nepřekvapí, že i po sedmnácti letech od rozpadu Československa pravidelně obsazují druhé místo v průzkumech národních sympatií, které pořádá CVVM. Nejraději mají Češi sebe.

Podle údajů ČSÚ z roku 2001 žilo v Praze okolo 19 tisíc Slováků. Jana Haluková, tajemnice Klubu slovenskej kultúry, odhaduje jejich dnešní počet na 24 tisíc. „Jak ale stále opakuji všem, kteří se mě na to ptají, přesná čísla se nedají zjistit nikdy. Spoustu Slováků v Praze studuje a další přijíždějí třeba jen na sezónní práce.“Někteří mají v Praze trvalý pobyt, jiní už získali české občanství.

Za manželkou do Prahy

„Nemluvil bych o nějaké komunitě. Abych pravdu řekl, já se s krajany příliš nestýkám. Žiju v Praze už 25 let a mám tady svoje české přátele. Pravidelně jezdím na Slovensko za maminkou. Za tři roky oslaví devadesátiny. Jezdím tam vždycky jednou za dva měsíce, nebo i častěji. Rozhodně odloučením netrpím. Ale doma už jsem tady,“ říká padesátiletý Pavol Hamuliak, který pracuje jako zkušební inženýr. Narodil se ve středoslovenské Prievidzi a mluví se mnou měkkou slovenštinou. Sedí naproti mě v zelených montérkách se žlutým logem zaměstnavatele. Nacházíme se v dílně v pražských Řepích, kde se provádějí certifikované testy traktorů a jiné zemědělské techniky.

Se svojí ženou, Češkou z Prahy, se seznámil po vysoké škole, když s přáteli stanovali na Zemplínské šíravě. Potom odešel na vojnu do Klatov. Po dvouleté známosti se vzali. Mají spolu dvě děti.

„Poprvé jsem byl v Praze coby cvičenec na spartakiádě. To jsem ještě ale dávno nevěděl, že tady budu žít. Bylo to v roce 1980 a měl jsem úplně jiné starosti,“ směje se. Bavíme se spolu a nemluví česky. Když se zeptám, proč tomu tak po dlouhé době života v Praze je, pouze pokrčí rameny. Vlastně ani neví. Žádný háček v tom nevidí, nikdy se nesetkal s tím, že by to někomu vadilo. Že by teda nějaký vzdor, nebo snaha uchovat si aspoň jazyk v českém prostředí? „Ne, v práci používám při psaní češtinu. Zkrátka jsem si to vybral. Nic bych za tím nehledal. Jsem tu už dlouho. Čas od času se mi vkrade do úst počeštěné slovo – třeba jsem se nedávno přistihnul, jak hovořím o prádle místo bielizni. Když píšu česky, je to naopak.“

Pavol Hamuliak rozhodně nepatří ke skupině „federálních Slováků“, jak označuje lidi, kteří z východu bývalé republiky přišli na společné úřady a ministerstva. Do hlavního města ho přivedla láska. „Kdybych hodně chtěl, zůstal bych na Slovensku, ale občas člověk není tak docela svým pánem.“

Přiznává, že Slováci, kteří se ocitli v Praze ještě za Československa, to možná měli snazší: „Asi to do určité míry byla výhoda, že jsem se tady usadil před rozpadem, i když třeba získání českého občanství nebyla procházka růžovým sadem.“ Hamuliak si po roce 1993 nechal slovenské občanství a dlouho si vystačil jen s kartičkou trvalého pobytu cizince. Práci mu to nezkomplikovalo, protože už od svého přestěhování do Prahy pracuje na tomtéž místě. Dnes už je občanem obou států. Jen mu přišlo zvláštní, že přestože jeho žena a děti mají české občanství, měl s jeho získáním velké obtíže. „Chodíval jsem na cizineckou policii na Žižkov. Tam to byla vůbec docela divočina…“ O praktikách úředníků si ale dál už povídat nechce.

Slovensko v Praze

Slovenskou komunitu zastřešuje v České republice několik organizací. V hlavním městě co do významu a všeobecné známosti vede Slovenský inštitút v Jilské ulici na Starém Městě. Hlavní činnost institutu představuje zpřístupňování slovenské kultury a informací o Slovensku. Přesto institut představuje pro Slováky v Praze významné spojení s domovinou. V institutu se nachází knihovna se 4 000 svazky, ale jak se návštěvník může přesvědčit, je to málo. Nejnovější výtisky krásné literatury tady budete hledat marně. K dispozici je slovenský denní tisk. V galerii institut pořádá výstavy obrazů a fotografií. Pravidelné diskuse se zajímavými osobnostmi kultury se odehrávají v Modrém sále institutu.

Obec Slovákov v Českej republike. Toto občanské sdružení patří k jednomu z nejvýznamnějších. Má pobočky po celé republice. V Praze sídlí jeho vedení. „Pořádáme pravidelné akce. Ať už jsou to besedy v Domě národnostních menšin na Vinohradech, nebo výlety. Nedávno jsme pořádali pochod Šáreckým údolím. Na naše akce chodí také Češi, kteří mají mezi Slováky přátele a mají blízko k naší kultuře,“ říká předseda Jaromír Slušný. Podle Slušného se sdružení rozhodně nepotýká s malým počtem nekvalitních akcí, ale s nedostatečným zájmem především mladších ročníků. „Z Prahy jste v Bratislavě za čtyři hodiny. Slováci ze vzdálenějších zemí se mi jeví v cizině soudržnější,“ dodává Slušný.

Dům národnostních menšin poskytuje prostory a adresu ještě další organizaci, kterou je Klub slovenskej kultúry. Toto sdružení stojí například za každoročním Slovenským plesem v Praze. Mimochodem poslední ročník plesu byl zrušen a jeho budoucnost visí ve vzduchu.

Nejlíp se ale usadila slovenská komunita na síti. Hlava jde kolem, kam až se dokázal vyšvihnout server somvprahe.cz. Přes 11 tisíc zaregistrovaných uživatelů potvrzuje, že stránka je opravdu v kurzu. Úspěch jí přinesl její servisní charakter.

Ze studenta k Pražákovi

Nepoznali byste, že ten člověk není z Prahy. Má sebevědomý úsměv a podle mluvy byste si bez okolků troufli říct, že odmalička bydlí na Jižním Městě. Omyl. Narodil se v Popradu a do Prahy přijel před osmi lety jako čerstvě přijatý student FTVS. Hraje a trénuje basketbal. Jmenuje se Martin Demčák.

Martin patří k nejmladší generaci Slováků, kteří přišli do Prahy. Největší podíl v ní zastupují právě studenti. Město berou slovenští vysokoškoláci jako velmi atraktivní metropoli. Studium je tu přístupnější než jinde v cizině, neexistuje jazyková bariéra, společenský a kulturní život jenom kvete. Nedokážu to posoudit, ale Martin mi to všechno potvrzuje. A navíc dodává: „Náklady se život v Praze blíží Bratislavě. Nebudu lhát, že jsem si radši vybral Prahu, která je větší a kde mám větší šanci, že seženu práci. Víc to tady žije. Praha jede v daleko větším tempu.“

Přišel jsem za Martinem zrovna ve chvíli, kdy končil trénink v hale Sokola na Novém Městě. Ještě měl na sobě trenýrky a propocené tričko. Oči mu žhnou nadšením. Jako trenér jen nestojí na lavičce a nevydává pokyny. Naopak, sám se aktivně zapojuje do cvičení.

Martin o sobě říká, že miluje, když se něco děje. Pravdou zůstává, že energie z něj doslova kape. Vyhovuje mu teda život v Praze? „Jak říkám, Praha jede v daleko větším tempu. Mám to tady rád, jinak bych tu přece nežil, ne?“ vrací mi otázku.

Zkušenost prozrazuje, že lidi, kteří jsou vzdáleni od domova, k vlasti tíhnou víc než domácí. Malý příklad ze slovenských dějin: zatímco na Slovensku neměla většina domácích ani zdání o nějakém Štefánikovi, natožpak Československu, američtí Slováci na konci května 1918 v Pittsburghu podepsali dohodu o uspořádání budoucího společného státu…

Martin se ale rozhodně netváří, že by ho tísnila tesknota po slovenštině a domovu. „Poslouchám jenom slovenské rádio na internetu. A taky mám kabelovku, takže můžu pohodlně sledovat slovenské programy. Jinak moc vlastně extra kulturně nežiju. Ono je to dneska už fuk, slovenské kapely, které mám rád, v Praze koncertují pomalu častěji než na Slovensku.“

Zeptal jsem se taky, jaký má Martin názor na vztahy mezi Čechy a Slováky: „S vyslovenou nevraživostí jsem se nesetkal. Že by mi někdo nadával a posílal mě za Moravu, to se mi fakt nestalo. Myslím, že jsme na tom v Praze úplně stejně jako právě Moraváci. Lidi, co se narodili v Praze, mají sklon opovrhovat všemi ostatními, co se přistěhovali, to už jsem zažil. Jiné to mají podle mě Ukrajinci a Vietnamci. Slováka potkáš jak ve výkopu, tak v pozici vedoucího v bance. Ukrajince v bance většinou nepotkáš. To samé Vietnamci. Ty vidíš jen v krámech. Ukrajince a Vietnamce Pražáci přehlížejí. Slováky a Moraváky ne. Pražáci na ně klejí jako na naplaveninu, protože jim prý berou práci.“

Se známými a kamarády si hlavu moc nedělá. Necítí se v Praze sám. „Slováci to mají jako ostatní, co nejsou zdejší a během studia bydlí na kolejích. Rozdíl žádný není. Slováci moc u sebe nedrží. Nekouká se na to, odkud si. Nebylo to tak, že bych vysloveně vyhledával přítomnost Slováků. Jiné to například bylo, když jsem jel na brigádu do Corku v Irsku, tam jsem byl rád, když jsem na někoho natrefil.“

Martin Demčák je jeden z mnoha, kteří už se rozhodli. Chce se v Praze usadit. Nic mu tady nechybí.

Učit česky

Kouř cítím na sto honů. Budovu gymnázia prozrazuje dost brzo. Zahnu za roh ulice, kde se srazím s hloučkem puberťáků. Všem visí z koutku protestní cigareta. Konec školního roku je za dveřmi. Dojdu až před vchod školy, kde jsem si domluvil další dostaveníčko. To je ona. Není vysoká, má silnější postavu. Přes ramena ji visí modrý svetr, který nese na rukávu stopy barevné křídy. Oľga Bezúšková. Pětačtyřicetiletá profesorka fyziky.

„Do Prahy jsem přišla kvůli práci. Chvíli jsem pracovala jako vychovatelka Domě dětí a mládeže. Potom jsem nastoupila jak učitelka fyziky a chemie. V Praze žil můj bratr, takže jsem to ze začátku měla jednodušší. Chvíli jsem bydlela u něho.“ To se psal rok 1997.

Dnes Oľga Bezúšková žije sama na sídlišti Jarov. Společnost jí dělá kokršpaněl Bobino. Po příchodu do Prahy se musela naučit česky. Její profese to vyžadovala. Stočím řeč právě na jazyk. „Je slyšet, že nejsem rodilá Češka, ale lepší to už asi nebude. Sice se snažím, ale asi nemám hudební sluch,“ bere to s úsměvem.

Prahu si prý oblíbila. Obloukem se ale vrací k problému vztahu Čechů ke slovenštině. „Za tu dobu, co tu jsem, jsem si všimla jedné zajímavé věci. Když Slovák hovoří o cestě do Čech, poví, že jede například do Plzně, Hradce Králové nebo do Prahy. Když Čech hovoří o cestě na Slovensko, řekne, že jede na Slovensko, neřekne konkrétní místo. To myslím dost charakterizuje vztah, jaký máme mezi sebou.“ Oľga Bezúšková má zřejmě na mysli, že někteří Češi koukají na Slováky z výšky. Mojí námitkou, že to určitě není většinový názor, se nedá snadno odbýt a pokračuje: „Nebo mi vadí, že v Čechách se slovenština smrskla na pondělní inscenace. Kdekdo se rozněžňuje, jak mu slovenština lahodila uchu, ale málokdo už se ptá, jestli ty inscenace byly dobré a o čem vlastně byly.“

O aktivity slovenské komunity v Praze nemá moc zájem. Nepřipadá si jako člen menšiny. Jak sama říká, žije jako ostatní Češi. Chodí na české filmy a kupuje si knihy v češtině. Ostatně v tomhle směru by se rozdíl mezi Prahou a Dolným Kubínem, kde se narodila, hledal těžko. České tituly se běžně prodávají ve slovenských knihkupectvích. A české filmy (včetně dabovaných v češtině) jsou ve slovenských kinech a televizích pečené vařené.

Na důchod se rozhodně chystá vrátit na Slovensko. „Mám tady sice přátele, ale pro mě je doma asi skutečně na Slovensku. Ještě uvidíme. Aspoň budu mít lepší důchod.“