Oddaní na cestě k soběstačnosti

Jsme v chrámu. Nepředstavujte si obrovskou stavbu, která se pne k nebi. Sedíme na dřevěné podlaze v docela malé místnosti na statku v Postupicích, deset kilometrů od Benešova. Přesto se tomu říká chrám. Oni tomu říkají chrám. Oni, členové Hnutí Hare Krišna Česká republika.

Haré Krišna Haré Krišna Krišna Krišna Haré Haré
Haré Ráma Haré Ráma Ráma Ráma Haré Haré

Zpíváme Hare Krišna mantru a několik dalších manter a bhadžanů (duchovních písních). Zpívání Hare Krišna mahá-mantry je „metodou, jak obnovit své transcendentální vědomí, duchovním voláním Pána a Jeho energie, aby ochránili podmíněnou duši.“

Být soběstačný

Statek, na kterém každou neděli členové hnutí pro zájemce z řad veřejnosti, pořádají hostinu a představují kulturní program a životní filozofii, získali do vlastnictví členové hnutí krátce po sametové revoluci. Od té doby se s většími či menšími úspěchy snaží dosáhnout nezávislosti na okolním prostředí. Mají vlastní kamenný mlýn, postavený s finanční pomocí Evropské unie, menší stádo krav, včelstvo a rozsáhlá pole, na kterých pěstují pohanku, brambory, hrách a mnoho druhů obilnin. Rozvíjejí energetickou koncepci, která by v případě výpadku nebo i natrvalo dokázala zajistit plynulý chod farmy. V polovině devadesátých let dokonce uvažovali o založení vlastní školy, ministerstvo školství ale návrh zamítlo. Oproti očekávání nemají s členy hnutí Krišna, alespoň dle slov lidí z farmy, místní obyvatelé žádný problém. Tolerují je.

Kromě spousty domácích zvířat žije na farmě 15 lidí, kteří se každý den věnují rozličným pracím – šití, vaření, úklidu, drobným i velkým opravám a hlavně starosti o pole a zvířata. Živí se především tím, co sami vypěstují. Kromě toho prodávají mouku (která je zdejším nejúspěšnějším vývozním artiklem), sladkosti, ghí (přečištěné máslo), med a další potraviny na farmářských trzích. Vyrábějí i přírodní kosmetické produkty. Své zboží stejně jako duchovní poznání nabízejí i v ulicích.

Být dobrý

Po zpívání manter následuje vegetariánská hostina. Členové hnutí se drží striktních pravidel: žádné maso, vejce, cibule, česnek, houby, čaj, káva, alkohol. Potraviny dělí do tří kategorií. Potrava v kvalitě dobra (sattva) prodlužuje život, očišťuje a přináší sílu, zdraví a spokojenost. Taková jídla jsou šťavnatá, tučná, zdravá a příjemná srdci. Do této kategorie patří mléčné produkty, cukr, rýže, obilí, luštěniny, ovoce a zelenina. Druhou skupinou je potrava v kvalitě vášně – radžas. Jsou to jídla příliš horká, kyselá, slaná, pálivá, ostrá, suchá a hořká, která jsou údajně příčinou těžkostí, utrpení a nemocí. Mnoho lidí se diví, proč členové hnutí nejí cibuli nebo česnek – protože patří do kategorie radžas. Třetí třídou je potrava v kvalitě nevědomosti (tamas) čili jídla, která nejsou čerstvá, jsou bez chuti, shnilá, páchnoucí a složená ze zbytků a nedotknutelných věcí. Do této kategorie patří např. maso nebo alkohol. Taková potrava přináší pouze bolest, nemoci a špatnou karmu.

Uprostřed vynikajícího jídla se dáváme se do řeči s Janou, pětadvacetiletou vyučenou kadeřnicí, členkou hnutí. Snaží se nám vysvětlit některé základní myšlenky, ale několikrát se omlouvá za to, že nezná všechny podrobnosti nebo za to, že vysvětluje neodborně. Na otázku, jak oddělení od společnosti snáší její rodiče, odpovídá, že ke Krišně se vlastně dostala díky nim – i když poněkud nechtěně. V šestnácti doma našla zapadlou knížku seznamující se životem Šrí Šrímada A.Č. Bhaktivédánty Svámí Prabhupádiho, zakladatele Mezinárodní společnosti pro vědomí Krišny, člověka, který v druhé polovině šedesátých let a na začátku let sedmdesátých let západnímu světu ukázal filozofii a náboženství Hare Krišna. Tehdy jí nic z jeho myšlenek nedávalo smysl, ale po několika letech duchovního hledání se k němu vrátila a našla to, po čem pátrala. Na Krišnově dvoře, jak zní oficiální název farmy, žije už dva roky. Mezi ostatními se ale vymyká tím, že dva dny v týdnu pracuje v klasické práci, za kterou dojíždí do Prahy. Jedna ze členek, se kterou se později procházíme po polích, o tom mluví jako o „specifiku“ a evidentně jí to není příliš po chuti, podrobnosti vnitřních pravidel se ale nedozvídáme.

Krišnaři žijící v Postupicích tvoří jen malou část hnutí. V Česku nyní žije asi 200 lidí, kteří praktikují náboženství Hare Krišna. Sami sebe nazývají Oddanými. V Praze provozují dvě vegetariánské restaurace a Centrum pro védská studia. V Olomouci, Ostravě a Brně mají centra, kde se setkávají. Jezení sattva stravy je jednou ze čtyř základních zásad, kterou vyznávají. Drží se také sexuální zdrženlivosti – pohlavní styk (jen v manželství) je určen pouze k plození potomků, ne k ukojení tělesných vášní. Zcela vyloučené jsou omamné látky (mezi ty počítají všechny látky, které „nejsou přímo potřeba k udržování těla a které mají na mysl a tělo povzbuzující nebo naopak tlumící účinek“, tedy čaj, kávu, kakao, tabák, alkohol a tvrdé drogy) a hazardní hry.

Bůh a my

Členové hnutí žijící na farmě se liší od ostatních soukmenovců také přísným denním režimem. Vstávají ve 4:30, aby se mohli věnovat zpívání manter a meditaci. Po snídani následuje práce až do oběda a po sérii dalších modliteb se pracuje opět až do večera. Žádná činnost během dne se neobejde bez uctívání bohů. Jejich podobizny stojí na oltáři, který je umístěn na vyvýšeném stupínku za oponou „v chrámu“. Každé ráno se bozi, dvě mramorové sošky, oblékají do nových šatů, koupou se a je jim nabízeno jídlo. Je s nimi nakládáno jako s živými. Dvě velké sochy mají pod sebou na stupínku jakési avatary – identické sochy ve zmenšené podobě, které se z čistě praktických důvodů užívají k rituálům konaným venku. Jeden rozdíl ale mezi nimi přece jen je. Malí bozi mají červeně zbarvené dlaně, zatímco velcí mají na dlaních pouze nádech červené barvy. Na dotaz proč tomu tak je a co červená na dlaních symbolizuje, nikdo z členů hnutí nedokáže odpovědět.

Když se později v diskusi bavíme o různých tématech spojených s vegetariánstvím a životním postojem, dostáváme se k otázce životního smyslu. Jedna z členek se přímo ptá, jaký je smysl lidí na světě. Odpovídám, že smysl lidí na zeměkouli není znám, ale každý po něm pátrá individuálně a neexistuje jedna univerzální odpověď na takovou otázku. Když se mi dostává odpovědi: „My ten smysl známe,“ začínám být ostražitý. Po tom, co několik návštěvníků odpovídá na původní otázku, Krišnařka radostně zahlaholí odpověď jako v televizním kvízu: smyslem života je přece pěstovat lásku k Bohu. S tím se loučíme.

Podle Véd je smyslem lidského života realizovat svou pravou podstatu, pochopit, že každý je služebníkem Boha. To začíná poznáním, že se lišíme od dočasných hmotných těl, že nejsme tělo, ale duše – věčné duchovní částečky v těle. Jelikož se mylně považujeme za hmotné bytosti, trpíme, třebaže naše podstata je věčná, plná poznání a blaženosti. Proces obnovování našeho původního radostného vědomí a probouzení naší spící lásky k Bohu se nazývá bhakti-jóga, neboli uvědomování si Krišny.

 

Text vyšel původně na webu Menšinová témata v médiích, který vznikl v rámci předmětu o minoritách na IKSŽ FSV UK (rok 2010).

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *