Žijí společně na ulici, do azylového domu nechtějí

Denně přijde do centra pomoci, jedné ze služeb z projektu Samaritán, na třicet lidí. Mezi nimi jsou i padesátníci Jozef a Eva. Jejich příběh silně připomíná zápletky z romantických filmů, jen se na rozdíl od nich odehrává na ulici.

Dětská láska nerezaví

Eva s Jozefem pochází z Kút na Slovensku nedaleko českých hranic. Kamarádi spolu byli od dětských let, později navázali vážnou známost. Rodiče Jozefa byli ale proti, vztah tak musel skončit. „Jeho rodičům se nelíbilo, že jsem Cikánka,“ říká Eva. Ta se poté vdala a Jozef odešel do Břeclavi, kde se usadil. Nebyli v kontaktu téměř třicet let, aby se spolu znovu sešli na ulici.

Jozef nemá kde bydlet od počátku 90. let. Vychodil pouze základní školu, zkoušel se živit na stavbě i jako závozník, ale žádnou práci si neudržel. „Vždycky nakonec dali přednost někomu, kdo byl vyučený nebo měl nějakou školu,“ vypráví. Nakonec našel útočiště u sestry, ale sourozenecké soužití ukončila velká hádka a Jozef se musel vrátit na ulici.

Eva se do Ústí dostala díky svému muži, který tu našel práci. Sama si však stálou práci nikdy nezajistila, jen příležitostně pomáhala v kuchyni. Život jí převrátila naruby manželova smrt, Eva tak zůstala sama a bez peněz na nájem. „Začala jsem brát vdovský důchod, ale z toho jsem nájem a ostatní věci nezaplatila,“ říká. Od živoření na ulici ji ušetřil její syn, který ji vzal k sobě. Díky tomu se mohla po letech setkat s Jozefem, aniž by to jí to napadlo. „Syn měl tehdy přítelkyni v Břeclavi, za kterou jezdil. Chtěla jsem ji poznat, tak jsem jednou jela s ním. V Břeclavi jsem narazila na Jozefa. Oba jsme se hned poznali,“ líčí Eva. Při zpáteční cestě do Ústí už seděl v autě i Jozef.

Na práci už nemyslí

Jenže společné soužití Jozefa, Evy a jejího syna dlouho nevydrželo. „Po čase syn Jozefa vyhodil, vadilo mu, že je z ulice a spousta jiných věcí. Já jsem ale bez něj být nechtěla, tak jsem šla taky,“ říká Eva. Na ulici spolu žijí devět let. Do společné kasy jim přibude měsíčně 8 tisíc, Eva bere 5 tisíc vdovský důchod a Jozef 3 tisíce životní minimum. Místo starého polorozpadlého domu v ústecké čtvrti Severní Terasa, kde momentálně pobývají, by klidně mohli využít azylového domu Samaritán. Má to ale jeden háček, nefungují zde společné pokoje pro muže a ženy. „Museli bychom bydlet zvlášť, a to nechceme,“ říká Jozef.

Oba pomalu dojídají chleba a polévku, na kterou sem pravidelně chodí. Jozef šel umýt nádobí, oba si totiž nosí vlastní včetně příborů. „Nechceme používat zdejší příbory, ani nádobí,“ zatváří se kysele Jozef. Ten se před odchodem ještě pečlivě učeše. „Jde se do práce,“ vtipkuje. Tím míní, že se zastaví na pár skládkách a zkusí najít kov či sklo do sběru. Na skutečnou práci už ani jeden nepomýšlí. „Nás už nikdo nezaměstná,“ říká smířeně Jozef. Přesto mají plány do budoucna.  „Chtěli bychom si našetřit a jít do nějakého podnájmu,“ přeje si Eva.

 

Text vyšel původně na webu Menšinová témata v médiích, který vznikl v rámci předmětu o minoritách na IKSŽ FSV UK (rok 2010).

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.