Uč se Nataško, abys jednou nemusela zametat ulice!

Ukrajinci a Ukrajinky žijící v České republice většinou vykonávají ty nejtěžší práce. Někteří z nich mají vysokoškolský diplom, zde si však i coby uklízečky vydělají více než dvojnásobek. Pracují až 16 hodin denně, často i o víkendech. Peníze posílají domů na Ukrajinu rodině, kterou museli opustit. Když se jich zeptáte, zda se jim v Čechách líbí, odvětí možná překvapivě – oproti jejich rodné zemi jsou prý Čechy mnohem čistší a voňavější.

Nataša

Přicházím na smluvenou adresu v moderní čtvrti na okraji Prahy. Jdu dlouhou ulicí, míjím dlouhatánský vzorně zastřižený plot, až konečně narazím na číslo, které hledám. Je pátek, dvě hodiny odpoledne a já zde mám schůzku s Natašou. Místo ní mě však vítá bezpečnostní zařízení s kamerou. Zanedlouho se ozve bzučák a branka se sama otevře. Vstupuji do zahrady a konečně spatřím Natašu. Zamává na mě a ještě chvilku rusky něco vysvětluje dámě u dveří. Podle vzezření hádám, že ta dáma asi bude paní domu, je pečlivě nalíčená, má sluneční brýle a lodičky na vysokém podpatku. Konečně se dveře zavřou a my jsme s Natašou samy. „To byla paní domácí. Řekla jsem jí, že jsme kamarádky, takže se klidně můžeme projít po zahradě kolem domku.“ Zahradu bych sice nazvala spíše parkem a třípatrový domek vilou, ale budiž.

Nataše je 40 let, vypadá však nejméně o 5 let mladší. Má světle hnědé vlasy, pěknou postavu a pořád se směje. Narodila se na Ukrajině v jednom větším městě na západě země. Vystudovala ekonomickou vysokou školu a pak krátce pracovala jako účetní. Vdala se a má jednu dceru. Před 12 lety se rozhodla Ukrajinu z ekonomických důvodů opustit. Dneska sama říká, že jejím domovem je Česká republika.

Málokdo dnes ví, že…

První vlna emigrace Ukrajinců a Ukrajinek na území dnešní České republiky proběhla již po první světové válce. J. V. Stalin nechal popravit tisíce představitelů ukrajinské inteligence a sedlákům protestujícím proti kolektivizaci zemědělství odpověděl uměle vytvořeným hladomorem, který má na svědomí asi 4 miliony obyvatel. Zejména zástupci ukrajinské inteligence si tehdy za cíl zvolili Československo. Prezident Masaryk novou menšinu podporoval, a  bylo  tak  vybudováno

několik ukrajinských univerzit a gymnázií. Tato snaha však skončila s druhou světovou válkou, po níž byli Ukrajinci i Ukrajinky násilím odvlečeni do ruských lágrů. Za totality byly všechny ukrajinské instituce zrušeny a po kdysi početné menšině jako by se slehla zem.

Ukrajinkou v České republice

Procházíme se zahradou a Nataša si libuje, jaké má teď skvělé zaměstnání. Jedna její kamarádka se totiž musela vrátit na Ukrajinu a nabídla Nataše, jestli by práci hospodyně na dva měsíce nechtěla vzít za ni. Nataša sem dojíždí každý pracovní den na 8. hodinu a končí zpravidla ve 2 odpoledne. Ukazuje mi saunu a bazén, takže je mi jasné, že přidá-li se k tomu třípatrová vila a zahradnické práce, určitě se tu 6 hodin denně nenudí. Majitelé vily jsou prý Rusové. Zatímco paní domu zde tráví většinu svého času, její manžel hodně cestuje po obchodech. Obejdeme dům, Nataša si vezme kabelku a vydáme se na autobus.Míříme k Nataše domů. Do sedmi hodin, kdy odchází z domova do večerní práce, času dost. Je pátek, autobus narvaný k prasknutí. Ptám se Nataši, jestli doma bude ještě někdo. „No, bydlím s přítelem. Od manžela jsem odešla už dávno, asi rok potom, co jsme se sem přistěhovali.“

Cestou mi Nataša vypráví o svých začátcích v České republice.

Nataša se vdala, když jí bylo 20 let, její milý, se kterým se znali už od základní školy, se akorát vrátil z vojny, a pak šlo všechno rychle. Rok po svatbě se jim narodila dcera. Nataša byla tou dobou ve druhém ročníku vysoké školy, studium však zvládla a nastoupila jako účetní do práce. V roce 1991 se Ukrajina osamostatnila a začalo masové propouštění z továren. O zaměstnání přišel i Natašin manžel. Netrvalo dlouho a dostal nabídku pracovat v České republice. Když byl už rok pryč, Nataše se stýskalo a rozhodla se jet ho navštívit. Dceři bylo tehdy 6 let a zůstala na Ukrajině s babičkou. Nataša si v práci vzala dlouhou neplacenou dovolenou a v Čechách  nakonec zůstala 7 měsíců. Se sehnáním práce nikdy neměla potíže. Když přijela poprvé, nastoupila na stejné místo jako její muž. Pracovali společně v jedné pekárně v malém městě na západ od Prahy za 25 korun na hodinu. Ubytování ve sklepě pekárny měli zaměstnanci zdarma. Nataša vzpomíná, jak to tam bylo příšerné: „Neměli jsme tam žádné soukromí,  sprcha, záchod i kuchyň byly pro všechny dohromady a všude lezly myši.“ Majitel pekárny však Natašu oficiálně zaměstnal, a tak získala roční pracovní povolení a povolení k pobytu. „Když jsem sem tehdy přijela, neuměla jsem česky ani slovo,“ říká Nataša. Nyní však mluví bezvadně, a to přesto, že se nikdy nijak systematicky neučila. „Prostě jsem jenom poslouchala a snažila se to opakovat, přišlo to nějak samo,“ vysvětluje.

Nataša se po prvních 7 měsících strávených v České republice vrátila zpátky na Ukrajinu a měla jasno. V pekárně dřeli s manželem za 25 korun na hodinu, což jsou na naše poměry velmi malé peníze, Nataše se však podařilo hodně ušetřit a domů mohla dceři přivézt spoustu věcí, které na Ukrajině nebyly k sehnání, a ještě jí zbylo hodně babičce na přilepšenou.

Průměrný měsíční výdělek
Pracovní imigranti v ČR – muži 11 000 – 13 000 Kč
Pracovní imigrantky v ČR – ženy 8 000 – 10 000 Kč
Státní úředníci na Ukrajině 5 200 Kč (ceny nepatrně nižší)

Nejnovější údaje Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky

Celkový počet ukrajinských pracovníků v ČR 200 000
Občany ČR 20 000
Trvalý pobyt 13 000
Přechodný pobyt 78 000
Různá víza a nelegální pobyt 150 000

Motivaci však mají všichni společnou – přijíždějí za většími výdělky. Zpočátku se spoléhají na své známé či příbuzné předchůdce, kteří jim zajistí ubytování a pomohou sehnat práci. Ve většině případů jsou těmito průvodci tzv. klienti. Klienti lanaří pracovní síly už na Ukrajině a lidem, kteří se rozhodnou jejich služeb využít, slibují vízum, práci i ubytování. Mnoho uchazečů o práci v České republice nabídku svých krajanů z opatrnosti využije, protože chce mít jistotu. Tato jistota však není zadarmo. Klienti si za své služby, jako je například obstarání dokladů, často účtují nehorázné sumy, které mnohonásobně převyšují čisté náklady.

Klienti

Když Natašin manžel poprvé odjel na práci do České republiky, využil služeb klienta a nyní mu musel odevzdávat třetinu svého platu. Moc tedy neušetřil. Tohoto břemene se Natašin manžel zbavil až později malým podvodem. Aby dostal svoje doklady, který si klient ponechával u sebe, nalhal mu, že se chce vrátit na Ukrajinu. Doklady tehdy dostal, rychle si sehnal jinou práci a přesvědčil nového zaměstnavatele, aby ho rychle přihlásil na úřad. Přestože to bylo poměrně nebezpečné a riskantní, zatím k žádné újmě nepřišel. Měl výjimečné štěstí.

Klienti mají v České republice vytvořenou síť potencionálních zaměstnavatelů, kterým své zákazníky na přání dohazují. Od zákazníků pak za zprostředkování práce požadují procenta z platu. Není výjimkou, když vyžadují třetinu. Klient se musí vyznat v místním prostředí, hlavně v úřadech, a mít kontakty na zaměstnavatele poptávající levnou pracovní sílu. Pak už stačí jen kasírovat procenta z platů svých bezradných spoluobčanů. Pokud se některému zákazníkovi nechce platit, klienti jim hrozí vyhoštěním ze země nebo ztrátou dokladů. Mnozí klienti jsou navíc napojeni na mafii, a protože mají přehled o pohybu svých zákazníků, sem tam organizují jejich přepadávání, když si vezou ušetřené peníze zpět na Ukrajinu. Klientům jejich špinavou práci ulehčuje fakt, že ženy i muži, kteří sem z Ukrajiny přicestují, jsou neinformovaní a neznají svá práva. Z Ukrajiny není nikdo na funkční právní stát zvyklý, a tak snadno podlehne zastrašování klientů. V České republice mají tedy klienti respekt, doma na Ukrajině je však lidé nenávidí a považují je za zrádce, kteří parazitují často i na vlastních přátelích. Nelze se tedy divit, že nějakému klientovi občas na Ukrajině někdo jako pomstu vypálí rodný dům.

Doma

Nataša odemkne dveře od svého podnájmu a vcházíme dovnitř. Byt má pěkně zařízený. Všude čisto a pečlivě uklizeno, zařízení bytu je jednoduché, ale účelné. Jdeme do  kuchyně a Nataša dá vařit vodu na čaj. Beru si z lednice Jihočeské mléko a tajně pátrám po něčem neobvyklém. Marně, je tam jenom Coca-cola, eidam, jogurty Florián, zelenina, máslo a hrnec s polévkou. Sedám si tedy ke svému čaji Pickwick a přemýšlím, zda by vůbec někdo poznal, že zde nebydlí Češi V tom mi však zrak padne na knihovnu, starší generace by snad alespoň přelouskala názvy knih, já však azbuku neumím, takže bych si nepočetla vůbec. Tak aspoň něco je tu jiné!

„Když jsem před 12 lety definitivně odjela do České republiky,“ pokračuje Nataša ve vypravování, „po dceři se mi stýskalo příšerně, a tak jsem často jezdila domů. Naštěstí tam jsem z Prahy za 10 hodin, takže když je potřeba, není problém být druhý den doma.“

Nataša se vrátila do pekárny, ale už se to tam nedalo vydržet. Když zjistila, že v Praze si lze vydělat několikrát více, rozhodla se odjet tam. V hlavním městě začala v samoobsluze. Ráno musela před prodejnou zametat chodník. Tehdy si vzpomněla, jak jí maminka, když byla malá říkala: „Uč se Nataško, abys jednou nemusela zametat ulice!“ Nataša se poprvé za naše setkání zamračí a řekne: „Co se ale dalo dělat, všichni se měli líp, když jsem odjela. Rodiče byli dokonce rádi. Říkala jsem si, že to dcera bude muset nějak zvládnout, kdyby to nešlo, hned bych se vrátila. Naštěstí šlo zezačátku všechno dobře, byla hodná a teď chodí na vysokou školu. Kdybych nevydělávala tady, nemohli bychom si to dovolit. Chtěla jsem sice, aby jela studovat sem, ale ona nechtěla, asi kvůli kamarádům.“

Pro leckoho je naprosto nepochopitelné, jak tyto „ženy z Východu“ můžou být tak kruté a opustit své malé děti. „Ženy z  Východu“ však někdy prostě nemají na výběr. V obchodech chybí základní potraviny, jejich děti hladoví a ony už nevydrží se na to koukat. V tomhle okamžiku učiní tvrdé rozhodnutí – sbalí se, děti strčí babičce a zbudou po nich jen obálky s penězi.

Práci, kterou u nás Ukrajinky a Ukrajinci vykonávají, by za stejné peníze vykonával jen málokterý Čech. Většinou se jedná o nepopulární a málo placené pozice jako je uklízečka, pomocná kuchařka, šička, zdravotní sestra u mužů pak dělník nebo zedník. Pracovní imigranti jsou navíc ochotní pracovat v noci, přes víkendy, mnohdy třeba i 16 hodin denně. Není divu, že poptávka po nich je u nás obrovská.

Objednávku sami zajistíme, zabalíme, doručíme, aneb internetoví otrokáři

Nakupování přes internet se v dnešním uspěchaném světě stává stále populárnějším. Mnozí z nás si už zvykli touto formou shánět vánoční dárky, objednávat elektroniku nebo knížky, mezi oblíbené také patří donáška krmiva pro psi a kočky. Někoho by však mohlo zarazit, že se stejnou samozřejmostí lze objednávat i „levnou pracovní sílu pro vaše podnikání“, jak na internetu inzeruje pracovní agentura ukrajinci.com. Klasickým stylem „zadání parametrů – zpracování zakázky – zabalení zboží – doručení zboží“ lze na těchto stránkách objednat živého člověka á la Ferda Mravenec – práce všeho druhu. Jak se píše dále: „Námi dodaní pracovníci jsou většinou cizinci, převážně z Ukrajiny, jsou připraveni tvrdě a poctivě pracovat, vítají každou práci navíc, každou přesčasovou hodinu.“ Na stránkách ukrajinci.com si můžete dokonce vybrat způsob výběru pracovníků – nábor, výběrové řízení nebo prosté dodání na míru. V případě dodání na míru je však nutné v objednávce přesně zadat: množství požadovaných pracovníků, od kdy a na jak dlouho je potřebujete, požadované dovednosti a kolik hodin denně a kolik dnů v týdnu je třeba práci vykonávat. Tyto informace stačí podat emailem či telefonicky, a pak následuje „rychlá a levná“ dodávka zboží. Platí se, jako v jiných internetových obchodech, fakturou. Součástí stránek je i přehledný ceník. Cena za 1 pracovníka dodaného na míru z Ukrajiny s vyřízením kompletních dokladů se pohybuje v rozmezí 4 až 8 tisíc Kč, podle nároků na odbornost. Při dlouhodobé spolupráci a podle „velikosti zakázky“  lze dohodnout slevu. O jakou formu slevy se jedná, například 1+1 kus zdarma, kup 3 a zaplať 2 nebo, nejlevnější z pěti gratis, to už se tam nedozvíme. Na stránkách jinak velmi jasně vymezených obchodních podmínek chybí pouze informace o způsobu reklamace a upoutávka na posezónní výprodej zbylého zboží.

Uklízečka, prodavačka, pokojská…

Po práci v samoobsluze toho Nataša vystřídala ještě hodně. Chvíli pracovala jako uklízečka na chirurgii ve Vinohradské nemocnici, potom prodávala v cukrárně, dělala pokojskou, myla

nádobí, prostě kde se co namanulo. „Víš, my nestřídáme práci, protože by nás vyhazovali. Když ale chceš odjet na měsíc nebo na dva na Ukrajinu, nikdo na tebe nepočká. Musíš dát výpověď, a pak hledat znova.“

„Víš, proč jsem se rozešla s mužem?“ ptá se mě Nataša a začne vyprávět. Když Nataša myla nádobí v jednom pražském hotelu, akorát odešly dvě snídaňové servírky. Vedoucí měla Natašu ráda, protože byla pečlivá a brala každou volnou směnu. Nabídla jí proto, jestli by chvíli nechtěla obsluhovat hotelové hosty, než najdou náhradu. Nataša kývla a k údivu všech zvládala práci za obě předchozí dívky.

Vedoucí věděla, v jaké je Nataša složité situaci, a nabídla jí, že zaměstná i jejího manžela jako údržbáře, a že by mohli společně i s dcerou bydlet v hotelu. Nataša byla nadšená a už si plánovala, jak bude manžel jejich malou vodit do české školy. Hned mu tu báječnou nabídku jela oznámit, on však nadšený nebyl. Řekl, že údržbáře dělat nikdy nebude, protože je to pod jeho úroveň, a že mu vyhovuje dělat vedoucího v pekárně za Prahou.

Nataša byla v šoku, negativní reakci vůbec nečekala, a navíc se jí dotkla manželova pýcha. „Já jsem pro rodinu obětovala všechno. Už rok jsem zametala, myla nádobí a měla jsem daleko víc peněz než on a on se nesníží k tomu dělat údržbáře?! Mohli jsme bydlet všichni pohromadě i s dcerou, to jsem si vždycky přála a on to teďka zkazil.“

Nataša vysvětluje, že sama by to s dcerou nezvládla, protože musela od 6 ráno do večera pracovat, a nemohla by ji tedy  ani  vodit  do  školy.  Od   manžela  tehdy definitivně odešla a dcera zůstala na Ukrajině u babičky. Po manželovi měla Nataša dva přítele, oba jsou Ukrajinci, s prvním byla 8 let a s tím současným je už 4 roky.

Konečně pátek!?

Dopíjíme čaj a je skoro 7 večer. Nataša se převlékne a vyrážíme do tanečního klubu, kde pracuje v noci z pátku na sobotu a ze soboty na neděli jako servírka. Volna si tedy přes víkend moc neužije, ale vydělá si tady dobře. Jedeme metrem do centra a já se Nataši ptám, zda se jí líbí čeští muži. „Vůbec, ani trochu, naši jsou mi mnohem sympatičtější, možná je to i kvůli víře, máme stejné názory, tradice, víc si s nima rozumím.“  Zajímavé je, že s českými ženami to je jiné. Říká, že zde má hodně dobrých kamarádek, se kterými si opravdu rozumí a může jim říci všechno, Čecha si však k sobě nepustí.

U vchodu do klubu čeká bodyguard, Nataša mu řekne, že jdu s ní, a tak nemusím platit vstupné. Scházíme po schodech dolů, zdá se mi, že tu nikdo není. Dozvídám se, že lidé začínají chodit až tak po 9. hodině. Sedám si na bar. Nataša si skočí někam dozadu a pozdraví se s ostatní obsluhou, všechno to jsou také Ukrajinky. Ptám se, jestli to tady má ráda, jestli ji nemrzí, že studovala vysokou školu a teď tady pracuje jako uklízečka a servírka. „To je jasný, že se mi to moc nelíbí, ale ani tahle práce mi nevadí. Můj sen je pracovat v bance. To ale tady nemůžu.“ Prý to není možné, protože u nás neuznávají její diplom, a navíc by se to ani nevyplatilo finančně. Nataša říká, že jedna její známá se roky snažila, aby mohla dělat účetní a teďka bere 8 tisíc korun měsíčně. Stejně se ale Nataše v Čechách moc líbí. Říká, že oproti Ukrajině je tady prý všechno čistší a voňavější. Zůstat navždy by chtěla určitě, avšak jenom kdyby za ní přijela dcera a rodiče. Pak by prý byla úplně nejšťastnější.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *