Sicario: Recept na tíživou depresi

Když vás z plátna obejme melancholie, film vám freneticky brnká na nervy a po skončení máte sto chutí zalézt do křoví a umřít. Jakkoli je předchozí věta nadneseně míněná, snímek Sicario v divákovi vyvolává na chlup stejné emoce. Pomalu, ale (sebe)jistě.

Problém obchodu s drogami na americko-mexické hranici je stále palčivější a filmový průmysl jen nastavuje zrcadlo k divákům. Za poslední léta nám připomíná téma drogových kartelů alespoň dvěma snímky ročně. Od vláčné Konečné se Schwarzeneggerem, přes chladně přijatého Konzultanta Ridleyho Scotta, až po bláznivou komedii Millerovi na tripu. Během těch let tu ale stále chybělo dílo, které by divákovi spolehlivě vyrazilo dech. Uondaný děj či slepé pokusy o humorné vložky nevystihly dostatečně hrůznou beznaděj, ve které se americko-mexické pomezí nekonečně dlouho utápí. A z těchto rozpačitých pokusů o úderné krimi drama nyní vystupuje Denis Villeneuve se svým Sicariem.

Tento kanadský režisér není rozhodně žádný zelenáč. Do povědomí českých diváků se mohl poprvé dostat před pěti lety na filmovém festivalu ve Varech, a to se svým strhujícím snímkem Požáry. Předloni se z jeho hlavy na světlo světa podíval i jeden z nejkontroverznějších filmů nového tisíciletí Nepřítel, ale definitivně na sebe upozornil ještě v témže roce s temným Zmizením. A jestliže někomu jeho jméno přeci jen uniklo, po zhlédnutí Sicaria už ho z hlavy lehce nedostane. Přitom se od svých předchůdců výrazně neodlišuje. V čem tedy tkví recept na film, který se přes diváka neúprosně převalí a zanechá ho v tíživé melancholii tak, aby se mu to ještě líbilo?

Deprese prvotřídní jakosti

Na hranici, kde ročně umírají stovky lidí, to opět vře. Nájemné vraždy, migrace i obchod s drogami tu jsou na denním pořádku. Učinit všemu přítrž přijíždí zásahový tým pod přísným dohledem svérázného důstojníka Gravera ztvárněného Joshem Brolinem. Losangeleský rodák, kterého jsme už letos měli příležitost vidět na Everestu, by byl dost možná i nejdrsnějším členem tajné skupiny – nebýt tajemného Alejandra. Oscarový Benicio del Toro, obsazený do této role, je kráčející charizma. A to i vedle zbytku týmu tvořrného elitními americkými vojáky s tricepsy, se kterými by mohli hrdě kandidovat ke Stallonovým Expendables. Málomluvný Graver do této testosteronem nabité jednotky přibírá subtilní agentku FBI Macer (Emily Blunt) a společně vyráží vstříc nemilosrdným mexickým kartelům. Jak se naivní agentka Macer brzy přesvědčí, aby mise měla úspěch, nebude stačit jen překročit americkou hranici, ale i meze všech ideálů, kterým až doposud věřila.

To, že se film nebude s divákem mazlit, mu dává najevo od prvních okamžiků. Když po patnácti minutách člověk vidí desítky mrtvých, létající končetiny i znetvořené civilisty, je mu dostatečně jasné, že tady se může stát cokoli. Vědomí, že Villeneuve na nějaké morální hranice nehraje, se následně promítá na divákově psychice. V některých scénách se napětí graduje až za snesitelnou hranici běžného konzumenta. Tvrzení, že řada lidí odchází z kinosálu se souvislou vrstvou potu či s nehty okousanými ke kůži, proto není daleko od pravdy.

Nejhrůznější ticho

Strhující zápletka, která kolem speciální skupiny pomalu stahuje nevyhnutelnou smyčku beznaděje, by ale plně nevyzněla nebýt Jóhanna Jóhannsona. Islandský čtyřicátník k dílu přispěl hudbou, dá-li se takto jeho trýznivá symfonie nazvat. S temnou basou, válečnými bubny i drásavými syntetizátory dokázal vybudovat skladby, které nepřipravenému řádně pocuchají nervy. Když mohutná basa rozduní kinosál a na plátně se schyluje k velké akci, na dýchání nezbývá čas ani pozornost. Paradoxně si ale srdce vybuduje rekord v úderech za minutu v pasážích, kdy se namísto hrůzné hudby sálem rozléhá hrobové ticho.

Sicario se může bez větších debat hrdě zařadit po boku Oskary ověnčeného snímku Traffic – nadvláda gangů Stevena Soderbergha. Přestože obě díla spojuje téma i Benicio del Toro, srovnání se nabízí s mnohem aktuálnějším počinem. Nejen v některých konkrétních pasážích, ale i celkovým vyzněním, nápadně připomíná detektivní seriál Temný případ. Ve dvou hodinách snoubí to nejlepší z obou sérií. Zatímco z té první si bere onu zprofanovanou temnou atmosféru, ze druhé vypjatou akci. Obě složky působí v brilantní rovnováze a na vahách divákovy spokojenosti plnohodnotně vyvažují jednu, dvě pasáže, ve kterých se příběh možná až zbytečně táhne.

Film nechce na diváka pedantsky apelovat k zamyšlení nad drogovou problematikou. Nepřeje si ho ani překvapit či vehnat slzy do tváří. Jediným účelem je skopnout ho do tíživé sklíčenosti. Tak alespoň snímek působí a přesně to se Villeneuveovi podařilo. Jako lidé máme pozitivní emoce samozřejmě raději. Proč tedy paradoxně většina diváků chce od filmů rozbrečet, vystrašit či vyvolat jiné negativní emoce? Odpověď na tuto otázku Sicario nepřináší, ale maximalizuje naše zvrácené přání: dostaň nás do té nejhlubší deprese.