Máme tu úzkostný boom. Pokud v současné době necítíte strach, tak je to zvláštní, říká psychoterapeut

Pandemie konoraviru, válka na Ukrajině a plížící se inflace cupuje společnost na kusy. Nebývale krizová doba po nás tak vyžaduje větší psychickou odolnost než kdy dřív. O tom, co teď lidi nejvíce trápí, jakou roli hraje víra v psychoterapii a kde je Achillova pata společnosti, jsem mluvila s psychoterapeutem Michalem Hartmanem.

Momentálně máme za sebou několik krizí a ženeme se do dalších, je to teď hlavní téma v terapiích?

Je zajímavé, že ne, pokud myslíme téma covidu a to, co se nyní děje ve světě. To mě zaujalo, protože si říkám, co vlastně řešit jiného než tohle. Musí to pracovat s lidmi na celým světě a je mi podezřelé, když se tohle téma neobjeví. A tak se na to v terapiích často doptávám.

Co se dozvíte?

Když přijde klient se zhoršujícími se úzkostmi, tak zkoumáme, s čím to je spojené, a já se doptám i na tohle. Velmi často se pak dostaneme k tomu, že to je něco, co ten problém spustilo nebo to byla poslední kapka. Takže to není tak, že by lidé současnou dobu vyloženě tematizovali, ale je to někde na pozadí. A jsem přesvědčen, že tahle doba je spouštěčem.

Máte pocit, že se teď lidi potřebují k něčemu upnout? Zmiňují se v psychoterapii o spiritualitě, něčem nad námi, co by na nás dávalo pozor?

Právě, že ne. Tohle já považuji za zralou dobrou věc, něco, co má vyšší smysl. Pokud to není vyloženě nějaký trestající přísný bůh a vyhraněná církev.

Ano, ale my Češi hodně věříme v něco neurčitého, co třeba nedokážeme pojmenovat.  

Je nutné říct, že já se pohybuji v určité bublině, a u té se tohle nevyskytuje.  Možná je to jeden z důvodů, proč jim je špatně. Kdyby u nich tenhle mechanismus fungoval, ve smyslu věřit v něco, tak je možné, že by se jim ulevilo. Můžu se s nimi o víře bavit a vést je k ní jako k jedné z možností a nemusíme tu mluvit ani o církevní víře, i víra v dobrý konec, naději nebo v dobrý svět, nám může velmi pomoct.

A jak to cítí Vaši klienti?

Necítí to tak, a přitom by to potřebovali. Cítí svět jako ohrožující a nebezpečný, a v současné době je to silnější. Jako výsledek psychoterapie by to otočení k jakékoli víře bylo žádoucí.

Takže víra je pro psychoterapii pozitivní věc?

Jednoznačně.

Lidmi tedy stále rezonují úzkosti a depresivní stavy?

Ano, a nyní je to horší. Mluví se o tom i mezi psychology a psychoterapeuty, že je takový úzkostný boom.

Vstupuje do toho i sociální úzkost?

Ano. Ještě před pandemií jsme se o sociální úzkosti bavili kvůli nezaměstnanosti. Člověk si snadno přivykne izolaci, a když jde pak mezi lidi, tak je to s úzkostmi spojené. Důležité je poznamenat, že moji klienti za terapii platí, což znamená, že jsou funkční, tedy chodí do práce a vydělají si na to. Nechodí sem lidé, kteří to mají na pojišťovnu, kteří do té práce ani nedokážou dojít, u těch je ta sociální úzkost silnější.

Myslíte si, že je hodně lidí, kteří doma čekají na psychologa sjednaného pojišťovnou, protože zkrátka nemají finance? Čekací doba je stále dlouhá.

Nejspíš ano, čekací doba je zhruba 3 měsíce. A aby se to zkrátilo, tak by k tomu museli pustit i nás terapeuty bez atestace ve zdravotnictví, protože pro pojišťovnu mohou pracovat jen psychologové a terapeuti s pětiletou atestací ve zdravotnictví a klinickou praxí.

Takže i člověk s přímo vystudovanou psychologií na FF nemůže pracovat skrz pojišťovnu?

Ne. Jediná výjimka je to, že některé zdravotní pojišťovny přispívají na několik sezení, ale musíte splnit nějaké podmínky.

Mají lidé v současné době strach, co bude?

Nikdo o tom moc nemluví a mě to překvapuje, ale někdo to může schovávat za jiné potíže. Nebo z toho mají takový strach, že si to ani neuvědomují. Když strach nemají, tak je někdy oslovím, zda to je téma k řešení. Pokud v současné době nemáte strach, tak je to zvláštní. Takže je to spíše takové skryté a přenesené, což se často s velkými strachy děje, že se někam přesunou.

Může tedy být současný stav spouštěčem nějakého hluboce uloženého problému nebo nemoci, že pak opravdu dojde ke stanovení diagnózy?

Určitě ano. Někdo si v šestnácti dá jointa a spustí se mu schizofrenie. Pro někoho to může být maturita. A pro někoho to může být tohle.

Jasně, ale Vámi zmíněné situace jsou většinou chvilkové záležitosti, které rychle skončí. Ale tohle je takové podprahové.

Ano, a myslím, že největší šok byl právě ten začátek v roce 2020. Já sám jsem se cítil špatně jít na začátku pandemie do Lidlu, kde byli všichni v rouškách, připadal jsem si jak v katastrofickém filmu. Tohle může být spouštěč i pro zdravé lidi. A čím déle to trvá, tím je větší pravděpodobnost, že ty úzkosti přijdou.

Mluvíte s lidmi častěji o smrti?

Ano, určitě.  A nevím, jestli je to tím, že na to myslím více já, protože se mě to dotýká jako všech ostatních, anebo tím, že to ti klienti více zmiňují. Ale tématem to bylo i před covidem, protože konečnost naší existence byla tématem vždycky, ale tímhle to nabralo na síle.

Co terapie online? Jaké to pro Vás je?

Pro mě je to horší. V současné době už mám jen jednu klientku online. Většinou se snažím těm lidem říkat, abychom se aspoň jednou viděli fyzicky. To setkání face to face je nenahraditelné. Vidím toho člověka celého, jak se hýbe a jak se vyjadřuje tělem. Ale také mě překvapuje, že v něčem to bylo dobré, pro někoho pohodlnější.

Může to být pro někoho lepší?

Co se týče toho komfortu, tak možná ano. Pro někoho to může být z praktických důvodů lepší. Ale pokud by to byl případ člověka, který je úzkostný a je schopen sem fyzicky dojít, tak to stejně vedu k tomu, aby vyšel do těch ulic a přišel za mnou.

Takže to byla přechodná fáze?

Ano, na přechodnou dobu je to výborný pomocník. Ale nevím, jaké by to bylo, kdybychom to stále měli online. Nemám s tím zkušenost a nevím, jestli by dvouroční terapie face to face a terapie online dospěly ke stejným výsledkům.

Co média? Způsobovalo to lidem strach? Hovoříte o tom s nimi.

S některými. Já jsem to tedy řešil spíše u sebe, že jsem skončil v pasti. Nejdříve díky té pandemii, více jsem četl zprávy, protože mě to logicky hodně zajímalo. A říkal jsem si, kdybych byl na jiné planetě, tak hrozně zajímavé sledovat, co se děje. A pak z toho vzniknul až obsesivní zvyk, že jsem se ráno vzbudil, a koukal jsem do mobilu už v posteli. A s tou Ukrajinou se to ještě zhoršilo, takže jsem si pak naordinoval omezit média a cítím, že mi je lépe. Chci být informovaný, takže na to kouknu jednou denně a více si to hlídám. Ale lidé mají obecně strach z těch informací.

Do toho ale vstupují i dezinformace, jako třeba ohledně očkování nebo uprchlíků z Ukrajiny.

Mám pocit, že dezinformovaní lidé moc nechodí na terapie. Všichni, co sem chodí takhle nesmýšlejí. Ale často mívají problém se svými rodiči.

Jakože jejich rodiče věří dezinformacím?

Přesně tak. To se nyní dá počítat, jako kdyby každý druhý tohle zmínil, že jeho táta nebo máma věří dezinformacím a vznikají z toho ostré rodinné spory a hádky.  

Jak si to vysvětlujete?

Vysvětluji si to tak, že věk kolem padesáti let je hodně rizikový pro přijímání dezinformací, protože ta generace se nenarodila do internetové doby a nemohla si tak vypěstovat zdravý přístup a kritické myšlení o přicházejících informacích z internetu.

Byl větším spouštěčem těchto svárů covid nebo válka na Ukrajině?

Mám pocit, že někde opravdu více než covid začala doléhat až ta válka na Ukrajině.

Takže dezinformace jsou náš největší problém, protože nás provází z krize do krize?

Řekl bych, že kdybychom byli jednotní, tak bychom to vnímali jako problém nás všech a měli bychom to mnohem jednodušší. Všichni bychom šli proti společnému nepříteli. Ale takhle se v těch rodinách staví proti sobě a nemůžou společně táhnout za jeden provaz.

Vnímáte tedy, že společnost je více rozdělená než před pandemií a je to vinou dezinformací?

Ano, bohužel. Buď je to dezinformace, anebo ty dezinformace nasedají na nějakou živnou půdu v podobě určitého rozštěpení, vyživují něco, co už tu bylo. Těžko říct, co tu bylo dřív, jestli dezinformace nebo rozštěpení společnosti. 

Jak na vás tedy působí současný stav společnosti?

Určitě to nevnímám negativně. Paradoxně spousta lidí díky nějaké nepohodě a velkému strachu mohla dojít k velké proměně nebo posunutí, a to je pozitivní. Mohli jsme si díky tomu utřídit hodnoty, nebo začít v něco věřit.

To se úplně kruhem vracíme na začátek. Je tedy víra tou největší hodnotou, jak přežít tyhle krize?

Ano. Ta víra v dobrý konec a naději.

Máte hranici, kdy si řeknete, že už Vaše práce jde na úkor Vaší duševní pohody?

Na to bychom měli být připraveni právě díky těm psychoterapeutickým výcvikům, abychom si tyhle věci nepřipouštěli k tělu.

A jde to ve sto procentech si držet odstup?

Nejde. Je to těžký. Existují supervize terapeutů, kde můžeme jako terapeuti sdílet svoje pocity, pokud třeba cítíme, že je toho na nás moc. A terapeut by měl mít určitě i vlastního terapeuta.

Takže terapeuti mají terapeuty. Máte pocit, že bychom měli zmínit něco, co jsme zde nezmínili, a mělo by se o tom určitě mluvit?

Určitě o tom, že celá tahle situace má potenciál k dobrým věcem jak na osobní úrovni, tak na úrovni společnosti. Například klimatická krize. Přijde mi hodně zajímavé, že někdy v roce 2018 se hodně mluvilo o klimatickým průšvihu, hodně se to řešilo a bylo to velké světové téma. A najednou do toho vpadne pandemie, kdy najednou přestanou lítat letadla a jezdit auta. To prostě nevymyslíte. To je, jak kdyby si to lidi přivodili sami.

Foto: Pixabay.com