Beran z boje neuhne

V červnu Zlín Film Festival, s posledním prázdninovým víkendem Barum Czech Rally Zlín, cihlové domečky, Baťa, zlínští ševci, cestovatel Zikmund, zlínský hokej. To si představím, když se řekne Zlín. To je moje doma.

Poslední položka na seznamu má ve Zlíně bohatou historii. Vždyť hokej se tady hraje už 90 let. Od sezony 1980/81 je Zlín pravidelným účastníkem nejvyšší soutěže. 31 sezon v řadě Zlín patří mezi českou hokejovou elitu, špičku – jedno třetí místo, čtyři tituly vicemistra a hned dva mistrovské tituly. Panečku, to byly oslavy.

Letos ale zlínský hokej – vedení, hráči, fanoušci i celé město můžou být u jednoho velmi hořkého milníku. Už loňská sezona, do které znatelně zasáhla celosvětová pandemie, nebyla pro žlutomodrý tým dobrá. Ale byla to sezona covidová, nesestupová. Nikdo z 14 týmů se nemusel utkat s vítězem první ligy v baráži a hájit své místo mezi elitou. Letošní sezona si za to ale vybere svou daň. Poslední z letošních patnácti účastníků přímo sestoupí do první ligy, a ten 14. si o své místo zahraje v baráži.

Nejslabší Zlín?

Už před sezonou experti i sázkové kanceláře nad Zlínem lámali hůl. Připravenost týmu, přínos posil, síla odchodů, adept na vítěze. Tady všude nám predikce nepřály. Vyhrát nemůžeme ani cenu sympatie, Zlín dostal nálepku jasného outsidera soutěže. A bohužel se zdá že oprávněně.

Všechno při starém, a přece všechno jinak

Když letos přijdete na Zimní stadion Luďka Čajky ve Zlíně, na první pohled se nic neděje. Všechno je na tom našem retro zimáku při starém. Na vrátnici sedící pan Pivoda vás trochu smutně a jakoby stydlivě pozdraví. A s téměř stoprocentní jistotou bude dlouze přemýšlet a v duchu si určitě položí otázku: „Čí ty jsi?“ Ty stejné fotografie na chodbách schodiště, specifické zatuchlé aroma u kabin a neopakovatelný hudební doprovod – kontakt brusle s ledem, hokejky s pukem, přerývaný dech, a to vše čas od času přetne trenérská píšťalka.

 A přece je tady všechno jinak. Nad hledištěm visí připomínky dresů zdejších legend. Připomínají sílu, historii, milníky a všechnu tu radost. Teď tady ale panuje atmosféra hokejové euforii hodně vzdálená. Atmosféra, která je tak hutná, že si na ni můžete sáhnout, která vás pohltí jako peřina na prázdninách u babičky. Atmosféra, kterou doma zažít nechcete. A jestliže patříte ke zlínskému hokeji – a nezáleží na tom, jestli jste místní hráč, člen realizačního týmu nebo fanoušek, chytne vás za srdce.  

Situace, kterou si nikdo neuměl představit

„Je to těžká situace pro všechny. Není příjemné chodit do kabiny a tu situaci zvládat. Je to psychicky dost těžké. Na všechny hráče je vyvíjen tlak, abychom vyhrávali, bodovali. Na začátku jsme si tu situaci asi nikdo nedovedl představit – my hráči, vedení ani fanoušci,“ líčí své pocity bývalý kapitán, současný obránce Tomáše Žižka.

Jeho slova potvrzuje i útočník Zdeněk Okál: „Atmosféra je hrozná. Sklíčená. Byly situace, kdy se mi nechtělo do kabiny. Ne, že bych nechtěl vidět kluky, ale nechtělo se mi k hokeji.“

Právě útočník Okál je pokračovatelem hokejového rodu. Zlínský dres nosil jeho táta, jeho strýc Miroslav Okál patří ke zlínským hokejovým legendám, i Zdeňkovi synové Matyáš a Tobiáš jdou ve stopách rodinné tradice. O to větší cítí Okál tlak: „Strávil jsem tady celý život. Bydlím tady. Mám tady rodinu. Situace letošní sezony mě velmi tíží. Táta tady chvíli hrál, ale Mira tady strávil celý život stejně jako doposud já. Ani nevím, co víc bych k tomu řekl.“

K situaci měl co říct i brankář týmu, dvaadvacetiletý Daniel Huf: „Od mala jsem se sem chtěl dostat. Zlín byl vždy výborný tým. Hrálo se tady vždycky na vrchu tabulky. Byla tady úžasná atmosféra. Jako malý kluk jsem snil o tom, že to zažiju. A teď, když tady jsem a v minulých sezonách jsem předvedl dobré výkony, trápí mě, že se nedaří, chci se posunout a tady se řeší, že by se mohlo sestoupit. V Chance lize jsem už chytal a chtěl jsem se vypracovat na extraligového brankáře. Teď tady jsem, a když se sestoupí, i má osobní značka klesne. To mě trápí. Vnitřně.“

Nepovedené starty – neřešený problém

Ve Zlíně dlouhodobě nejsou dobré začátky sezon. Letošní sezona nepřekvapivě nebyla výjimkou. Po prvních osmi kolech se Berani krčili na samém konci tabulky s pouhými 5 body, které získali za 3 remízy po základní hrací době. Dvakrát z toho prohráli. Novým impulzem měla být změna v realizačním týmu, kterou odstartovala rezignaci hlavního trenéra Roberta Svobody. Na jeho post přišel Luboš Jenáček, k týmu se také připojili druhý asistent trenéra Luboš Rob a kondiční trenér Libor Chytil, starší bratr útočníka týmu NHL New York Rangers Filipa Chytila.

Příslib změn se ve vzduchu vznášel i poté, co klub oznámil zapojení hráčských legend do realizačního týmu – Petr Leška jako asistent sportovního manažera a Petr Čajánek, který měl mít na starost individuální rozvoj hráčů.

Hráči kvitují nový impulz v realizačním týmu, zejména příchod kondičního trenéra Chytila: „Učili jsme se herní situace, zlepšili jsme fyzickou kondici. Myslím, že je to krok kupředu. Cítím zlepšení vůči sobě i vůči týmu,“ říká Okál.

Chybějící radost z hokeje

Nedílnou součástí celého procesu je boj sám se sebou, hledání motivace, a proto Okál doplňuje: „Měli jsme nějaký pohovor, který měl určitý smysl. Celý život jsem byl založený na to, že hraju fyzicky náročný hokej. Kladu důraz spíš na sílu než na hlavu. Momentálně nedokážu vyjet s čistou hlavou a radostí z hokeje. Převládá ve mně to, abychom vyhráli, abychom bodovali. Chybí nám radost ze hry. Možná, že kdybychom se oprostili od toho, že musíme, a zaměřili se na to, že chceme, bylo by to jiné.“

S tím souhlasí i Žižka, který se zamýšlí nad tím, co změnit: „I když přišly nějaké změny a tím myslím hráčské změny, pořád se v naší hře vyskytují stejně věci a my s trenéry a celým realizačním týmem pracujeme na tom, aby se ty věci nestávaly. Bohužel se to ještě úplně nepodařilo, a tak se snažíme pracovat nejenom na té herní stránce, ale taky na stránce kondiční a psychické a všichni pevně věříme, že se posuneme nahoru. Bez usilovné práce a víry se nikam nedostaneme.“

Šestý hráč v poli? Fanoušci!

Bez víry člověk daleko nedojde a ví to nejen zlínští hokejisté, ale hlavně fanoušci. A tak zatímco v předchozích sezonách se fanoušci nebáli být kritičtí, někdy se k hráčům otočili zády nebo dokonce opustili zimní stadion ještě před závěrečnou sirénou, letos fanoušci na svých místech zůstávají nejen do posledních vteřin, ale i dlouhé minuty po utkání. I po tom prohraném.

Pavel Běla, správce instagramového profilu ŠevciFans říká: „Situace je po psychické stránce náročná nejen pro hráče a klub a jeho zaměstnance, ale i pro nás fanoušky, kteří celou sezónu táhnou. Fandí. A stát při klubu a fandit se má i v době temna. Nejsme zastánci házení špíny na hráče – málokdo si uvědomuje, jaké psychické škody může způsobit takové chování, jak to hráče může ovlivnit a tím i hru na ledě.“

Zástupci nejrůznějších fanouškovských skupin se ale shodli, že důležitá je pozitivní mysl a víra. A dokud jde vidět snaha hokejistů, budou se snažit i fanoušci a budou fungovat jako šestý hráč v poli, společně. Bez ohledu na to, k jakému fanouškovskému spolku patří. Stejně jako hokejisté i fanoušci mají odhodlání bojovat dál a skandovat do poslední vteřiny.  

Dlouholetý fanoušek Zlína Jan Houšť výše napsané podtrhuje: „Jsem dlouholetý fanoušek Zlína, stejně jako moje rodina a nedovedu si představit, že bych o víkendu nešel ve Zlíně na hokejovou extraligu. Je to můj koníček, relax po práci. S mnohými hráči se znám osobně. O to víc bych si přál, aby se to podařilo zachránit, a mohli jsme po sezoně zajít na extraligové pivko. Situace není jednoduchá, ale když vidím zájem ze strany vedení i hráčů… Když na každém hokeji před sebou vidím střídačku plnou hráčů a realizačního týmu, jak se snaží vymyslet, jak to všechno zvládnout a bodovat… Nejde ani pomyslet na to, že bychom jim my fanoušci tu podporu nedali.“

Evu Pobudovou a jejího manžela Radka dal zlínský hokej dohromady. I takové příběhy zlínský hokej píše. Dnes jsou manželi a mají skoro tříletého syna Sebíka, který už je taky pravidelným návštěvníkem zlínských zápasů. Podle nich nezáleží na situaci. Věrnost jednoduše přetrvává a stejně jako Beran z boje nikdy neuhne, neuhnou ani fanoušci.

Zlínský tým nepatří mezi oblíbené soupeře a ani fanoušci v lize nejsou oblíbení, jedni bez druhých by fungovat nemohli. A hokejisté si moc dobře uvědomují, jakou sílu a povolený doping ve fanoušcích mají. I když ne vždy je vztah s nimi jednoduchý a přímý. Často mají obě skupiny jiný pohled na věc, letos je to jiné.

Dokud se skanduje, ještě jsme nesestoupili

„Na to, jak hrajeme, když sedím na té střídačce, slyším, jak fanoušci fandí. A cítím podporu. Cítím, že za námi stojí, že týmu chtějí pomoct v každém zápase. A drží nás nad vodou,“ oceňuje práci fanoušků Okál.

A přidává se současný kapitán týmu Pavel Kubiš: „Čeká nás tvrdá práce. Bude to psychicky náročné, ale nevidím v tom nic jiného než to, že pro Zlín – město, fanoušky, nás, musíme extraligu zachránit. Nechci, aby jedna sezona zastínila všechny ty krásné zážitky posledních let. Všichni jsme profíci, i když vím, že někdy to nevypadá, že bojujeme. Ale nevěřím, že je v týmu někdo, komu by to bylo jedno. Tomu prostě nevěřím. Ale věřím, že společně tuto podivnou sezonu dovedeme do šťastného konce.“

Foto: David Peška

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.