Digitalizace v lavicích? Možná tak na papíře

Pojďme vrátit děti co nejrychleji do škol. Taková je shoda napříč naší politickou reprezentací. Alespoň v rétorické rovině. Pojďme dát stranou úvahy, jestli je takové rozhodnutí v současné pandemické situaci správné. Stejně tak se pojďme oprostit od reality, v níž se obchody, které jinak může vláda finančně podržet, možná otevřou dřív než brány vzdělávacích institucí. Podívejme se spíše, do jaké školy se to vlastně deváťáci a maturanti na začátku března vrátí. Po tom, co se výuka přesunula na různé internetové platformy, by se totiž mohlo zdát, že děti usednou do lavic ve školách digitálního věku. Ale je tomu skutečně tak? 

Na úvod by se slušelo českému školství vyseknout poklonu. Naše vzdělávání je totiž korporátní mluvou řečeno velmi efektivní. Na to, jak podfinancované je naše školství v porovnání s podobně velkými ekonomikami, si totiž české děti nevedou vůbec špatně. Českému vzdělávání tedy chybí peníze, ale někde také učitelé a stejně tak kapacity nabídnout všem žákům a studentům stejné příležitosti ke vzdělávání. Když se totiž podíváme na jednotlivé regiony, zjistíme, že se kvalita školství napříč republikou značně liší. V Ústeckém nebo Karlovarském kraji je dokonce na úrovni rozvojových zemí. Největším problémem tuzemského vzdělávání jsou právě nerovnosti. To není žádná novinka – pandemie koronaviru ale tento palčivý problém ještě umocnila a snad ho i „zpropagovala“ ve veřejné debatě.  

Podle šetření České školní inspekce se na jaře k distančnímu vzdělávání nepřipojilo přibližně deset tisíc žáků základních a středních škol. V mnoha případech do hry vstoupily obce nebo městské části a nezištné subjekty. Ty přispěchaly na pomoc a zakoupily potřebnou techniku. Učitel vysílá, žák přijímá a problém jako by byl vyřešený. Přeci jenom jsme, a to hlavně na jaře, obdivovali všechny inovace a interaktivní prvky online výuky. S radostí jsme konzumovali zprávy o jinak plachých studentech, kteří se na distanční výuce skoro až perou o slovo. To jsou beze sporu pozitivní příběhy a těch není v těchto časech nikdy dost, neměly by ale zastínit realitu věci. 

Podle inspektorů za děsivé číslo žáků ztracených někde mezi učitelem a často neexistujícím počítačem mohou nejen chybějící technika, ale také malá motivace nebo nižší podpora od rodičů. V Česku zároveň platí, že máme velmi vysokou míru reprodukce sociálního statusu – což mimo jiné znamená, že dítě vysokoškolsky vzdělaného rodiče bude mít mnohem větší pravděpodobnost, že také absolvuje vysokou školu. U žáka z Prahy nebo ze Zlínska je zase dvakrát větší pravděpodobnost, že bude excelovat v matematice nebo přírodních vědách, než u žáků z Karlovarska nebo Ústecka. Chybí peníze, chybí učitelé, ale chybí také podpora pro studenty. Taková podpora, kterou už kapacitně nemohou kantoři obstarat – chybí například psychologové. Jsou to právě i oni, kteří by mohli pomoci dětem ze znevýhodněných rodin.

REPORT THIS AD

O digitalizaci českého školství mluvíme nejčastěji v souvislosti s distanční výukou. Veřejná debata naprosto opomíjí, že ta správná digitalizace by ale měla směřovat jinam. Dáváme rovnítko mezi distanční výuku a digitalizaci. V takovém případě se dopouštíme omylu, na kterém, pakliže jej uvedeme do praxe, budou tratit příští generace. Digitalizace v kontextu formální podoby výuky totiž v sobě nenese potenciál vyřešit problémy, s nimiž se české školství potýká. Ta správná digitalizace odlehčí školám při administrativě nebo jim umožní sdílet prostředky a zkušenosti nebo také lidské síly. Mezi ně by patřili právě psychologové. V některých krajích jednoduše na psychology nezbývají peníze a dotační tituly dlouhodobou potřebu neutáhnou. A jsou to právě tito experti, kteří by mohli pomoci dětem ze znevýhodněných rodin. 

Ale jak na to? Z logiky věci by měl být původcem stejně tak jako průvodcem změny stát. Digitalizace je komplexní strukturální projekt, na jehož realizaci české školství jednoduše nemá kapacity. A ostatně by ani mít nemělo. Už jenom kvůli tomu, že má náš vzdělávací systém svých problémů dost. Jestli ale školy pandemie něco naučila, pak to, že změna rychleji přijde zespoda než shora. Jenže školství nefunguje stejným samospádem jako například ekonomika. Ta se může digitalizovat a vystačit si s tržními silami. Stát tak může garantovat například bezpečnost nebo infrastrukturu. Konkurenční prostředí ale ve školství takhle nefunguje – v takovém případě by se akorát už tak velké rozdíly rozšířily o kategorii méně a více digitalizovaný. 

Školství v digitalizované společnosti staví český vzdělávací systém před nespočet výzev. Některé jsou finančního rázu – kde na to všechno vzít peníze? Některé zase mají co do činění s digitální gramotností – můžeme digitalizovat, aniž bychom měli jistotu, že umíme technologie bezpečně využívat? Jiné se dívají na obsah učiva – proč jednotné přijímající zkoušky testují děti ze znalostí, když rámcové vzdělávací dokumenty a vlastně i digitalizace po nich vyžadují kompetence a schopnosti? To jsou všechno otázky, na které se musíme ptát. Pojďme ale nejdřív (nejen) pomocí digitalizace narovnat české školství.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.