Vybydlené domy novým divadelním formám

Není to tak dlouho, co na českou divadelní scénu dorazily nové divadelní formy interaktivního divadla. Stačí vybydlený činžák, polorozpadlý statek nebo zašlý sad a trocha nábytku. Samotný prostor, ve kterém se divadlo odehrává, je tou nejdůležitější kulisou.

Je konec babího léta. Pocitově teplé a slunečné počasí však pro tento den není tak důležité. V jednom z opuštěných činžovních domů na nechvalně proslulé adrese Za Poříčskou bránou se odehrává další z interaktivních projektů divadelního souboru Pomezí.

Nápad mají prostý. Diváci mohou volně procházet domem, do jehož chodeb a pokojů jsou instalovány stovky kusů předmětů denní potřeby, nábytku, knih, fotografií, lahviček a roztodivných mechanických strojků, blikajících lamp a vůbec jakýchkoliv rekvizit, které běžně v divadle nespatříme. Jediným spojujícím prvkem s konvenčními divadly je bar, který se podobně jako jinde stává středobodem večera. Diváci i herci se skleničkami v ruce se časem rozptýlí po domě a představení začíná. Odehrává se na více místech zároveň, přesouvá se chodbami a pokoji a všelijak se přelévá mezi různými prostředími a kulisami. Někteří návštěvníci již mají osvojenou diváckou strategii, a tak sledují jednu skupinu herců po celý večer, nechávají se jimi zatahovat do dalších zákoutí domu, do dalších zákoutí propleteného příběhu. Vše je velmi pečlivě synchronizováno tak, aby se herecké skupinky navzájem potkaly, interagovaly, promísily se, zahrály si spolu a pak se zase rozdělily různými směry, jimiž se linky příběhu vinou. Je proto zcela nemožné zachytit celý příběh. Pro diváka, který zakouší své první setkání s touto netradiční divadelní formou, se víc než o cokoliv jiného jedná o večer plný zmatku, chaotického pobíhání a několikeré rezignace na veškeré snažení se něco pochopit.

Místy dochází k trapným momentům, když se herci pokoušejí začlenit nechápajícího diváka do hry, jindy zase agilní návštěvník nevhodně zasahuje ve chvíli, kdy to od něj nikdo nechce.

Atmosféra je zmatená, ponurá a místy strašidelná. Postavy s kamennými výrazy rázovitě přecházejí po chodbách a člověk neví, kam má uhnout, zdali se otočit a sledovat herce, nebo pokračovat v původním směru.

Po polovině představení, které trvá bezmála tři hodiny, se dříve cizí diváci navzájem poznávají, společným pocitem je jim bezradnost a zmatek, někdy v tento moment také poslední nechápaví návštěvníci poznávají, že právě to je cílem ‒ že nikdy neměli vidět představení celé, že vůbec nezáleží na tom, jestli to dohromady dává smysl. Měli zažít speciální pocity, měli se cítit trapně, měli se bát, měli být zmatení. Všem pomalu dochází, že každá scénka, ačkoliv zdánlivě pevně souvisí s těmi ostatními, byla vlastním svébytným příběhem.

Nezvyklý zážitek, který spíše než divadlo připomíná únikovou hru, skončí tam, kde začal. U baru. Poté je dům otevřen coby veřejné jeviště k další konzumaci v kulisách a rekvizitách, každý si tak může všechno osahat a vyzkoušet na vlastní kůži. Když pak odcházíme, nikdo nemá pocit, že byl v divadle. Každý však ví, že něco podobného nikdy nezažil. Jestli je za to rád, nebo ne, vyplyne z míry divácké účasti na příští inscenaci. Vždy je okamžitě vyprodáno.

Foto: Tomáš Felcman

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *