Cimrmani. Fenomén? Legenda?

Psát recenzi na hru, kterou jsem zhlédl téměř přesně sedmnáct let po její premiéře (4. října 2002), zdálo se mi nejprve poněkud nemístné, a to zejména kvůli postavení účinkujícího souboru. Předmětem kritiky jsou totiž Cimrmani ‒ živoucí legendy českého společensko-kulturního světa, které dnes, po více než padesáti letech neúnavné a vytrvalé práce, nabývají v tuzemsku uznávaného statusu prakticky nedotknutelných autorit. A ten je v jejich případě až nezvykle všeobecně přijímaný.

I přes velké ztráty souboru během posledních let se Svěrák a spol. stále jeví jako trvalá jistota, o čemž svědčí beznadějně vyprodaná představení pouhých pár sekund od zahájení předprodeje. Pokud přihlédneme ke skutečnosti, že současnému jedenáctičlennému hereckému ansámblu Cimrmanova divadla je dohromady přes 700 let, troufám si tvrdit, že co se týče zájmu veřejnosti, jde o fenomén světově ojedinělý. Dovolte mi položit si tak otázku: je dnešní podoba cimrmanovské produkce atraktivní pouze jako nostalgií protkaný zážitek ze hry, kterou většina obecenstva viděla či slyšela předem ze záznamu a zná repliky nazpaměť, nebo má co nabídnout i nepoučenému diváku, který na představení přichází jako tabula rasa?

Afrika, druhá nejnovější hra repertoáru, je v lecčems typickým příkladem. První část večera je věnována pseudovědeckému semináři, kde herci vystupující jako profesionální cimrmanologové seznamují posluchače s novinkami v bádání o životě a díle všestranného českého génia Járy Cimrmana. Tradičně se tak přesouváme na přelom minulých dvou století, do období převratných vynálezů, dekadentní moderny a svůdné secese a především do předválečné doby prosperity a posledních let Čechy tak nenáviděné rakouské monarchie. Druhá část pak představuje samotnou hru, tedy českou badatelsko-věroučnou misii do srdce černého kontinentu. Od cimrmanovských kultovních normalizačních kusů se však Afrika liší humorem. Ten je situační víc než kdy dříve. Využívá také o poznání více jednodušších vtipů a přímočarého humoru. Občas se tak objeví momenty, kdy to ve hře funguje na úkor kvality, ale mnohem podstatnější je, že na druhou stranu takový postup vytváří platformu pro aktualizační potenciál, u takto dlouho hraných her stěžejní pro to, aby se z díla nestal jakýsi divadelní skanzen. Hra v její původní autorské podobě je přece už natočena a na záznamu zachována v panenské podobě. Vývoj je dnes prostě žádoucí. Prostřednictvím aktualizace textu se tak dnešnímu publiku dostalo narážek na úřadování zemanovsko-babišovského dua, hradního mluvčího nebo například odkazů na sociální sítě. Nicméně při prvních takových momentech bylo znát, že část publika si není jista, zdali se jí to zamlouvá. Přirovnal bych to ke koncertu světové hvězdy, která svůj největší hit zahraje v akustické podobě. Skvělé, ale teď tu normální verzi prosím, bručí obecenstvo při potlesku. V Africe se však s narůstající kvantitou změn replik zvyšuje i kvalita. Alespoň v úsudku obecenstva. Inspirací pro skeptickou část diváků se totiž očividně staly ony nepopsané listy, které se vtipům chlámají, neznajíce jejich původní podobu. Jako by se tradiční fanoušci nechali strhnout a přistoupili na hru.

Kulisám a rekvizitám není namístě nic vytýkat. Ty už si nesou svou část kultovního postavení a mají zcela totožnou podobu jako při premiérovém uvedení. Jsou jednoduché, hravé, barevné a až lajdácky nedokonalé. Dnešní kritika by je možná nazvala minimalisticky komiksovými. Komiksovost by se dala přisoudit i kostýmům, které jsou typicky velmi stereotypní. Nenechávají diváka ani na vteřinu pochybovat o tom, kdo je průzkumník, kdo je mnich, kdo zas baron a kdo má představovat lidojedy, na něž v Africe česká výprava narazí.

Zub času se tak neprojevil na obsahu a významu samotné hry ani na její vizuální podobě. Je však jedna kategorie, kde tento zub zahlodal, a to jsou přirozeně herci samotní. Představení mnou zhlédnuté bylo odehráno pomyslným „best of“ obsazením, které může v současnosti divadlo nabídnout. Svěrák, Brukner, Hraběta či Rumlena své repliky občas zapomněli či špatně artikulovali a já před nimi s poklonou smekám. Při pohledu na jejich třesoucí se ruce a stařecké skvrny zdobící jejich obličeje totiž nejde jinak. Parta mužů (dnes složená i z několika pradědečků), která je i po půlstoletí natolik odhodlaná šířit autorský geniální a nadčasový humor, že si každý večer obléká kostýmy a i přes nenahraditelné ztráty v souboru plní sny, si totiž nezaslouží nic jiného. Sny plní dva. Ten divácký, ale především ten svůj chlapecký.

Byla to moje první návštěva Divadla Járy Cimrmana a rovněž to bylo poprvé v životě, kdy jsem viděl vracet se herce na pódium čtrnáctkrát. A to je odpovědí na jakoukoliv pochybnost.

Foto: Pavla Černá

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *