Scéna a příběh, ze kterého mrazí. Taková je nová Kohoutova Lízinka

Divadlo Horní Počernice uvedlo světovou premiéru hry Lízinka podle předlohy románu Katyně od světoznámého dramatika Pavla Kohouta. Divadelního zpracování náročné inscenace se ujal ochotnický soubor Právě začínáme pod vedením režisérské dvojice Jany Sůvové a její dcery Kláry Šimicové. Katyni Kohout původně připravoval pro své “domovské” divadlo na Vinohradech. Tam ho ale odmítli.

“Váš soubor se dostal do extraligy ochotnických divadel,” ohodnotil představení na děkovačce sám autor. Hornopočernický soubor Právě začínáme si vybral po zhlédnutí jejich dvou povedených her Čapkovy Války s mloky a Dvanáct, které také zdramatizoval. “Udělali jste mi neskutečnou radost, protože dokud autor hru nevidí, tak ji nezná. Teď už vím, co jí chybí, vím, že je dobrá a že se může hrát kdekoliv,” dodal Kohout. Ochotníci představení zahráli jako benefiční pro rodiny postižené požárem v domě v Chodovické ulici v Horních Počernicích.

Hlavní hrdinku Lízinku Tachecí, jakožto první studentku školy pro katy, i její spolužáky a učitele ztvárnili počerničtí amatéři bravurně (herec amatér nemusí nutně být špatný, či nezkušený; pojem “amatér” pochází z francouzského amateur neboli milovník). Působivá byla také scéna a přesné repliky smrtících nástrojů, ze kterých diváka až mrazilo. Studiu penologie, neboli vědy o výkonu trestu, se studenti věnovali teoreticky i prakticky. Režisérky na něj vyhradily jednotlivé vstupy hlavně v druhé polovině představení, kdy už začalo trochu přituhovat.

Přesto přese všechno bylo na hercích vidět, že se báli. Báli se, aby diváky nepohoršili. Já bych se ale naopak nebála a řídila se souslovím “když už, tak už”, klidně ještě přitvrdit a dovést hru do extrému. Lépe by pak vyzněl hlavní smysl Kohoutova díla a představení by v nás zanechalo silnější katarzi.

Kdo Kohoutovu Katyni příliš nezná, nebo ji nečetl, tomu se morbidní příběh o studiu popravčích věd zakončené maturitou na střední škole SUPOV (Střední učiliště popravčích věd), jehož mottem je heslo “Kdo chce věšet, musí vědět”, může zdát dost bizarní a přitažený za vlasy. Dílo je určitou metaforou. Poukazuje totiž na politické procesy v 50. letech. Je přesto stále aktuální, protože nesmyslnému a systematickému mučení, vraždění a popravování jsou lidé vystavováni převážně v totalitních režimech i dnes.

“I proto jsme hru věnovali demokracii, svobodě a evropanství. Vždyť letos je to už 30 let od pádu komunismu. V této souvislosti dělá absurdní prostředí z Katyně velmi živý román,” dodala k inscenaci Lízinka jedna z režisérek, Jana Sůvová.

Obecně je třeba ocenit celkové nasazení a odvahu, se kterými se dámy režisérky i parta ochotníků do zinscenování Kohoutovy Lízinky pustili. Vzhledem k tomu, že se jedná o amatéry, mnohé diváky mohlo dle mého názoru až zaskočit, s jakým talentem jednotliví herci vystoupili. Kromě dobrých hereckých výkonů je třeba vyzdvihnout především autentické kulisy, rekvizity a šikovně zorganizovanou scénu. Celkově Lízinka obstála na výbornou a divák na ni bude jistě ještě dlouho vzpomínat.

Pavel Kohout: Lízinka

Režie: Jana Sůvová a Klára Šimicová

Scéna: Matěj Čech

Kostýmy: Eva Bartoňová

Divadlo Horní Počernice: Světová premiéra 6. dubna, repríza 12. května 2019

Text vznikl na semináři Česká literatura II pod vedením PhDr. Jany Čeňkové, Ph.D. 

Foto: Divadlo Horní Počernice