RECENZE: Pod hladinou léčivého světla

Recenze čtvrtého románu Michela Houellebecqa Možnost ostrova.

„Abych mohl napsat román, musím se nejprve začít skutečně nudit.“
Michel Houellebecq
L’Enlèvement de Michel Houellebecq

V čase, kdy ve Francii důvěrná přítelkyně i milenka amerického spisovatele Henryho Millera Anais Nïn publikovala své intimní deníky, spatřil světlo světa také jeden ze současně nejdiskutovanějších spisovatelů Michel Houellebecq. Navzdory častému označování za provokativního moralistu, silného kritika západní civilizace a víry v individualismus a islamofoba, mají Michel Houellebecq s Anaïs Nin jedno společné. A sice usilovnou snahu hledat skrze své texty a literární tvorbu spojení s okolním světem. Snahu růst prostřednictvím všeobjímající literární tvorby, která přijímá i odsuzuje přirozenost člověka, již ženou pudy do náruče sexuální rozkoše, morálních poklesků, tělesného úpadku a narůstajícího vědomí rozporu těla a duše.

Čtvrtý román Michela Houellebecqa Možnost ostrova vypráví o člověku, který nejenže už nemá co ztratit, ale jemuž vlastní pocit vykořeněněnosti ze světa společnosti, jíž je nedílnou součástí a k níž si nemůže vybudovat pevné pouto, nepříjemně osvětluje komplikovanou povahu bytí. Příběh vypráví osud Daniela1, muže z přítomnosti, jenž se celý život živil jako komik a autor brakových scénářů, což mu vyneslo nebývalou slávu a bohatství. Ponořen do svého vnitřního světa, tím hlavním, co Daniela1 zpočátku zajímá, je úspěch u žen a jeho pochybná kariéra, v jejíž smysl v průběhu postupně ztrácí víru. Do života nešťastného a zhrzeného muže posléze vstupují dvě ženy. Tou první je Isabela, šéfredaktorka časopisu pro mladé dívky, se kterou se Daniel1 ožení, aby jejich manželství skončilo spolu s Danielovou impotencí, poháněnou částečně skrývaným odporem k stárnoucímu a povadlému tělu Isabely. Druhou osudovou ženou je o dvacet pět mladší Esther, do níž se Daniel1 bezhlavě zamiluje, ale pro kterou je sex pouze potřebou a jež Danielovi zasadí symbolickou poslední ránu stvrzující proměrnou poslední šanci Daniela1 na lásku a počátek jeho stáří.

Druhá rovina příběhu se odvíjí kolem postavy Daniela25, o tisicíletí později žijícího klona Daniela1, který žije v izolovaném prostředí pouze se svým psem Foxem25. Daniel25 je součástí nového společenství neolidí, kteří společně s primitivními pralidmi obývají Zemi po sérii globálních katastrof. Klonovaní neolidé, kteří již neznají utrpení, ale ani touhy a emoce spolu komunikují prostřednictvím vstupů z jiných časových rovin a komentují příběh Daniela1 z pohledu budoucnosti. Tito neolidé jsou neustále nahrazováni modernějšími verzemi sebe samých, dokud nepřijde chvíle, kdy se jejich společenství dobere posledního stádia vývoje a bude naplněna jejich nejasná a utopická vize štěstí. Jako pojítko mezi tyto dvě roviny příběhu pak vstupuje vyprávění o počátku církve Elohomitů, s jejímiž příznivci se Daniel1 setkává v čase, kdy se jeho romance s Esther začíná ubírat k jistému konci.

Kdyby se podstata církve Elohomitů dala redukovat na analogii k sektám, jaké známe z historie i současnosti, upírali bychom Houellebecqovi výjimečně poctivý přístup, s jakým ve svém románu realisticky vybudoval elohimitské učení. Nábožensko-filosofické hnutí Elohomitů sice vychází z učení o reinkarnaci hlásajícím dokonalou hygienu jak fyzickou, tak duševní, která má napomoci člověku v jeho cestě za věčným životem, Houllebecq však přitom od počátku karikuje jejího vůdce, který disponuje vlastnostmi náčelníka z primitivních společenství, i perverzní praktiky jejích zakladatelů, kteří Danielovi1 nabízejí členství mimo jiné i díky jeho komerční úspěšnosti a za účelem přilákat pozornost médií. Elohomitská církev shromažďuje majetek svých oddaných za účelem financovat výzkum vedoucí k dokonalé substituci jedince na základě informaci DNA, a postupné odhalování záměrů elohomitské církve, doprovázeného úvahami Daniela1 o smyslu vlastní existence, tvoří ústřední linku celého románu.

V románech Michela Houellebecqa se často objevují témata mocného sexuálního chtíče, chátrajícího těla a determinované duše, která neodvratně směřuje k úpadku a rozkladu nehledě na to, jak úspěšný může být člověk v měřítkách západních společností. Houllebecq bez vytáček ilustruje bezvýchodnost situace, v níž se člověk během svého života ocitá ve chvíli, kdy si uvědomí, že jeho bytí ubíhá po dvou vzájemně antagonistických osách. Po ose duše, která s přibývajícím věkem nabývá zkušeností a vědomí o sobě samé, a ose těla, které v rozporu s potenciálně narůstajícími možnostmi duše chátrá a ubývá mu sil. Toto bytostně bolestné vědomí rezonuje Možností ostrova do té míry, že může svým čtenářům působit mírnou závrať. Onen rozpor pak v Houellebecqových románech téměř vždy vede k dějovému zvratu, jenž spočívá v popření starých hodnot a přijetí nového, okleštěného a jistým způsobem rezignovaného přístupu k životu. Houellebecq se tak blíží k tomu, co by snad mělo tvořit podstatu každého románového díla – románové pravdě, jejíž esencí je vrozená polarita provázející bytí člověka na zemi.

Houllebecqovy romány mnohdy hovoří jazykem, který devalvuje tradici románového psaní a  láme sám sobě kosti, aby mohl sestavit novou kostru románového žánru. Autorův rukopis je plný vulgárních výrazů na okraji trapnosti a nevkusu. Díky technice prokládaní textu dlouhými výkladovými pasážemi, z nichž je patrná autorova široká znalost filosofických, literárních či uměleckých konceptů, historie a moderních technologií, se autor dostává na hranici zřetelné fikce a současného mediálního diskursu, který nevědomě aspiruje na podobný způsob výkladu světa. Zdá se, že autor místy násilně paroduje tušený záměr díla, pročež je některými kritiky osočován z tendence utahovat si z vlastních čtenářů. V pasáži věnované neolidem v  Možnosti ostrova Houellebecq dokonce píše:

„Do dnešní doby nepřetrvalo nic z literární ani umělecké tvorby, na níž bylo lidstvo natolik pyšné; náměty, o kterých pojednávala, ztratily význam, schopnost dojímat zmizela. Nic nezbylo ani z filosofických a teologických systémů, pro něž se lidé bili a někdy za ně i umírali, ještě častěji zabíjeli; to všechno už u neolidí nevyvolávalo nejmenší odezvu, viděli jsme v tom pouze svévolné bláboly omezených, pomatených myslitelů, neschopných zplodit nejmenší přesný nebo aspoň použitelný koncept. Ale lidské technické výtvory stále ještě vzbuzovaly uznání: v této oblasti ze sebe člověk vydal to nejlepší, projevil svou hlubokou podstatu, prokázal prvotřídní operativnost, neolidé však k tomu všemu neměli co významného dodat.“

Možná právě tato Houellebecqova demonstrace absence smyslu lidského konání je tím, co některé jeho čtenáře a kritiky v souvislosti s jeho romány dráždí. Pro Houllebecqa však víc než pro jiné autory platí, že jeho tvorba vychází z nitra duše a že sdělení, jichž se ve svých příbězích dopouští, reflektují povahu literatury, jejímž posláním zdaleka není to, aby člověka ujišťovala v jeho náhledu na svět, ani aby pokorně následovala tradici již vysloveného a funkčního. Literatura vždy stála na principu vytváření situací a idejí, které byly posléze nahrazeny nastupujícími autory v podobě idejí nových. A při blížším pohledu na život autora, jenž se narodil na ostrově Réunion a jehož v šesti letech opustila vlastní matka, která konvertovala k Islámu, by bylo chybou jeho „kontroverzní“ tvorbu, podobně jako intimní deníky Anaïs Nin, chápat dogmaticky a pokoušet se o jednostranné interpretace.

Možnost ostrova  je v tomto kontextu více než moderním románem. Svou povahou se blíží k povaze mýtu, jenž je aktulizován v důsledku současného dění a prožívání člověka v 21. století. Téma církve, jež spatřuje budoucnost v technolgickém pokroku, odráží absenci víry v nesmrtelnost a jedinečnost lidské duše, již podle Houellebecqa lidé v západních společenstvích pociťují čím dál více. Ve svém románu se autor vrací až na počátek lidských dějin, přes prvotní přátelství člověka se psem, k otázkám primitivních národů zmítaných pudy Thanatem a Érosem, až k motivu smrtelnosti a nicoty.

A tak se Daniel25 nakonec rozhodne vzdát svého předurčeného osudu, s jehož smyslem ztratil kontakt, opouší svůj vymezený prostor a vydává se hledat onen utopický ostrov. Odchodem ze společenství neolidí se Daniel25 ocitá úplně sám v drsné krajině primitivních lidí s vědomím, že mu zbývá posledních šedesát let existence, ze kterých ho vytrhne až smrt. V samotném závěru knihy poprvé spatřuje moře, u kterého se rozhodne zůstat a kde jakožto klon, bytost bez rodičů a vztahovosti, znovu odhaluje prvotní lidskou emoci:

,,Dlouho jsem se koupal za svitu slunce i hvězd, vnímal jsem pouze zvláštní pocit, že přijímám výživu. Štěstí nebylo možným obzorem. Svět zradil. Tělo mi patřilo na krátký časový úsek; nikdy nedojdu určeného cíle. Budoucnost byla prázdná; byla to hora. Mé sny zabydlely citové výjevy. Byl jsem a už jsem nebyl. Život byl skutečný.“

Text vznikl v rámci semináře Literární a knižní kritika PhDr. Jany Čeňkové, Ph.D.