Karate – ne sport, ale životní filozofie

Čtvrtek 15. prosince 2016. Předvánoční shon je v plném proudu, lidé přemýšlejí, jakými dary potěší své nejbližší. Do toho se ještě stále musí pracovat, na některé je toho zkrátka moc. Práce, shánění dárků, děti. Kde se dá v Praze na chvíli oddechnout? Zastavit čas, změnit prostředí, přenést se myšlenkami na úplně jiné místo, daleko od všech, a přitom tak blízko domovu?

Jedno takové místo se nachází na Trhanovském náměstí v Praze 10 Hostivaři. Sídlí zde Sportovní klub bojových umění (SKBU), známý pod jménem BUDO Hostivař. Budó je souhrnné označení pro japonská bojová umění.

SKBU Hostivař se zaměřuje na širokou škálu bojových umění. Od karate, street fightu, thajského boxu až po judo či aikido. Nabízí ovšem také kurzy volejbalu, jógy či angličtiny. Výstavní skříní klubu je karate.

Hostivařský klub vznikl v roce 1991 pod vedením Karla Strnada, trojnásobného mistra republiky v karate. V roce 2016 jako první Čech v historii získal sedmý dan. V klubu mu neřekne nikdo jinak než shihan. Tímto pojmem se označuje karatista, který dosáhl šestého černého pásu v bojovém umění.

V karate se rozlišuje několik škol. Pražský klub vychází ze stylu Šótókan, který se soustředí především na přímé techniky a výbušnou sílu. „Šótókan je nejrozšířenější školou karate, zvolili jsme tento směr, protože ho po všech stránkách považujeme za nejúčinnější,“ vysvětluje Strnad.

Zakladatelem tohoto stylu je Gičin Funakoši, jenž je považován za otce moderního karate. V roce 1922 ho poprvé představil japonské veřejnosti na dívčí škole v Tokiu. Japonská asociace karate (JKA) ale byla založena až o 33 let později, v roce 1955. Hlavním instruktorem se stal Funakoši. Ministerstvo školství uznalo asociaci o tři roky později. Toho se už Funakoši nedožil, protože v roce 1957 zemřel ve věku 88 let.

Mistr republiky

SKBU Hostivař se věnuje všem věkovým kategoriím, odpolední hodiny patří přípravce, resp. nejmladším a nejmenším karatistům a karatistkám. Poté přichází řada na žáky, seniory a závodníky. Mezi nejúspěšnější odchovance a závodníky klubu patří třiadvacetiletý Marek Babor.

Ten na mistrovství světa JKA v letech 2012 až 2015 vždy pravidelně vybojoval alespoň jednu medaili. Jeho sbírka je úctyhodná: dvě stříbrné a tři bronzové medaile. K tomu navíc v roce 2014 vyhrál titul mistra republika.

„Jestli to v životě chcete někam dotáhnout, musíte tvrdě pracovat. Vím, že to zní jako otřepaná fráze, ale je to pravda. V prvních letech jsem si nedokázal představit, že bych někdy mohl získat medaile z mistrovství světa, ale když jsem poprvé zvítězil v národním přeboru, uvědomil jsem si, že se trénink skutečně vyplácí, a že když budu cvičit ještě víc, můžu v karate něco dokázat,“ říká Babor, který se v průběhu let vypracoval i v jednoho z trenérů, který předává své zkušenosti a usměrňuje vývoj mladších závodníků a závodnic.

Kromě toho vždy v neděli vede kruhové tréninky zaměřené na zlepšení kondice. Na nich nikoho nešetří, bez ohledu na to, jak dlouho trénujete. Člověk má při tomto tréninku pocit, že konečně chápe, co skutečně znamená slovo galeje. Intenzita cvičení je vysoká, čas na oddechnutí a načerpání sil minimální.

Cvičení na žebřinách, sedy lehy, dřepy, kliky, zvedání medicinbalu nebo cviky s tzv. bulharským pytlem, multifunkční tréninkovou pomůckou, která slouží k posílení všech svalů. Rozlišuje se několik zátěží: 5 kg, 10 kg nebo i 20 kg.

„Cílem je dostat se do co nejlepší kondice. Snažím se, aby kruhový trénink pomohl k větší fyzické síle a výbušnosti,“ charakterizuje nedělní dřinu Babor.

Hodinu a půl trvající kruhový trénink je sám o sobě vyčerpávající, ovšem to nejhorší přichází na řadu až druhý den ráno po probuzení. V tu chvíli si uvědomíte, co jste o den dříve prováděli a každý pohyb cítíte, protože váš svalový aparát je namožený od lýtek až po ramena.

Karate pro život

SKBU je výjimečné tím, že se nekoncentruje pouze na karatisty školou povinné, ale na všechny věkové kategorie. Od pondělí do čtvrtka, vždy od 19 hodin, přichází na řadu trénink oddílů KPŽ. Co se pod touto tajemnou zkratkou skrývá? KPŽ znamená karate pro život a zaměřuje se na všechny, kteří s karate začínají v pozdějším věku, nejen od osmnácti, ale třeba i od čtyřiceti či padesáti let. Věkové hranice v karate neexistují, i tím je toto bojové umění unikátní.

Každý trénink karate začíná stejným způsobem, bez ohledu na to, o jakou věkovou kategorii se jedná. Po příchodu do tělocvičny, které se neřekne jinak dojo, se karatisté ukloní směrem k místu, kde visí fotografie Gičina Funakošiho. Po odložení batohu, ve kterém nechybí pití, chrániče na ruce (a případně i na zuby) si karatisté stoupnou doprostřed dojo, seřazeni podle pásků neboli stupně technické vyspělosti.

Tak začíná i trénink oddílů KPŽ B v onen prosincový čtvrtek. První místo v řadě zaujímá karatista s nejvyšším páskem, trenér stojí uprostřed dojo. Všichni svůj pohled upínají na Funakošiho. Karatista s nejvyšší technickou vyspělostí přednese slova pozdravu směrem k Funakošimu a vedoucímu trenérovi. Ten se poté otočí směrem k ostatním a všichni se navzájem ukloní.

Zkoušky se blíží

Tento slavnostní ceremoniál je následován rozcvičkou, kterou vždy vede ten, kterého trenér pověří. Nejinak je tomu i na tréninku KPŽ B, který probíhá každé úterý a čtvrtek. Právě 15. prosince se na tréninku sešlo šest karatistů, dva z nich – Ilja a Jarda – se připravují na nedělní zkoušky, aby vyměnili barvu pásků a oficiálně se posunuli o úroveň výš.

„Začínal jsem před třemi lety a musím říct, že karate mě hodně naplňuje a na tréninky chodím moc rád, je to skvělé odreagování od pracovního života. Mám pocit, že někam směřuju,“ tvrdí Ilja, který se živí jako učitel jazyků. „Vím, že karate není jen o barvě pásků, ale nebudu lhát: hodně mě motivuje, že se můžu posunout k zelené barvě,“ doplňuje ho Jarda, jenž pracuje na městském úřadě.

Ve čtvrtek je vždy trenérem KPŽ B Vladimír Limburský, asistent kouče české reprezentace. Tento šestadvacetiletý držitel druhého danu má za sebou několik medailí z juniorských mistrovství světa, z doby, kdy ještě aktivně závodil. Po čase se rozhodl závodění nechat a soustředit se pouze na trenérskou dráhu.

Úspěšně vede závodníky i dospělé. Je jedno, koho zrovna trénuje, smysl a princip jednotlivých technik a úderů dokáže vysvětlit všem bez ohledu na jejich věk. Je to přesně ten typ trenéra, kterého si každý přeje. V klubu se mu říká buď Vláďa anebo „Limbura“.

„Poprvé jsem začal trénovat ve dvaceti a cítil jsem, že mě to naplňuje víc než závodění. Když někoho trénuju delší dobu, vidím u něho nebo u ní velké pokroky, daleko větší, než můžu pozorovat u sebe. Líbí se mi, když s dětmi a staršími závodníky objíždím turnaje či mistrovství světa a Evropy a společně se radujeme z dosažených úspěchů,“ popisuje svůj vztah k trénování Limburský.

Po rozcvičce Vláďa představuje první část tréninku. Nejdříve si projedeme nanečisto zkoušky, které čekají Ilju s Jardou. Zkoušky se konají vždy v červnu a prosinci, a když se blíží jejich termín, trenéři se na ně hodně zaměřují.

I zkoušky se skládají z kumite, kata a kihonu (viz Informační box). S přibývajícími pásky se náročnost zkoušek pochopitelně zvyšuje, přesto např. rozdíl ve zkouškách na zelený a první fialový pásek není příliš patrný. U některých pohybů se pouze přidávají navíc techniky, jinak jde prakticky o totéž. Jen s tím podstatným rozdílem, že práce boků, udržení těžiště a celkové vyznění technik a úderů musí být vyzrálejší než v případě předcházejících zkoušek.

Zkoušky nanečisto končí zhruba po čtyřiceti minutách. Vše je vysvětleno, kluci jsou dobře připravení a naladění. „Dneska je to největší dril ze všech,“ říká Ilja, který sotva popadá dech. „Na žádné předchozí zkoušky jsem nebyl připraven tak, jako jsem na ty nadcházející. Ještě potřebuju doladit pár technik, ale jinak se cítím skvěle.“

„Ilja má zkoušky ještě o něco složitější než já, ale vím, že trenéři nás připravili, jak nejlépe mohli. Moc se na neděli těším, ale upřímně se přiznávám, že až nastoupím před shihana, budu se chvět nervozitou,“ nezastírá Jarda.

Milosrdné kata

Po přípravě na zkoušky se vracíme ke kata, projedeme si všechny „Heiany“. Heian znamená „milosrdný“ a ve stylu Šótókan se rozlišuje celkem pět heianů, kterými všichni karatisté začínají. Teprve po nich následují další, složitější kata.

Začíná se Heian Shodan, následují Heian Nidan, Heian Sandan, Heian Yondan a Heian Godan. Projíždíme všech pět kat, každou z nich třikrát. Nejdříve pomalu, lehce na počítání, poté opět na počítání, ale už v rychlejším tempu, a nakonec bez počítání na plný zápřah.

Každá z kat trvá zhruba 35–50 vteřin, ale kdo si myslí, že o nic nejde, hluboce se mýlí. Jako v jakémkoli jiném sportu, i v karate hraje klíčovou roli fyzička. Bez ní nemůžete trénink, který trvá devadesát minut, zvládnout. Zacvičit tolik kat v časovém rozmezí 20 až 25 minut vyžaduje formu a výdrž. Tyto dvě vlastnosti nejlépe získáte běháním. Běháte-li pravidelně a jste zvyklí na zátěž, jste o krok napřed před ostatními. Druhou možností je začít navštěvovat nedělní kruhové tréninky.

Karate posouvá člověka nejen po fyzické, ale i mentální stránce: „Fyzicky a psy­chicky vyzrálý karatista ví a zná to­lik ze svého umění, že dokáže vycítit nebezpečí agrese a vyhnout se jí. Princip karatedó jako bojového umění je: nebojuj, utíkej, ale jsi-li donucen hájit svůj život, tak se bij jako tygr. Myslím, že v těchto posto­jích zas tak velký rozdíl není,“ tvrdí Strnad.

To už se po kata trénink pomalu nachyluje ke konci. Zbývající čas slouží k závěrečnému protažení. Poté se všichni seřadí do jedné řady podle technického stupně a odříká se dojo kun, pravidla, kterými by se měl řídit každý karatista.

Dojo kun předříkává karatista s nejvyšším technickým stupněm, a ostatní po něm slova opakují. „Snaž se o rozvoj svého charakteru. Dbej na zdravé úsilí. Zřekni se násilí. Respektuj druhé. Vlož maximální úsilí do všeho, co děláš.“ Pak už následuje pozdrav Funakošimu, potlesk jako poděkování trenérovi za jeho snahu (nepsaná tradice všech tréninků SKBU) a závěrečná úklona při opouštění dojo.

Další trénink je za námi. Ať už na něj člověk přichází s jakýmikoli myšlenkami, po jeho konci má dokonale pročištěnou hlavu a výborný pocit, že pro své tělo a mysl vykonal něco užitečného.

 

Informační box

Ve stylu Šótókan se rozlišují následující barvy pásků – začíná se bílým, který symbolizuje čistotu, pokračuje se žlutým, oranžovým a zeleným. Po něm přicházejí na řadu dva fialové a tři hnědé. Těchto devět barev se označuje pojmem kyu. Nejnižším kyu, devátým, je bílý pásek, nejvyšším naopak třetí hnědý neboli první kyu. Např. zelený pásek představuje šesté kyu, druhý fialový potom čtvrté kyu.

Po posledním hnědém následuje deset černých pásků. Jako malí hokejisté touží po tom, aby jednou stanuli na kluzištích NHL, snem všech karatistů je propracovat se k černému pásku. Černá barva se označuje pojmem dan. Cesta k prvnímu danu je opravdu dlouhá, pravidelným cvičením a zdokonalováním se k němu dá dopracovat nejdříve po deseti letech. Je to otázka trpělivosti, odhodlání a vůle.

Vidina prvního danu ovšem nesmí zastínit filozofii karate. Tento sport není o barvě pásku. Je o tom, abyste pochopili význam karate, jeho učení a filozofii a stali se lepšími lidmi. „Pěstování bo­jových uměni má po všech strán­kách pozitivní vliv na každého, kdo se mu věnuje,“ tvrdí Karel Strnad, autor knihy Cesta k prvnímu danu.

Karate se oficiálně nazývá karatedó. Název se skládá ze tří slov – kara znamená „prázdný“, te „ruka“ a dó „cesta“. Doslovně přeloženo je karate „cestou prázdné ruky“. Při boji se totiž karatista musí spolehnout pouze na své tělo, zejména na své nohy a ruce. Cvičení karate je lapidárně řečeno o jedné věci – o umění naučit se kime, jediný úder, který vyřadí protivníka. Může jít o dokonalý úder rukou anebo kop, na tom nezáleží. Smyslem kime je ubránit se a zbavit se soupeře.

Styl školy Šótókán se skládá ze tří částí – kihonu, kumite a kata. Kihon znamená nácvik jednotlivých technik a postojů. Může se cvičit na místě, ale také v plném pohybu. Kata představuje sestavu technik proti imaginárním soupeřům. Šótókán rozlišuje 26 kat.

Kumite je zápas, při kterém se proti sobě postaví dva karatisté. Rozlišují se dva druhy – řízené a volné. Při řízeném je dopředu rozdělena role útočníka a obránce. První jmenovaný nahlásí techniku a pásmo, kam bude jeho úder směřovat. Na obránci je vykrytí a kontr. U volného kumite se role nijak nerozdělují a oba mohou útočit naráz.

 

Zdroje:

Funakoši, Gičin: Karatedó: Má životní cesta. Nakladatelství Naše Vojsko, Praha 2010.

Nakajama, Masatoši: Dynamické karate. Nakladatelství Naše Vojsko, Praha 1994.

Strnad, Karel: Karate – cesta k prvnímu danu. Nakladatelství Grada, Praha 2008.

Šebej, František: Karate. Nakladatelství Timy, Praha 1994.

 

Foto kredit: Nick Turner Flickr CC

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.