KOMENTÁŘ: Babičko, a proč máš tak velký šátek?

Která žena je více utlačovaná – modelka promenádující se téměř nahá před stovkami lidí nebo zahalená žena se šátkem na hlavě? Právě šátek je v západním vidění symbolem útlaku muslimských žen. Důkazem, že ženy v islámském světě podléhají patriarchální nadvládě. Nicméně otázka ženské svobody nestojí na tom, zda se bude pohybovat nahá či zahalená, ale jestli si o tom může rozhodnout dle vlastní vůle bez ohledu na názory konzumní společnosti nebo náboženské zvyky.

Spor o hidžáb (šátek zakrývající hlavu, krk a hrudník, nikoliv obličej) se v českých médiích v uplynulém roce objevil několikrát. Diskusi nejvíce rozvířil rok a půl starý případ, kdy střední zdravotnickou školu v Praze opustily hned v první den vyučování dvě studentky, právě kvůli zákazu nosit šátek. Jedna se školou soudí. Kampaň se v loňském podzimu rovněž rozjela proti trutnovské učitelce, která se během vyučování převlékla do burky. Stejně tak je aktuálně terčem útoků jemenská studentka z Teplic.

Přitom v polovině 20. století to vypadalo, že zahalování žen v muslimských zemích bude brzy minulostí. Blízkovýchodní a severoafrické země v čele s Egyptem opouštěly tradiční způsob zahalování. V roce 1956 jako reakci na tehdejší trend publikoval oxfordský historik Albert Hourani článek The Vanishing Veil (Mizící závoj), ve kterém tvrdil, že staletí stará praktika nakonec zmizí z muslimských společností. S nástupem islamismu, politického islámu, v 70. letech se však v rámci očisty od západního kolonialismu a návratu ke kořenům víry, objevilo znovu i zahalování žen.

Šátek nebo kámen

V Saudské Arábii, Íránu, Afghánistánu nebo Pákistánu mají ženy povinnost se zahalovat, ať už se jedná o různé formy hidžábu, nikábu nebo burky. V těchto zemích jde skutečně o útlak žen. Pokud neuposlechnou, čeká je zavržení, fyzický trest nebo i často smrt.

Nejsem expert na Korán, i když nutno přiznat i experti se v jeho čtení rozcházejí, a nebudu se pouštět do výkladových polemik, zda je zahalování žen zakotveno již v tomto posvátném textu.

Jedno je však zcela jasné. Pokud státní moc přikazuje na základě pohlaví jedné části společnosti přípustnou formu oblékání, jde bezpochyby o porušování svobodné vůle, v tomto případě žen. A není důležité, jestli většina z nich s normou souhlasí. Ve výsledku stačí jediná žena, která proti zahalování protestuje, a její práva jsou tak bezohledně pošlapána.

Ženy, odhalte se

V Česku se debatuje o možném zákazu zahalování žen ve školách nebo obecně na veřejných prostranstvích. Důvodem je právě ochrana práv těchto žen, omezení propagace cizího náboženství a bezpečnostní opatření.

Zákonná ustanovení zakazující zahalování žen fungují v několika evropských zemích. Belgie a Nizozemsko zakazují nošení burky nebo nikábu na veřejných místech. Francouzské úřady mimo to nedovolují jakékoliv viditelné náboženské prvky na školách. V Británii se o podobných návrzích diskutuje v parlamentu. Některé německé federální země (např. Severní Porýní-Vestfálsko) zakázaly učitelkám nosit hidžáb, nejvyšší soud však loni v březnu zákon označil za protiústavní a zrušil ho.

Ze zemí s většinovým muslimským obyvatelstvem zakazují zahalování na veřejnosti třeba Turecko, Tunisko nebo Tádžikistán.

Stejně jako je nepřípustné přikázat ženám, jak se správně oblékat, nemůžou země zakázat projevy náboženství, ať už je to např. ve formě oblečení, jelikož právo svobodně projevovat své náboženství je zakotveno již v Listině základních práv a svobod.

Z důvodu bezpečnosti většiny lze omezit práva jedince, a tak by zákon mohl zakázat zakrývání obličeje na veřejných prostranstvích. Ochranka banky nebo parlamentu by jistě nebyla nadšená, kdyby do budovy pravidelně docházeli lidé ze zcela zakrytými obličeji, vezmeme-li v úvahu i nedávné teroristické útoky v Paříži. Hidžáb ale neomezuje bezpečnost, ani práva žen.

Hidžáb jako politický nástroj

Hidžáb je pro západ symbolem útlaku. Funguje jako politický nástroj. Diskutuje se o něm na veřejnosti a zmocňují se ho i xenofobní a extremističtí politici, kteří jsou sdružení např. v německé AfD. Jedním z bodů jejich programu je právě zákaz nošení muslimského šátku.

Není to však hidžáb, který utlačuje ženy, jsou to pravidla, jež jim restriktivně vnucují jistý typ oblékání. Stejně tak není důkazem liberalismu zahodit šaty a chodit na veřejnosti nahý. Jak píše palestinsko-americká bloggerka Sara Yassin, skutečně osvobozující je možnost volby. Nezáleží na tom, kolik látky tělo pokrývá, ale zda o tom žena rozhoduje sama.

Podobně mnišky sloužící ve jménu různých světových náboženství, u nás díky křesťanské tradici symbolizované řeholnicemi, nosí různé typy roucha, které obvykle pokrývají značnou část jejich těla. A opět. Forma zahlení je velmi podobná jako v případě muslimských žen, nicméně volba života mnišky se vším, co k tomu patří, je zcela svobodným rozhodnutí.

Je samozřejmé, že i muslimky v západních zemích podléhají tlaku rodiny a okolí. Tím, že zakážeme nošení šátku, ale jistě nevymaníme utlačované ženy z patriarchálního područí. Ty si na veřejnosti splní svou zákonnou povinnost a v soukromí se budou chovat stejně submisivně jako dosud. Nebo hůře, jejich rodina jim zakáže pohybovat se mimo domov.