KOMENTÁŘ: Syrský fotbal na vzestupu. Navenek možná, ale pod povrchem?

V Sýrii od roku 2011 zuří válka, zdecimovaná je celá země, desetitisíce obyvatel z ní prchají. Kdekdo by tak čekal, že konflikt musí negativně ovlivnit i většinu syrských odvětví, jako třeba tamní sport. Jenže to není úplně pravda, alespoň tedy ne na první pohled. Syrský fotbal totiž paradoxně zažívá největší úspěch od roku 1986, kdy byl národní tým jen krůček od historického postupu na mistrovství světa. Nyní je země zmítaná válkou nejvýznamnějšímu šampionátu na světě blízko znovu, probojovala se do vybrané společnosti posledních 12 asijských týmů, když v dosud probíhající kvalifikaci nestačila pouze na silné Japonsko.

Nezaujatý pozorovatel by tento úspěch mohl považovat za jakousi pohádku, příběh, ve kterém se parta fotbalistů vzepřela všem nástrahám, ať už těm válečným nebo politickým a na tomto dramatickém pozadí prokázala soudržnost a sílu. Jenže navzdory vynikajícím výsledkům tomu tak bohužel není.

Hlavní (a nyní už bývalý) kouč Fajr Ibrahim byl během úspěšné kvalifikace neustále pod palbou kritiky, především kvůli nominaci samotných hráčů. Problém však nebyl ve výkonech, jako tomu obvykle bývá, ale tlak na něj byl vyvíjen hlavně proto, aby hráli podporovatelé režimu prezidenta Bašára Asada. A tak tomu také bylo.

Všichni prezidentovi muži

Syrský výběr opravdu nereprezentují ti nejlepší, jak by se mohlo při pohledu na výsledky zdát, ale spíše „ti vybraní“ či „politicky přijatelní“. S jiným politickým názorem než tím proasadovským se totiž do reprezentace zkrátka dostat nelze. To potvrzuje například hvězdný syrský útočník Omar Al-Somah – loni nastřílel v saúdskoarabské lize (která je považována za tu nejlepší v oblasti) rekordních 39 gólů v 39 zápasech, i přes takové statistiky ale do reprezentace nepatří. Proč? V roce 2012 se totiž veřejně přiznal k podpoře rebelů. A od té doby už je opomíjen.

Al-Somah není sám, naopak, je jen jedním z mnoha. Záložník Jehad All-Hussein kvůli politickým názorům odmítá mít od roku 2011 s národním týmem cokoli společného, opomíjený je také hvězdný Feras Al-Khatib, který je považován za nejlepšího syrského fotbalistu v novodobých dějinách. Loni v dubnu překonal rekord v počtu nastřílených branek v kuvajtské lize, ani tak ale národní tým z politických důvodů nereprezentuje – před 5 lety se totiž postavil na stranu Asadovy opozice.

Pokud by však pozvánku do reprezentace tito hráči přece jen dostali, nejspíš by ji ani nevyužili – v současné době totiž prezentace syrského týmu připomíná jakousi nepovedenou taškařici. Například loni v listopadu se v Singapuru uskutečnila předzápasová tisková konference, při níž si trenér Ibrahim společně se záložníkem Osamou Omarim navlékli trička s podobiznou prezidenta Asada, kterou doprovodili poněkud bizarním nápisem „Nejlepší člověk na světě.“ Při konferenci byl pak Asad samozřejmě hlavním tématem debaty. „Tohle je náš prezident Bašár Asad, na kterého jsme skutečně pyšní, jelikož bojuje proti teroristům celého světa. Sleduje každý náš krok, podporuje nás, bojuje za nás a my za něj,“ prohlásil tehdy Ibrahim.

Nejabsurdnější ale je, že ihned po postupu do poslední kvalifikační fáze (a navzdory tomuto obrovskému úspěchu) trenér Ibrahim bez pádného důvodu rezignoval. A jeho slova jen pár dní před rezignací napověděla o poměrech v syrském fotbale mnohé. „Nehledíme na politickou stránku věcí, ale samozřejmě podporujeme naši zemi a našeho prezidenta, protože víme, že vláda a náš prezident jsou v právu. Dá se tomuto prohlášení skutečně věřit? Spíše nikoli, reprezentace Sýrie totiž opravdu nevykazuje znaky „apolitičnosti“. Naopak, fotbal jde vládě očividně přímo na ruku.

Asad fotbal miluje

V Sýrii překvapivě funguje i fotbalová liga, kterou hraje hned 19 celků – při přítomnosti válečného konfliktu je to poněkud šokující představa. Bašár Asad je však milovníkem tohoto sportu a proto se zkrátka „jede dál“, navzdory těžké situaci v zemi. Syrská reprezentace podobná rizika nepodstupuje, v kvalifikaci na mistrovství světa kvůli bezpečnostním obavám neodehrála jediný reprezentační zápas na domácím hřišti, nastupuje až ve vzdáleném Ománu.

Příběh syrských fotbalistů je na jednu stranu obdivuhodný, na druhou stranu nad ním visí jakási pachuť. S podivem ale především je, že fotbalová federace FIFA tuto situaci nijak nekomentuje a svým mlčením v podstatě podobné jednání podporuje. Podporuje situaci, kdy ti nejlepší hráči země nemohou za svůj stát nastupovat kvůli nesprávným politickým názorům, situaci, kdy je na trenéra vyvíjen takový tlak, že i po historickém úspěchu musí na svou funkci rezignovat. Když se přitom před 6 lety vměšovali nigerijští politici do tamějšího fotbalu, zasáhla FIFA obratem: dala Nigérii ultimátum a pohrozila jí vyloučením ze všech soutěží FIFA. Politici tak tehdy museli světovou federaci poslušně poslechnout.

V případě Sýrie tomu tak ale bohužel není. Ne na všechny očividně platí stejný metr.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.