„Je to takový drahokam, který musíme leštit a předávat našim potomkům.“ To je podle předsedkyně Svazu Čechů Any-Marie Štruml-Tuček česká menšina v Chorvatsku

Daniela Kopřivová –

Je už šestou generací Čechů v Chorvatsku, ale není jen členkou české menšiny, ale především předsedkyní Svazu Čechů. Péče o naši menšinu je proto její život. V rozhovoru Ana-Maria Štruml-Tuček vypráví o tom, jak se její rodina do Chorvatska dostala, o životě v komunitě i o finanční důležitosti fungování české menšiny.

Začněme Vámi a Vaší rodinou, jak jste se do Chorvatska dostali? Kolikátá jste generace?

Já jsem šestou generací Čechů v Chorvatsku. Moje rodina sem přišla, když tady byl ještě hrabě Janković. Byli jsme v jednom státě, Rakousku-Uhersku a byla tu snaha území osídlit, takže i moje rodina se rozhodla tehdy jít, jak se říká, za lepším chlebem. Moji předkové jsou původně z Pardubic, odkud se rozhodli odejít a od té doby žijeme v Chorvatsku.

Víte, jestli někdy někdo z Vašich předků přemýšlel, že by se vrátil zpět do České republiky?

Můj dědeček přemýšlel nad tím, že by se vrátil zpět, ale nakonec se rozhodl zůstat a nikoho jiného, to ani nenapadlo.

A vás?

Já jsem o tom nikdy neuvažovala. Nechtěla bych pryč, ani si to nedokážu představit. Chorvatsko je můj stát, moje rodina, narodila jsem se tady a vůbec si nedokážu představit život někde jinde, ani bez naší české menšiny tady. Díky ní to tady strašně dobře funguje, česká menšina tu nechává velké stopy a bez ní by to nešlo.

Jak dlouho se aktivně angažujete v udržování české menšiny?

Já jsem sedm let předsedkyní Svazu Čechů. Zároveň vedu jednu českou besedu, a to už 23 let.

Jak se do takové pozice dostanete?

Každý spolek si volí vedoucí zvlášť – takže je 33 předsedů. Mě jako předsedkyní volí valné shromáždění Svazu, to má kolem 100 delegátů. Je to mandát na 4 roky, já jsem od roku 2017, teď mám tedy druhý mandát.

Co to znamená být předsedkyní? Kdo všechno pod Vás patří?

Máme 33 krajanských spolků a besed, je to všechno ale dobrovolná činnost, i pro mě a vedoucí jednotlivých spolků a besed. Spadají pod nás i dvě české základní a mateřské školy a novinové nakladatelství, který vydává nejen časopisy pro děti v češtině, ale také třeba učebnice do našich škol. To vše sdružuje Svaz Čechů, o všechny se staráme, pořádáme pro ně různé přehlídky, setkání. Děláme také různé projekty, abychom udrželi nemovitosti, které spolky vlastní – to jsou především české domy. Momentálně máme například dvě nové stavby, České kulturní centrum a Kulturně edukační centrum – i na ně bylo potřeba vypracovat projekt, získat finance a teď bude potřeba se o ně starat.

Zmiňovala jste různé přehlídky a setkání. Co vše pro krajany pořádáte?

Organizujeme například přehlídky, během roku jich je hodně. V březnu začínáme s divadelní přehlídkou, během které vystupuje 12-17 souborů.  Potom to jsou taky různé dětské akce, to je třeba Naše jaro, které má folklorní část, dramatickou část, ale i výtvarnou a literární. Já na konci roku uděluji uznání všem dětem, které byly úspěšné a účastnily se vícero akcí. Máme i hodně akcí zaměřených na hudbu, patří mezi ně přehlídka dechových hudeb, krajanské zpěvánky – to je přehlídka krajanský sborů a skupin, kterých máme víc než 30. Potom je to taky přehlídka malých hudebních skupin a myslíme i na zachování českého jazyka a kultury jako takové, takže máme sympozium o českém jazyce, přehlídku folklorů a jednou za dva roky Dožínky, to je naše největší událost. Každý náš spolek navíc ještě ve svých prostorech organizuje Dny české kultury. Těch akcí je celkově strašně hodně, během víkendu určitě 5-6 akcí našich besed.

Co je nějaký váš cíl – jako Svazu?

Snažíme se především, abychom neztratili lidi a měli jsme plné školy a školky. Abychom pečovali o český jazyk a kulturu a přenesli to na další generace, na naše děti.

A jak byste vy popsala tu komunitu jako takovou?

Řekla bych, že česká menšina v Chorvatsku je velice organizovaná. Opravdu táhneme za jeden provaz a děláme všichni i v rámci svazu. To je naše síla, že jsme sdruženi pod jedním svazem. Zdůraznila bych i naši jednotnost a jak spolu velice dobře komunikujeme, to je strašně důležité. A samozřejmě zákony v Chorvatsku týkající se menšin jsou velice dobré a česká menšina je velice dobře konzumuje, máme díky těmto zákonům možnosti a my je využíváme, vymýšlíme a píšeme ty projekty. Spolupracujeme se starosty měst, obcí, s panem poslancem pro českou a slovenskou menšinu. Často se stává, že právě on lobbuje za naše projekty v parlamentu. Působíme jako jedna velká krajanská rodina, proto si myslím, že se nám tak daří.

Co vás na práci ve Svazu a při životě v té komunitě baví nejvíce?

Baví mě ti lidé. A všechno kolem nich. Ty akce, ta atmosféra, ten pocit, když jsem mezi všemi těmi lidmi, všichni se smějí a baví. Minulý týden jsme byli v Praze s předsednictvím všech našich besed. Už popáté jsme takto vyjeli na zájezd, já to organizuji každý rok. Dává to opravdu vítr do plachet, když vidím, jak spolu ty lidi krásně komunikují, vyměňují si zkušenosti a bylo to krásné setkání všech těch lidí. A jim to zase bylo odměnou za to, co dělají celý rok pro tu menšinu. Byli jsme v senátu, v muzeích, v divadle, zkrátka se o sebe staráme. Češi na našich vesnicích mají jako jediní kulturní spolky, nic jiného ve vesnicích není. Ta kultura v nich žije právě díky Česku. Teď máme třeba návštěvu Mikuláše. Je připraven krásný program. Celkově ten předvánoční čas je krásný, vždycky je spoustu besídek a koncertů.

Co je na udržování komunity nejtěžší?

My máme dobré základy, naši předkové to velmi dobře vymysleli a aby udrželi jazyk, tak založili české školy i české mateřské školy. To je důležitý. Když se setkávám s krajany z celého světa, tak tam kde nejsou české školy, tak tam ten jazyk zmizí. Takže ty základy nám nechali předkové, máme školy, školky, nakladatelství nebo třeba vysílání každý den v rádiu v češtině. My to opravdu už jen udržujeme a nějakým způsobem rozvíjíme. Je důležité stále myslet na to, aby těch mladých neubývalo. Děláme pro ně proto třeba různé tábory, letní školy českého jazyka, posíláme je i do České republiky – takovou možnost mají všechny děti, a to alespoň jednou za rok do toho Česka odjet, aby se potkali s tou současnou češtinou. Ale i třeba na zimní prázdniny odjíždí naše děti do Česka lyžovat, tam se potkávají s českými dětmi, a to je taky důležitý.

Mají o ty zvyky – folklor, dechovka– zájem i mladí? Je těžké jim tu kulturu vštípit?

Řekla bych, že mají zájem, i když k nám přijedou lidi z Česka, tak se diví tomu, jak velký ten zájem je. Třeba to Naše jaro, což je taneční přehlídka, tak tam letos vystoupilo 430 dětí a tam všechny děti tančí český folklór. Takže je to pořád velice populární mezi dětmi a stále do toho folklóru chodí. Ale třeba i hrají divadlo v češtině, paní učitelky z České republiky pro ně dělají různé zajímavé akce, o ty je zájem opravdu veliký. Svaz Čechů taky organizuje akce, že přijíždí české soubory hrát třeba divadlo nebo české spisovatelky, loni jsme měli Markétu Pilátovou, to jsou akce, které děti natáhnou a zvýší ten zájem.

Je těžší ten zájem rozvinout u dětí ze smíšených rodin? Tedy pokud nejsou oba rodiče Češi?

Většina rodin už je smíšená, asimilaci nejde zastavit, možná zpomalit, ale zastavit ne. Do našich škol chodí i děti ze smíšených i chorvatských rodin. Je to kvůli tomu, že naše školy jsou krásně vybavené a děti se díky tomu naučí jeden jazyk navíc, takže je to plus.

A vyučování mají jinak stejné, jako děti v chorvatské škole?  

Mají stejně počet hodin češtiny a chorvatštiny, takže oproti chorvatským školám mají pět hodin navíc. Vše musí odpovídat chorvatskému kurikulu, takže chorvatské učebnice překládají lidé na vydavatelství do češtiny. Učebnice českého jazyka jsou autorské našich učitelů češtiny.

Jak těžké je komunitu udržet z finančního hlediska?

Naše plány jsou v operačním plánu vlády Chorvatské republiky, takže každý rok podáváme plány, žádosti. Třeba teď musíme odevzdat projekty pro všechno, co na další rok chceme dělat. Podporuje nás rada pro národnostní menšiny, úřad pro lidská práva národnostních menšin, děláme i projekty na ministerstvu kultury, díky nim jsme teď například vystavěli zmiňované nové České kulturní centrum a dáváme žádosti i na Ministerstvo zahraničních věcí ČR, velice dobře také spolupracujeme s českým velvyslancem v Chorvatsku, který nám velice fandí a jezdí mezi nás. Máme pochopení ze všech stran, obou států a nemohu si stěžovat. Myslím si, že v tuto chvíli se nám daří.

Co mátě vy na fungování nejradši?

Pro mě jsou nejhezčí veliké akce, na kterých je vidět ta jednotnost, to jsou samé úsměvy na tvářích. Mě osobně nejvíc baví divadlo, než jsem byla předsedkyní, tak jsem vedla divadelní skupinu, je mojí velkou láskou a divadelní přehlídka je pro mě nejkrásnější akcí. A pak samozřejmě dožínky. Fakt mám radost z toho. Často říkáme, že už to je styl života. Já si nedokážu představit den bez toho všeho, co tady děláme. Ta menšina krásně funguje. Je to naše poslání, abychom udrželi ten jazyk a kulturu, to, co máme od rodičů, aby ta čeština tady žila. A jestli tady žila dvě stě let, tak alespoň ještě jednou tolik musí žít dál. To je naše bohatství. Často si říkáme, že to je takový drahokam, který musíme leštit a předávat ho našim potomkům. Aby byl, co nejblyštivější.

Článek vznikl pod vedením Mgr. Ing. Davida Klimeše, Ph.D.