Raději odborná debata než nový zákon: Jak zrušit diskriminační pravidlo při darování krve homosexuály

„Muži mající sex s jinými muži“ mohou v souladu s pravidly České lékařské společnosti darovat krev až rok po posledním sexu. Miloš Ulrich, student a člen TOP09, půl roku ve spolupráci s právníky a poslankyní Martinou Lisovou řešil, jak zrušit diskriminační pravidlo, které přežívá od 90. let a pandemie AIDS. Narovnání práv by podle něj pomohlo i v případě sňatků homosexuálů, kdy dětem vyrůstajícím v duhových rodinách hrozí právní vakuum, pokud zemře jeden z rodičů.

Jak jsou v Česku nastavena pravidla pro darování krve s ohledem na sexuální orientaci?

Co se týče vyloženě omezování na základě sexuální orientace, není přímo stanovené, že jsou gayové vyloučeni. Ale problémem je, že Česká lékařská společnost vydává doporučení, kdy zařazuje ne homosexuály, ale muže mající sex s muži do rizikové skupiny. A to je kámen úrazu, kdy podle některých právníků dochází k diskriminaci homosexuálů a bisexuálů, kdy nemohou darovat krev. Protože na základě tohoto doporučení se vyžaduje sexuální zdrženlivost po dobu dvanácti měsíců.

Existuje pro to racionální důvod? Třeba obavy ze šíření pohlavně přenosných nemocí skrze transfúze?

Je to relikt z devadesátých let, kdy byla velká pandemie AIDS a viru HIV. Chápu, že tehdy to určitě mělo logické opodstatnění. Medicína tehdy nebyla na tak vysoké úrovni jako nyní. Dnes je diagnostika velmi přesná, máme i pilulku, která do jednoho, či dvou dnů po rizikovém kontaktu dokáže zařídit, že u daného člověka virus HIV nebude. Tomu se říká PEP. A pak existuje PrEP, a to znamená, že jej člověk může brát preventivně a proti viru HIV se chrání. Ale pokud s někým spí bez kondomu, jsou tam i jiné sexuálně přenosné nemoci.

Jak to je v současnosti s přenosem HIV mezi homosexuály?

Tady jdou statistiky trochu proti LGBT komunitě, kdy největší zastoupení viru HIV je s odstupem právě u homosexuálů. Na druhou stranu existují statistiky, které jsou pro mě daleko relevantnějším argumentem. Například takové, kdy zejména homosexuálové jsou, co se týče preventivních testů na sexuálně přenosné nemoci, daleko zodpovědnější. Chodí několikrát do roka, preventivně, po jakémkoli rizikovém kontaktu. A po lhůtě na inkubační dobu se zkrátka jdou otestovat. To je daleko relevantnější argument než říkat: Podívejte se, tady je to procentuálně ve vaší komunitě nejvyšší. Ale každý matematik řekne, že v menší komunitě stačí menší podíl, aby proti celku procentuálně naskákal.

Takže v podstatě není pádný důvod, který by měl neheterosexuální osoby vylučovat.

Krev se vlastně testuje dvakrát. Odeberou se dvě zkumavky plus sáček, do kterého se sbírá krev. Nejdříve se jedna zkumavka otestuje, jestli aktuálně daný člověk nemá nemoci, které by darování bránily. Krev jde potom na čas stranou a pak se testuje podruhé z druhé zkumavky. Pokud by měl člověk virus HIV v sobě, a ještě by inkubační doba neprokázala jeho přítomnost, později by se stejně ukázal.

Takže to pravidlo skutečně jen přežívá od devadesátých let?

Myslím, že to je prostě relikt z devadesátých let, kdy určití lékaři jsou velmi konzervativní, a proč měnit zrovna toto opatření, když statisticky v případě homosexuální komunity je rozšíření viru HIV daleko větší. Musím říct, že na jednu stranu mám pro ně pochopení, protože se snaží chránit krev a potenciální příjemce. Na druhou stranu si opravdu myslím, že je to velký přežitek, neboť diagnostika je už na úplně jiné úrovni.

Další záležitostí je, že s krví se obchoduje, třeba Rakušané hodně odebírají naši krev. A jejich podmínkou, aby mohli krev od nás nakoupit, je, že nesmí být takzvaně teplá. Což byl argument, s nímž jsem se také setkal, že by naše krev nebyla konkurenceschopná na trhu. První věc – opravdu je konkurenceschopnost krve na trhu nadřazena lidské důstojnosti? To si nemyslím. Věc druhá – i Rakušani od tohoto přísného zákazu v posledních měsících upustili.

Pokud vyloučíme z možnosti darovat krev některé skupiny, nenastane v době zdravotních krizí – například pandemie koronaviru – vážný deficit? Přece jen se i mimo krize pořád mluví o nedostatku dárců krve.

V roce 2020 při covidu problém s nedostatkem krve skutečně byl. Transfuzní stanice vydávalyprohlášení – dárcové, pojďte darovat krev. Řada zemí po Evropě upouštěla, nebo velice razantně zkracovala dobu sexuální abstinence, aby mohli darovat krev. Ale u nás k tomu vůbec nebyla vůle. Tím, jak to totiž není ukotveno v zákoně, je to trochu běh na dlouhou trať, kdy se musí vyvinout tlak na Českou lékařskou společnost, aby od toho doporučení upustila, protože to je pro transfuzní stanice závazné.

Ale vím, že když jsem to v roce 2019 začal řešit s Markétou Pekarovou Adamovou, potažmo Vlastimilem Válkem, bylo mi řečeno, že to budou řešit ještě v rámci AntiCovid týmu (v té době byli v opozici), že s tím budou interpelovat ministra zdravotnictví. Přiznám se, že nevím, jak to potom dopadlo. Ale každopádně jsem to teď znovu otevřel, přišel jsem s tím za poslankyní Martinou Lisovou, kdy jsem jí řekl, v čem vězí problém. A když se potom komunikovalo s ministerstvem zdravotnictví – což nevím, jak moc je veřejná informace, ale snad ji nevyzradím – tak tam už by se to mělo řešit. Nevím, v jaké je to konkrétní fázi, ale mám indicie, že by to mělo být na dobré cestě.

Jaká by pro to byla mezi politiky podpora?

Nechci dosáhnout řešení změnou zákona o krvi. Ten to neupravuje, mluví jen velmi obecně. Ale spíš si myslím, že – a na tom jsme se shodli i s právníkem, s nímž na tom spolupracuju – je třeba najít řešení, kterým by se dalo předejít i případným protestům od těch – nebál bych se je nazvat extremistických – stran, třeba SPD. Kdyby si na tom Okamura postavil kampaň. Nedivil bych se, kdyby říkal, že to je zvěrstvo, co se tady pokoušejí dělat. A právě to je i jeden z důvodů, proč se snažíme vynechat parlament, a naopak jít přímo za Českou lékařskou společností, uspořádat otevřený seminář, dát argumenty pro a proti…

Existuje k tomu i usnesení Evropského soudu. Veřejný ochránce práv ve Slovinsku také řekl, že vyřazovat jedince na základě sexuální orientace je diskriminační. Pojďme tedy dát argumenty proti sobě, řekněme si, v jakém stavu je teď medicína a diagnostika, a pojďme rozhodnout, jestli opravdu toto opatření je stále relevantní a důležité.

Nedá se ta restrikce jednoduše obejít tím, že člověk zamlčí svou orientaci? Samozřejmě roli hrají morální zásady…

Samozřejmě to lze obejít. Prostě do toho dotazníku vypíšu, že nepatřím do rizikové skupiny. Některé transfuzní stanice říkají: to nevyplňujte, vidíme, že vypadáte slušně. Na druhé straně je otázka svědomí. Když jdu altruisticky darovat krev, přece jdu s čistým svědomím a štítem a doufám, že z druhé strany na mě budou nahlížet úplně stejně. Nejdu přece darovat krev, abych půlku nemocnice nakazil HIV.

Když tedy nejde zjistit, s kým člověk spí, je to opatření vůbec efektivní?

Je to na jednu stranu velmi slabé, protože je jen na dobré slovo. Proto následují logicky další testy. Mám spoustu kamarádů gayů, kteří chodí darovat, sami jim pracovníci transfuzní stanice říkají, nevyplňujte to, vy už jste tady u nás několikrát byl, vaše krev je v pořádku.

A už tady byl případ muže, který šel darovat krev a abstinenci dodržel. Přesto ho odmítly tři transfuzní stanice… Po třetím odmítnutí se obrátil na tehdejší ombudsmanku Annu Šabatovou. Začala to řešit, existuje k tomu několikastránková zpráva. Závěr byl, že došlo k diskriminaci onoho muže. Mám pocit, že to byla dokonce primářka, která s ním dost arogantně a útočně jednala. Naznačila mu, že on je přece ten promiskuitní homosexuál, který nevydrží dvanáct měsíců bez sexu.

Ale není z toho důvodu už schůdnější diskriminaci řešit legislativně?

V diskriminačním zákoně máme napsáno, pokud se nemýlím, že diskriminace na základě sexuálně orientace je trestná.

Ale dá se to pak aplikovat i na darování krve?

Tady se ale dostáváme ke slovíčkaření. Protože ani Česká lékařská společnost nediskriminuje na základě sexuální orientace. Není tam napsáno: homosexuálové a bisexuálové nemůžou jít darovat krev, nebo že ji můžou darovat až dvanáct měsíců po sexu. Tam je napsáno: „muži mající sex s jinými muži“. To přece není přímo vyčleněné na základě sexuální orientace. A to je právě kámen úrazu. Když jsme to řešili s právníkem, tak je možné napsat novelu zákona o lidské krvi, která by toto – některými právníky považováno za nepřímou diskriminaci – úplně eliminovala.

Ale podle mě ne všechno musí řešit legislativa. Už tak je velice košatá a daleko rychlejší a správnější přístup je jít odbornější cestou. Dát argumenty pro a proti a aby i sama lékařská společnost řekla, že omezení už není relevantní.

Podobně znevýhodnění jsou neheterosexuální lidé i v otázce rovných manželství. V dubnu sice některé strany z vládnoucí koalice avizovaly, že se znovu chystají předložit manželství pro všechny, ale najde se pro něj vůbec podpora? Protože současná Sněmovna je možná daleko konzervativnější než ta minulá. Neprojde naopak protinávrh de facto zakazující manželství pro všechny, ač je pro něj třeba více hlasů?

To podle mě nehrozí. Když se třeba nenajde stojednička pro stejnopohlavní sňatky, i těm, kteří pro ně nejsou, se kolikrát zdá změna ústavy příliš tvrdá.

Co se týče uzákonění stejnopohlavního manželství – přiznám se, že nevím. Složení znám, a když se na něj kouknu velice racionálně, obávám se, že nemá moc velkou šanci projít. Určitě je správně, že se to navrhne, je to minimálně signál do komunity – my na vás nezapomínáme, jsme si tohoto problému vědomi a chceme ho řešit.

Pomohlo by narovnání práv?

Rozhodně.

Jaká jsou tedy úskalí?

Nemůžu se rozhodnout, jestli je to vtipné, nebo smutné. Za mě je to naprosto absurdní. Muž, ať už je heterosexuál, nebo homosexuál, si může sám adoptovat dítě a do péče ho dostane, ale dva muži v páru ne. A je úplně jedno, zda je ten muž homosexuál, nebo heterosexuál, prostě dítě dostane do péče. Ale nemůžou si ho vzít spolu. Tím pádem se to dítě dostává do strašně nebezpečné situace, z pohledu práva je rodičem pouze jeden z páru. Druhý k němu nemá žádná práva a povinnosti. A kdyby se partnerovi, který je z pohledu legislativy rodičem, něco stalo, dítě bude v právním vakuu. Protože by se asi mělo vrátit do dětského domova, ale třeba už deset let žilo s těmito dvěma otci. Zná toho člověka, vzájemně se mají rádi, má doma láskyplné prostředí a zázemí. Takže najednou by vznikla nejistá situace.

Když situaci vztáhnu i na celý pár, člověk ztratí partnera a zároveň musí bojovat o své dítě. A to je dvojnásobný stres jak pro partnera, tak pro to dítě. Jemu zemře táta, ale zároveň přemýšlí, kam půjde, protože druhý otec si ho nemůže nechat, a když mu bude šest, nebo sedm let, situaci nedokáže pochopit. Bude se vracet do dětského domova, tam, kde strašně dlouho nebylo, bude si muset zvykat na nové podmínky. To pro něj bude záhul. A podle mě si tady musí ťukat na hlavu i psycholog, jak neskutečný to je stres.

Není to ani hypotetická situace. Takových párů jsou v Česku stovky, třeba využily náhradní matky v cizině. Nehodí se to řešit samostatným zákonem, ještě než se schválí manželství pro všechny? Různí politici často argumentují, že chtějí jen chránit děti.

Pokud chtějí skutečně chránit děti a nejsou to jenom laciné proklamace, měli by zrovnoprávnit sňatky. Protože děti v nich vyrůstají a mají se dobře. Neexistují žádné studie, podle nichž dětem v homosexuálních rodinách něco chybí. Argumentuje se tady mužským a ženským vzorem, ale je to pouhá stereotypizace společnosti. To, co člověk skutečně vidí, je kooperace dvou lidí, kteří mu jsou vzorem.

Při přípravě na rozhovor mě jedna věc zarazila. Společnost v průzkumech dlouhodobě alespoň z nadpoloviční většiny podporuje manželství homosexuálů a adopce. Proč se to neodráží ve Sněmovně, která má zastupovat názory společnosti?

Můžeme se podívat na věkovou strukturu a na lidi, které tam konkrétně máme. Ano, ve společnosti dochází k jisté obměně, ale když se podíváme na Poslaneckou sněmovnu, někteří lidé tam jsou čtvrt století. Teď konkrétně mluvím o Marku Bendovi. Za mě je to velice schopný politik, co se týče ústavně právního výboru a jednacího řádu Sněmovny, nemá konkurenci. Ale co se týče pohledu na společnost a její vývoj, už zastupuje postupně se zužující skupinu lidí. Ač má svoje voliče – naprosto je chápu, Marek Benda je prostě pro pravicovou politiku mantra. Ale pokud by tam takových lidí bylo více, nic se nezmění.

Ke generační obměně by mělo docházet i v Poslanecké sněmovně. Postupně se to sice děje, ale ne tak rychle jako ve společnosti.

Rozhovor vznikl v rámci předmětu Tvůrčí dílny II pod vedením Mgr. Ondřeje Trunečky, Ph.D.

Foto: Pixabay.com