Derniéra představení Human Locomotion
Na Nové scéně Národního divadla se hra Human Locomotion představila v roce 2014. Po 8 letech se s příběhem fotografa a „osvobozeného“ vraha Eadwearda Muybridge loučíme.
Eadweard Muybridge je pro fotografii jednou z klíčových osobností. Právě jeho vynález rychlé závěrky, jejíž rychlost se rovnala 2/ 1000 sekundy, umožnil zkrátit fotografickou expozici z hodin a minut na zlomek času. Proč ale onen vynález sestavil?
I to se – i když méně – řešilo v inscenaci od režisérského dua SKUTR, které tvoří Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský. Hra mapovala období Muybridgeova života, kdy nejenom tvoří fundamentální vylepšení fotografického procesu, ale i dobu, kdy ho – možná právě v důsledku jeho tvoření – podvádí jeho žena Flora.
Eadweard – kterého hrál Marek Daniel, známý hlavně jako Tonda Blaník – je povolán, aby dokázal, zdali má či nemá kůň v jednom okamžiku svého běhu všechna kopyta ve vzduchu. Z Británie pluje lodí do Ameriky a ve vodě vidí plavecké závody koní – tanečnice s umělohmotnými koňskými hlavami. Na scénu se dostává i Harry Larkyns – v podání Jakuba Gottwalda – ve fialovém saku a klobouku, který se začne ucházet o přízeň Muybridgeovy ženy Flory – ve slunném výkonu Zuzany Stavné. Eadweard horlivě pracuje na svém výzkumu, nemá na svoji ženu čas… Zároveň si začne všímat změn v jejím chování. Narodí se jim syn, ale nedlouho na to zjistí, že ve vztahu je o jednoho navíc. Eadweard pak z rohu pódia jen odevzdaně ohlašuje titulní věty dopisů, jež si mezi sebou Flora a Larkyns vyměňují. Jako kdyby o poměru věděl, ale nechával ho být. Poté se skrze korespondenci dozví, že není otcem svého syna a vyráží Harryho Larkynse zastřelit. Jak se na konci divák dozví, Muybridge – ačkoliv se stal vrahem – byl zproštěn obvinění, protože se porota shodla, že zabití majora Harryho Larkynse bylo ospravedlnitelné.
Milostný trojúhelník mezi Muybridgem, Florou a milencem Harrym Larkinsem byl hlavním aspektem alternativní produkce. I do vztahu, kde už tak jedna osoba „překáží“ se zapojovali tanečníci a tanečnice, kteří určité dějové dynamiky přebírali na sebe a herci sami je pozorovali. Ztvárňovali tak například pomyslný souboj na lodi do Ameriky mezi Muybridgem a Larkynsem; zvířata, která Muybridge fotí v rámci svého bádání anebo skrz složité choreografie zajišťovali předávání oněch milostných dopisů, které jim herci v hlavních rolích strkali do kapes.
Představení, podporované i Národním technickým muzeem, využívala moderní hudbu, tanec a hru s projekcí a světlem, které je pro fotografii tak důležité. Barevné schéma bylo jednotné, využívalo dvou (ne)barev – černé a bílé. Jediným vyšinutým prvkem byl fialový oblek Harryho Larkynse. Rekvizity se – stejně jako Eadweard Muybridge – nebály invenčnosti: gymnastický kůň, umělé koňské hlavy, pohyblivý balkon, sloužící jako paluba lodi či dům či samojezdící fialový klobouk zrádného milence. Asi nejvíce působivým efektem bylo tematické využití principů camery obscury. Muybridge do fialově vystlané budky, lehce připomínající fotoaparát, uložil svou ženu Floru a později se k ní, za jeho zády, připojil Larkyns. Před budku, která v jedné stěně měla čočku, postavil Eadweard plátno, na kterém divák vzhůru nohama viděl nejdříve ostýchavé, ale pak v milující vášni probíhající setkání Flory a Larkynse. Fotograf jen seděl a přihlížel, stejně tak jako celý sál.
Vynález – který denně používáme i v našich telefonech – a k jehož objevení vedla dlouhá cesta, má ze sebou velmi složitý příběh a dokazuje, že i jednoduché a samozřejmé věci se někdy jevily jako nedosažitelné. Pro Eadwearda Muybridge byl jedním z takových cílů důkaz o principech koňského běhu. Přes všechny osobní peripetie se nakonec k výsledku dopracoval. V animaci, sestávající z fotek této studie, se divák pravdu dozví. Kůň opravdu má v jeden moment běhu všechny čtyři nohy ve vzduchu. Opona se zavírá, cyklická projekce zrychluje a představení cválá do kronik Národního divadla.
Text vznikl v předmětu Poválečná literatura a kulturní publicistika pod vedením PhDr. Jany Čeňkové, Ph.D.
Foto: Národní divadlo, Hana Smejkalová
