„Necítím se v Česku chtěný.“ Zklamání z českého snu na pozadí česko-ruských vztahů

Vzdělání v Česku a odchod z autokratického režimu Jegorovi komplikuje klesající hodnota rublu, neustálá nejistota, ale i nepřijetí od lidí.

„Zkusím to v Německu, nejprve na Erasmu, a pak asi i na magistra.“ Takhle uvažuje můj ruský kamarád Jegor Jerofeev, který na Vysoké škole ekonomické teď studuje ve třetím ročníku bakaláře. Rád mě po dlouhé době vidí, ale při promluvách o jeho pobytu v Praze je z jeho vyprávění cítit vyčerpání a zoufalost. Není to nic nového, tíhu jeho osudu pociťuji při každém našem setkání velmi silně. „Necítím se tady chtěný,“ vysvětluje, „ani ze strany vlády ani lidí“.

V kontextu česko-ruských vztahů to dává smysl. Zhoršují se. Od ruské anexe Krymu v roce 2014 a od té doby trvající ruské vojenské intervence na východní Ukrajině se Česko účastní sankcí uvalených na Rusko. Putin reagoval sankcemi a zákazem dovozu potravin z určitých zemí. Důsledkem je neustálé klesání hodnoty rublu i pojem druhá studená válka. Právě nestálá hodnota rublu a nebezpečí hrozící války na rusko-ukrajinských hranicích Jegora jako ruského občana trápí dlouhodobě.

Od patnácti let věděl, že chce jít studovat do Prahy, v Rusku žít nechce, a proto se začal učit česky. „Byl to takový můj malý růžový sen.“ Věřil, že jediná bariéra zapojení se do české společnosti je ta jazyková, a když ji zlomí, tak už nebude problém. Teď už to tak nevnímá. „Kulturní aspekty hrají větší roli, než jsem očekával.“ Jmenuje vnitřní předsudky lidí, které se skrývají za narážkami na jeho nedokonalou češtinu, která, jak říká, není jeho mateřštinou. „Pokud manifestujete, že jste vyspělá společnost, tohle by mělo být eliminováno. Nemělo by docházet k tomu, že člověk, který se pokouší o asimilaci, se cítí diskriminován,“ kýve Jegor nevěřícně hlavou a odkazuje na hodnoty Evropské unie.

I přes českého prorusky orientovaného prezidenta se událo několik diplomatických tenzí mezi Českou republikou a Ruskem, z nichž nejmarkantnější je kauza Vrbětice znovuotevřená v dubnu 2021. Následně si obě země vzájemně vyhostily své diplomaty. Česko také dlouhodobě zaznamenává ruské špionážní aktivity i ruskou propagandu, které jsou pro zemi bezpečnostní a politickou hrozbou. V květnu 2021 se Česko spolu s USA objevilo na seznamu nepřátelských zemí Ruska. Jegora v tomto ohledu svírá nejistota: „já nevím, co se stane, když bude další výbuch“. Nepomáhají tomu ani napjaté vztahy mezi Ruskem a NATO a desetitisíce ruských vojáků u ukrajinských hranic.

Pojištění a covid pro cizince

Mezi prvními jeho aktuálními trápeními, která na mě v prostředí pražské kavárny vysypal, byla v létě 2021 schválená monopolizace cizineckého pojištění a zároveň i navýšení částky, kterou za pojištění musí platit. „Pojištění se mi zdraží skoro třikrát, to už je cena porovnatelná s Německem.“ Cizinci s dlouhodobým pobytem se od srpna smějí povinně pojistit pouze u Pojišťovny VZP. Takové zavedení monopolu jde proti evropskému právu a Senát znovu navrhl jeho zrušení.

Dále se trápil letní uzávěrou Rusů a občanů dalších států označených Českou republikou jako černé – s extrémním rizikem nákazy covidem-19. Výjimku měli jen lidé s trvalým pobytem. Ocitl se tak v situaci, že měl koupenou letenku zpět do Česka, aby si stihl prodloužit dlouhodobý pobyt, ale nemohl se do země dostat. Dlouhodobý pobyt mají přitom lidé, kteří v Česku pracují, studují nebo mají rodinu. U jiných než „černých“ států měli výjimku i lidé s dlouhodobým a přechodným pobytem.

Opatření vešlo v účinnost tak rychle, že někteří, kteří z Ruska na přelomu června a července přiletěli, nebyli vpuštěni do země. A tak i Jegor strávil čtrnáct dní v Arménii, aby mu pak byl umožněn vstup do Česka. Obával se, že si nestihne prodloužit potřebnou dokumentaci pro pobyt v Česku, a navíc ambasáda v Moskvě byla po dubnové kauze Vrbětice z důvodu nedostatku zaměstnanců přetížená a nefunkční. Sám připomíná, že ne všichni měli prázdniny jako on a nemohli si brát dovolenou. Jegor si připadá jako rukojmí vlády. Říká, že nemá v rukou žádnou moc. „Nikdy nevím, jestli mi umožní letět tam a zpět, ale já za rodinou musím.“

Má pocit, že je to všechno spojené, že česká vláda (řečeno v době vlády Andreje Babiše) nemá ráda cizince a svými kroky podporuje svou protiimigrační rétoriku a populismus a „chce tím kohokoliv konečně vyhodit“. V době pobytu v Arménii mi říkal, že ale on spíše dochází „ke špatným vnitřním závěrům“.

Rok 68 aneb Rusové v Česku

Ani ze strany lidí totiž necítí přijetí. „Když jedu tramvají a povídám si se svými rodiči rusky po telefonu, už pětkrát se mi stalo, že na mě lidi křičeli: ‘co tu děláš ty Rusáku jeden, táhni zpátky do Ruska.’ Ale já tohle nemůžu odstranit, i kdybych chtěl. Já musím mluvit rusky se svými rodiči.“

Naráží na rok 1968 a uvědomuje si, že spousta lidí si z toho roku nese pachuť na Rusy. „Já s těmi tanky také nesouhlasím, ale nechci se cítit zodpovědný za něco, co jsem já neudělal,“ říká s tím, že na výkladu této události se se svými rodiči neshodne, stejně tak jako na spoustě dalších mocenských krocích Ruska. Téma je to stále aktuální, v červnu 2019 měli být podle návrhu ruského zákona účastníci sovětské okupace z roku 1968 uznáni jako váleční veteráni. Česká politická scéna tento krok ostře zkritizovala.

V roce 2020 v Česku pobývalo 41 692 lidí s ruským občanstvím, což je v tuzemsku činí čtvrtou největší skupinou cizinců, která dlouhodobě roste. Přicházejí z politických důvodů, za ekonomickými příležitostmi, lepším životem v EU či bezplatným vzděláním. Podle Českého statistického úřadu studovalo na českých vysokých školách v roce 2019 přes šest tisíc studentů z Ruska. To je druhá nejpočetnější zahraniční skupina s velkým odstupem za těmi ze Slovenska. Zahraničních studentů je celkem přes 46 tisíc ze skoro 290 tisíc vysokoškoláků.

Jegor se však necítí jako většina Rusů. „Vždycky jsem se chtěl nějak spojit s tou komunitou, ve které žiju.“ Chtěl se zapojit do té české komunity, mít i české kamarády a vybudovat si tu domov. Většině Rusů je to podle jeho slov jedno: je pro ně jednodušší mluvit svou mateřštinou s těmi svými a nezapojovat se. Ale on je na to citlivý.

I proto pro něj mělo takovou hodnotu, když jsme ho pozvali domů na rodinnou večeři. A v Praze, ač tu žiju většinu života, se vyzná lépe než já. O to větší teď cítí zklamání a jistou rezignaci. „Docela to zabolelo,“ klepe si u toho na srdce, ale „na Prahu nezanevřu“. „Všechny kamarády mám teď v Praze, v Moskvě mám už jenom rodinu.“ Říká, že „Praha je teďka domov“, ale pak dodává, že ten stoprocentní pocit domova nemá v Moskvě ani Praze. A zdůrazňuje, „jak je důležité mít kolem sebe lidi, kteří udělají, že se cítíš jako doma“.

V době pobytu v Arménii mi při líčení situace napsal: „už tu svoji možnou českou budoucnost tak růžově nevnímám“. Teď naproti mně sedí v kavárenské židličce a říká mi: „už na to nemám sílu“. Chce to vyzkoušet někde jinde, v Německu. Když si klade otázku, proč by měl v Praze zůstávat, vedle už zmíněných negativ přidává i „drahé a málo dostupné zdravé jídlo“ nebo „nižší vyspělost infrastruktury“ ve srovnání s Moskvou nebo Berlínem. „Všechno jsou to malé kapky, s kterými člověku ubývá trpělivosti,“ a přidává: „jsou to věci, které nemůžu ovlivnit, ale ovlivňují mě“.

Německy trochu umí a už se na svůj pobyt připravuje, mimo jiné má nastavení telefonu celé v němčině. Zkusí to a uvidí, jaké to bude. Sám říká: „Pořád se mi to vyvíjí a mění“. Snad najde přijetí a vyléčí se ten jeho hluboký smutek, který z něho cítím.

Text vznikl v rámci kurzu Média a migrace pod vedením Terezy Freidingerové.

Foto: Jegor v prosinci 2019 a 2020 během společných hovorů / zdroj: archiv Martiny Kroa