KOMENTÁŘ: Českým médiím a novinářům chybí zdravá kritika. A nebude líp

„Myslím si, že jsem udělal velkou chybu, že jsem o tom informoval takhle podrobně. A myslím si, že selhali novináři jako celek.“ Takto komentoval Filip Titlbach pro pořad Newsroom ČT24 mediální pokrytí případu, kdy se muž v lednu pokusil upálit na Václavském náměstí. Některá média tehdy událost pokrývala online reportáž, jiná dělala rozhovory se svědky včetně ženy, která muže hasila.

Taková sebereflexe mezi českými novináři není obvyklá.

Šéfredaktor magazínu Reportér Robert Čásenský loni v rozhovoru pro Seznam Zprávy kriticky mluvil o prezidentské volbě v roce 2013, kdy podle něj „drtivá většina médií nepokrytě fandila Karlu Schwarzenbergovi“. Podobné zamyšlení by si zasloužila i volba v roce 2018, kdy se okolí Jiřího Drahoše věnovala pouze minimální pozornost, nejvíc toho napsal právě Reportér.

Jenže v Česku, na malém trhu, kde se novináři často znají osobně a s nadsázkou „všichni pracovali se všemi“ se kritika v rámci profese moc nenosí. Diskuzi navíc znemožňuje i osoba Andreje Babiše – pokud nějaká zpráva není dost „protibabišovská“, autor automaticky „podniká zvláštní manévry“ . Pracovat v Lidových novinách nebo MF Dnes po roce 2013 je pak jakýsi „cejch“, který vás vyřazuje z diskuze. Kromě podobných nesmyslných konfliktů se pak veřejná interakce mezi novináři skládá ze vzájemného poplácávání. Z vlastních řad tedy ta vzájemná kritika, která by byla prospěšná novinářům i konzumentům médií, moc nepřichází a kvůli přílišným známostem nejspíš ani nemůže, alespoň ne ve veřejném prostoru. Teď by měli přijít na scénu mediální kritici. Bohužel tato profese v Česku zatím nenašla své místo.

Ve Spojených státech jsou jimi například Brian Lowry z televize CNN, Erik Wemple z deníku Washington Post nebo akademik Jay Rosen z katedry žurnalistiky na New York University a mnoho dalších. Často jsou v daných organizacích „jen“ komentátory, kteří se problematice médií dlouhodobě věnují. I to stačí k zahájení debaty. O čem?

Například Rosen dlouhodobě kritizuje naskakování médií na každý Trumpův tweet a v souvislosti se začínající kampaní varuje před takzvanou dostihovou žurnalistikou. Tento pojem označuje způsob podávání zpráv, kdy novináři místo informování o konkrétních podstatných návrzích kandidátů jednotlivé kandidáty porovnávají z hlediska popularity (samozřejmě podle průzkumů) a soustředí se na konflikty a neshody mezi nimi. Lidé pak neví, jaké co přesně jednotliví kandidáti nabízejí. Rosen také americkým médiím hned po zvolení Donalda Trumpa prezidentem navrhl, aby na tiskové konference v Bílém domě neposílali své nejlepší novináře, ale vlastně „elévy“, protože na nich stejně nic podstatného nepadne a kvalitní, zkušení novináři se budou moct věnovat důležitější práci. Nikdo ho neposlechl.

V Česku nikdo s podobnými „radikálními“ myšlenkami nepřichází. Nemůže probíhat diskuze o zlepšení novinářské práce, když neprobíhá ani dostatečná reflexe současného stavu. Komentátoři převážně radí spíš politikům, místo aby se zamysleli nad svou profesí. Nejblíže mediálním kritikům má třeba teoretik médií Jan Jirák, který se o českých nedostatcích v této oblasti rozmluvil pro Salon Práva. Kritický pohled na média pak prostřednictvím svého twitterového účtu občas nabízí datový analytik Josef Šlerka. Oba pak k tématu médií pravidelně mluví na v pořadu Jak to vidí na stanici Český rozhlas Dvojka.

Občas se kriticky vyjádří třeba novinář a analytik Filip Rožánek, který v Česku plní roli výše jmenovaných komentátorů. Jindřich Šídlo mívá v rozhovorech zajímavé postřehy, když se ho někdo zeptá. Šéfredaktor oborového týdeníku Marketing & Media Ondřej Fér občas něco zajímavého tweetne. Nic dlouhodobého, uceleného. Je to zoufalé. Ukázalo se to v listopadu, kdy Seznam Zprávy odvysílaly reportáž Sabiny Slonkové a Jiřího Kubíka, v níž reportéři vypátrali syna Andreje Babiše ve Švýcarsku. Reportáž byla problematická z několika důvodů – použití skryté kamery, způsob dotazování nebo formát příspěvku – a debatu by si určitě zasloužila. O formátu se rozepsal právě Rožánek pro Hospodářské noviny. Problémem byl navíc znovu Babiš (starší). Zpochybnit novinářské postupy Slonkové a Kubíka v očích mnoha lidí znamenalo zároveň zpochybnit samotné sdělení jejich investigativní reportáže – že Babiš nechal svého syna poslat na Krym.

Z událostí poslední doby si pochvalu zaslouží Robert Malecký a server Hlídací pes za komentář o odposleších mimo jiné v kauze kolem prvního muže ANO Jaroslava Faltýnka.

Odkud by měla kritika vycházet? Kromě publicistiky také z akademické sféry a profesních organizací. Na nejznámějších českých žurnalistických katedrách mediálních studií a žurnalistiky nenajdete jediný předmět, jediného akademika zabývajícího se mediální kritikou. Přitom když už teda u nás žurnalistiku máme jako vysokoškolský obor, součástí toho by měla být její reflexe právě kvůli tomu, jak je žurnalistika obzvlášť v době digitálních a sociálních médií dynamická.

Profesní organizace tu máme dokonce dvě. První, Syndikát novinářů, se k něčemu vyjádří asi pětkrát za rok, toto sdružení je de facto mrtvé. Druhou je od února pobočka Mezinárodního tiskového institutu, která vznikla z iniciativy Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky. Tam je na jakékoliv hodnocení ještě příliš brzy. Avšak deklarované cíle „obrana svobody slova, obrana novinářů při svobodném výkonu jejich práce a podpora nezávislých médií“, jakkoliv jsou důležité, naznačují, že se toho potřebného, co třeba nedávno udělala udělala Asociace public relations agentur, když kritizovala aktivity agentury Médea PR patřící Jaromíru Soukupovi, opět nedočkáme.

 

Text vznikl v rámci předmětu Tvůrčí dílny – komentář pod vedením Mgr. Davida Klimeše, Ph.D.

 

Foto: Pixabay.com

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *